K dílčí úpravě pracovněprávního vztahu tzv. ostatních zaměstnanců ve správních úřadech
93. Navrhovatel opakuje výhradu vůči vztahu zákona o státní službě a zákoníku práce s tím, že zákon o státní službě zakládá obousměrný vztah k zákoníku práce, a to způsobem, který zaměstnance v pracovním poměru staví do postavení, které není s právním řádem řádně provázáno, a zakládá tak nepřehlednost právní úpravy. Ve správních, resp. služebních úřadech budou vedle státních zaměstnanců zaměstnáni i zaměstnanci, na které se meritorně vztahuje zákoník práce. Zákon o státní službě však s nimi rovněž počítá, avšak bez provázanosti na zákoník práce.
94. Navrhovatel zmiňuje několik příkladů neprovázanosti obou předpisů. Ve vztahu k § 178 zákona o státní službě, podle kterého může služební orgán za určitých okolností obsadit služební místo osobou v pracovním poměru na dobu určitou podle pracovněprávních předpisů, namítá navrhovatel založení nerovnosti mezi státními zaměstnanci a zaměstnanci. Jednak v tom smyslu, že k výkonu téže práce museli státní zaměstnanci, na rozdíl od zaměstnanců, splnit určité předpoklady, a na druhé straně i v tom smyslu, že s výjimkou platu se zaměstnanci ocitnou v nerovném právním postavení se státními zaměstnanci vykonávajícími tutéž práci ve služebním poměru.
95. Zákony, na které je ve stanovisku vlády poukazováno, všechny výslovně anebo mlčky předpokládají subsidiární použití zákoníku práce, aniž jej přímou novelou mění. Jde o zákony, které kromě jiného upravují podmínky a způsob výkonu určitých specializovaných činností s tím, že v ostatním se na ně vztahuje zákoník práce, a v tomto smyslu je lze přirovnat k té části zákona o státní službě, která se týká státních zaměstnanců. Žádný ze zákonů, na které vláda odkazuje, však neřeší pracovněprávní vztahy dalších zaměstnanců, jak to jinak činí zákon o státní službě, přestože nepochybně tito další zaměstnanci, kromě těch, již vykonávají zákonem upravenou specializovanou činnost, jsou jak u územních samosprávných celků, tak u školských právnických osob, soudů, státního zastupitelství i u Probační a mediační služby; z tohoto hlediska se argumentace vlády míjí s argumentací navrhovatele.
96. Pokud jde o nesouhlas vlády s tvrzením navrhovatele, že pracovněprávní vztahy může regulovat toliko zákoník práce se subsidiaritou občanského zákoníku, pak navrhovatel znovu poukazuje na § 4 zákoníku práce, jehož ustanovení zní: "Pracovněprávní vztahy se řídí tímto zákonem; nelze-li použít tento zákon, řídí se občanským zákoníkem, a to vždy v souladu se základními zásadami pracovněprávních vztahů." K tomu navrhovatel dodává, že účelem zákonů, na které vláda ve stanovisku odkazuje, je upravit ve veřejném zájmu předpoklady pro výkon určitých činností, příp. funkcí a způsob výkonu těchto činností a funkcí, přičemž pracovněprávní úprava obsažená v zákoníku práce na tyto zákony, s odchylkami, které jsou v nich v souladu s jejich účelem uvedeny, plynule navazuje. Pro vztah právní úpravy týkající se zaměstnanců v zákoně o státní službě a zákoníku práce to však podle názoru navrhovatele neplatí.