I.
Navrhovatel se v souladu s čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky (dále též "Ústava") domáhá, aby Ústavní soud vydal nález, kterým ustanovení § 338zo odst. 4 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") zruší. Uvedl, že při své rozhodovací činnosti ve věci sp. zn. 90 E 1096/2002 dospěl k závěru, že předmětné ustanovení je v rozporu s čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to zejména z následujících důvodů:
Usnesením ze dne 7. dubna 2003 č. j. 90 E 1096/2002-8 nařídil Okresní soud v Ostravě výkon rozhodnutí prodejem podniku povinného a správcem podniku ustanovil Mgr. Z. N. Podáním ze dne 14. listopadu 2003 podala správkyně podniku soudu zprávu o ceně podniku dle § 338m o. s. ř. Dle této zprávy k podniku povinného náleží závazky v celkové výši 26 035 Kč. Co se týče majetku povinného, bylo zjištěno, že podnik povinného již více než 4 roky fakticky neexistuje a k podniku nepatří žádné movité věci, nemovitosti či pohledávky. Usnesením ze dne 23. ledna 2004 č. j. 90 E 1096/2002-37 Okresní soud v Ostravě výkon rozhodnutí dle § 338n odst. 6 o. s. ř. zastavil, neboť cena věcí, práv a jiných majetkových hodnot patřících k podniku nepřesahuje výši splatných peněžitých závazků patřících k podniku, předpokládanou odměnu správce a náhradu jeho hotových výdajů. Podáním ze dne 11. března 2004 správkyně podniku dle § 338zo odst. 4 o. s. ř. vyúčtovala odměnu a hotové výdaje správce podniku. Hotové výdaje vyúčtovala ve výši 106 Kč za vynaložené poštovné a navrhla, aby odměnu za výkon funkce správce podniku stanovil soud dle vlastního uvážení podle časové náročnosti výkonu funkce; dle § 2 vyhlášky č. 485/2000 Sb., o výši odměny správců podniku, způsobu jejího určení a určení náhrady jejich hotových výdajů, základem pro určení odměny správce podniku je totiž zjištěná cena podniku dle § 338n odst. 2 o. s. ř., leč v předmětném případě takto odměnu správce určit nelze, protože k podniku žádný majetek nenáleží.
Navrhovatel dále poukázal na § 338h odst. 1 o. s. ř., podle něhož soud v usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí prodejem podniku ustanoví správce podniku, kterému zákon (např. § 338k o. s. ř., 338m o. s. ř.) ukládá splnění řady povinností a zároveň stanoví jeho odpovědnost za škodu, kterou způsobil zaviněným porušením svých povinností. Správcem soud ustanoví osobu zapsanou podle zvláštních předpisů v seznamu správců konkursní podstaty. Dle § 338i odst. 4 o. s. ř. správce má nárok na odměnu a na náhradu hotových výdajů. Výše odměny správců, způsob jejího určení a určení náhrady jejich hotových výdajů je upravena ve vyhlášce Ministerstva spravedlnosti č. 485/2000 Sb. Základem určení odměny správce je zjištěná cena podniku dle § 338n odst. 2 o. s. ř. (čisté jmění podniku). S odměňováním správce podniku v případě zastavení výkonu rozhodnutí, např. dle § 338n odst. 6 o. s. ř., uvedená vyhláška nepočítá. Nesoulad mezi úpravou danou citovaným ustanovením § 338i odst. 4 a zmiňovanou vyhláškou lze podle soudu překlenout výkladem zákona tak, že soud určí odměnu svým uvážením s přihlédnutím k rozsahu činnosti správce.
Navrhovatel se dále dovolal napadeného § 338zo odst. 4 o. s. ř., podle něhož povinnost zaplatit správci odměnu a náhradu hotových výdajů při zastavení výkonu rozhodnutí soud uloží buď povinnému nebo společně a nerozdílně oprávněnému, těm, kdo do řízení přistoupili jako další oprávnění, a věřitelům, kteří přihlásili své pohledávky (§ 338s a 338zn o. s. ř.), a to podle toho, z jakého důvodu k zastavení výkonu rozhodnutí došlo (§ 338zo odst. 4 o. s. ř.). Zákonná konstrukce ustanovení § 338zo odst. 4 o. s. ř. však umožňuje v řízení vznik situace, kdy možnost uspokojení nároků správce podniku je přímo vázána na solventnost účastníků řízení. Protože oprávněnému lze uložit povinnost k zaplacení nároků správce jen výjimečně (zpravidla tam, kde nezachoval při podání návrhu na výkon rozhodnutí potřebnou míru pečlivosti), je ve většině případů k této povinnosti zavázán povinný. Zvláště v situaci, kdy je podnik povinného předlužen (§ 338n odst. 6 o. s. ř.), je zřejmé, že nároky správce podniku nebudou uspokojeny nebo budou uspokojeny jen částečně; nebyl-li totiž správce podniku ustanoven konkursním správcem dle § 13b odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o konkursu a vyrovnání"), vznikají správci podniku jen nepřednostní pohledávky za úpadcem (§ 31 odst. 5 zákona o konkursu a vyrovnání). Byl-li návrh na prohlášení konkursu zamítnut, pak správci podniku nezbývá k uspokojení jeho nároků ani tato možnost. Zákonná úprava odměňování správců způsobuje, že v řadě případů správce podniku, byť splní všechny povinnosti uložené zákonem, nedostává za výkon své funkce odměnu a nejsou mu uhrazeny hotové výdaje, jež vynaložil z vlastních prostředků. Vytvořená konstrukce odměňování správců podniků nejenže vede k neuspokojení jejich zákonných nároků, ale deformuje také celkové výsledky výkonu rozhodnutí prodejem podniku, neboť u určité skupiny správců podniku absentuje motivační význam odměny.
Navrhovatel dodal, že správce podniku je třeba považovat za zvláštní veřejnoprávní orgán, stejně jako správce konkursní podstaty (viz nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 36/01, vyhlášený pod č. 403/2002 Sb., též Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 26, nález č. 80). Výše uvedená zákonná konstrukce rozhodování o odměně a hotových výdajích správce (§ 338zo odst. 4 o. s. ř.) vyvolává situaci, kdy nelze uspokojit zákonné nároky správce podniku na odměnu a hotové výdaje, aniž je zakotven další alternativní zdroj (např. povinnost státu hradit nároky správce nebo povinnost složit zálohu na odměnu a hotové výdaje oprávněným) pro hrazení těchto nároků. Ustanovení § 338zo odst. 4 o. s. ř. totiž neumožňuje použít jako alternativní zdroj ani případnou zálohu složenou dle § 270 odst. 3 o. s. ř., neboť ta může sloužit jen k úhradě nákladů provedení výkonu rozhodnutí placených státem. Podle názoru navrhovatele se tak vytváří nerovnost v odměňování dvou skupin správců podniku - první skupiny správců podniku, jejichž uspokojení nároku na odměnu a hotové výdaje je zákonem zajištěno (v rozvrhu z výtěžku z prodeje podniku nebo v rozvrhu konkursní podstaty podle § 31 odst. 5 zákona o konkursu a vyrovnání), a druhé skupiny správců podniku bez možnosti uspokojení jejich nároků nebo s možností uspokojení jen zanedbatelnou, přestože obě skupiny správců podniku splní všechny povinnosti uložené zákonem.