II.
Ústavní soud zaslal návrh na zahájení řízení v souladu s ustanovením § 69 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") účastníkům řízení - Poslanecké sněmovně a Senátu Parlamentu České republiky a vyžádal si i stanovisko Ministerstva spravedlnosti.
Ve vyjádření Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky je úvodem rekapitulován obsah návrhu na zrušení napadeného zákonného ustanovení a následně i zákonodárný proces vedoucí k přijetí tohoto ustanovení. Přijaté pozměňovací návrhy se napadeného ustanovení nedotkly. Zákonodárný sbor jednal v přesvědčení, že přijatý zákon je v souladu s Ústavou a s naším právním řádem, a ponechává na Ústavním soudu, aby posoudil jeho ústavnost.
Senát Parlamentu České republiky ve svém obsáhlém vyjádření k meritu věci uvedl, že při prodeji podniku nemohl zákonodárce ignorovat stav, kdy v průběhu nařízeného výkonu rozhodnutí prodejem podniku vyjde najevo, že je podnik v úpadku (předlužen). Jedinými způsoby procesního řešení úpadku jsou v našem právu konkurs a vyrovnání; proto bylo vhodné řešit zjištěný úpadek zastavením vykonávacího řízení (§ 338n odst. 6 o. s. ř., § 338w odst. 3 o. s. ř.), a to ve prospěch k tomu určeného řízení konkursního (§ 4b zákona o konkursu a vyrovnání). Jestliže soud výkon rozhodnutí zastaví, uloží podle § 338zo odst. 4 o. s. ř. povinnost zaplatit správci podniku odměnu a náhradu hotových výdajů povinnému nebo společně a nerozdílně subjektům tam uvedeným. Zákonodárce tak nezanechal nárok správce podniků bez zákonné opory - byť v podobě peněžité pohledávky. Z naznačených souvislostí, podpořených i dalším zákonným textem (§ 338i odst. 4 o. s. ř., § 338ze odst. 7 o. s. ř.), lze podle názoru Senátu učinit závěr, že zákonodárci nelze přičítat úmysl vyvolat v zákoně stav, kterým by správci podniku byla odmítnuta možnost realizace nákladů na odměnu a na náhradu hotových výdajů. V této souvislosti lze za legitimní (a ústavní) považovat i zdroj uspokojení nákladů správce podniku, který je nacházen především u těch osob - soukromníků, v důsledku jejichž chování náklady správce podniku vznikly.
Senát dále poukazuje na ustanovení § 338i odst. 4 o. s. ř., podle něhož má správce nárok na odměnu a na náhradu hotových výdajů. Při úspěšném prodeji podniku je nárok uspokojován z rozdělované podstaty; pokud není uhrazen nárok z podstaty v plné výši, přizná soud správci podniku pohledávku za povinným, zajištěnou podle § 338ze odst. 7 o. s. ř. Jestliže však k prodeji podniku v občanském soudním řízení nedojde, soud - jak již bylo uvedeno - řízení zastaví a uloží povinnost k zaplacení správcova nároku subjektům uvedeným v § 338zo odst. 4 o. s. ř. Je-li kvalifikovaným důvodem takového "neúspěšného" prodeje podniku nedostatek prostředků získaných prodejem podniku v takovém rozsahu, aby pokryl stanovené závazky (cena věcí, práv a jiných majetkových hodnot patřících k podniku spolu s prostředky ... nepřesahuje výši splatných peněžitých závazků patřících k podniku, pohledávek oprávněného, těch, kdo do řízení přistoupili jako další oprávnění ... odměnu správce a náhradu jeho hotových výdajů, anebo že ji přesahuje jen nepatrně), má správce podniku možnost realizovat svou pohledávku v režimu zákona o konkursu a vyrovnání. Další osud uspokojení pohledávky závisí na tom, zda se stala správcem konkursní podstaty v předmětné věci stejná osoba (správce podniku, který však svou funkci po dobu trvání konkursu nevykonává), či nikoli.
Podle názoru Senátu je tedy možné konstatovat, že u nároku na odměnu a na náhradu hotových výdajů správce podniku - správce konkursní podstaty získává v konkursním řízení "výhodnější pozici", než má "prostý" správce podniku. Výhodnost pohledávky spočívá v tom, že se uspokojí za konkursní podstatou (§ 31 odst. 5 ve spojení s § 31 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání), a to kdykoli v průběhu konkursního řízení (§ 31 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání). Ve svém podání navrhovatel namítá "nerovnost správců podniku" nebo "vytvoření dvou skupin správců podniku", jestliže staví proti sobě ty, jejichž uspokojení je "zajištěno v rozvrhu z výtěžku z prodeje podniku nebo v rozvrhu konkursní podstaty", proti skupině správců podniku bez možnosti takového uspokojení. Podle zvoleného schématu však nerovnost není - dle vyjádření Senátu - "tvrzena" důsledně. K navrhovatelem uvedenému příkladu by bylo totiž možné vykonstruovat další, například takový, kdy správce podniku nebyl plně uspokojen z výtěžku prodeje nemovitosti ani nebyl schopen svou pohledávku realizovat vůči ručiteli (§ 338ze odst. 7 o. s. ř.). Tuto část svého vyjádření proto Senát uzavřel konstatováním, že pokud by mělo být dosaženo "dokonalé" (zde prý nelze doslovně použít navrhovatelem vyjádřený požadavek na zajištění stejného práva na odměnu a hotové výdaje, neboť tím by byl celý problém neřešitelný) rovnosti v uspokojení nároku správců podniku na odměnu a hotové výdaje, musel by být jejich nárok uspokojen již v rámci výkonu rozhodnutí prodejem podniku. V zásadě by to znamenalo, že by nárok musel být doplacen (příp. zcela zaplacen) státem. Na tomto místě je možné - podle názoru Senátu - kontrovat tvrzení navrhovatele o demotivaci správců podniku argumentem, že nikoli hrozba neuspokojení jejich nároků, nýbrž právě ona "stoprocentní" jistota, by mohla být oním demotivujícím faktorem. Rovněž prý není bez významu, že plné uspokojení správcovských nároků v režimu vykonávacího řízení by u předluženého podniku vedlo k nežádoucí exempci pohledávek z režimu zákona o konkursu a vyrovnání.
Senát se ve svém vyjádření dovolává nálezu č. 403/2002 Sb., ve kterém se Ústavní soud vyslovil k obdobné problematice odměn a náhrad nákladů správce konkursní podstaty v konkursním řízení. Pro klíčovou problematiku rozlišování dvou skupin správců podniku (s nestejnou možností uspokojení), přestože obě skupiny splní všechny povinnosti uložené zákonem, bude podle názoru Senátu bazálním vyjádření Ústavního soudu: "Je-li ústavně konformní účel zákonné úpravy umožňující konkurs i v případě, kdy v konkursním řízení není zpeněžen žádný majetek z konkursní podstaty a záloha na náklady konkursu nebyla složena ... (pozn.: a nebylo tudíž jiného zdroje) ..., nutno pak považovat za porušení ústavního principu neakcesorické rovnosti stav, jenž je tím vytvořen v zákonné rovině úhrady hotových výdajů a odměny správci". Prizmatem uvedené dikce by však - podle názoru Senátu - bylo snadné "podlehnout dojmu jednoznačného řešení i v případě zrušení § 338zo odst. 4 o. s. ř.". Je prý však třeba zvážit další okolnosti. Jak bylo uvedeno, nárok správce podniku je uspokojován z podstaty (§ 338ze o. s. ř.), popř. z dalších zdrojů. Vedle povinného jsou jimi ručitelé podle § 338ze odst. 7 o. s. ř. nebo oprávnění či věřitelé podle § 338zo odst. 4 o. s. ř. Pro zvláštní případ předlužení podniku je ovšem třeba hledat zdroje uspokojení nároků správce podniku v rámci konkursního řízení. Další zdroj tedy z pohledu občanského soudního řádu pro správce podniku sice neexistuje, leč občanský soudní řád nebrání (naopak vytváří nezbytné předpoklady) použití zdroje speciálního, pro nastalou situaci (předlužení podniku) standardního a legislativně adekvátního; (k tomu odkázal Senát na část svého vyjádření, výše již citovanou). Jinak se však dle Senátu jeví celá věc z pohledu zákona o konkursu a vyrovnání. V tomto směru je prý možné sdílet obavy navrhovatele o nerovném přístupu k uspokojení nároku správce podniku (k tomu viz shora - pohledávky s "výhodnější" pozicí). Případné řešení se však podle Senátu již vymyká režimu občanského soudního řádu, a tudíž není předmětem tohoto podrobného vyjádření, které Senát uzavřel konstatováním, že je zcela na Ústavním soudu, aby posoudil ústavnost napadeného ustanovení.
Ve stručném stanovisku Ministerstva spravedlnosti, které navrhlo návrhu nevyhovět, je zejména uvedeno, že zrušením napadeného ustanovení by naopak došlo k vytvoření nerovnosti, protože "soud by v zákoně neměl ustanovení", podle kterého by správci mohl přiznat odměnu a náhradu hotových výdajů.