II.
Průběh řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud podle § 69 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o Ústavním soudu“) zaslal návrh Poslanecké sněmovně a Senátu Parlamentu České republiky (dále jen „Poslanecká sněmovna“ a „Senát“) jako účastníkům řízení, jakož i vládě České republiky (dále jen „vláda“) a Veřejnému ochránci práv, již jsou oprávněni vstoupit do řízení jako vedlejší účastníci řízení.
13. Za Poslaneckou sněmovnu zaslal vyjádření její předseda, který uvedl, že návrh zákona č. 296/2017 Sb. obsahující napadené ustanovení zákona o soudních poplatcích byl předložen vládou. V té souvislosti popsal průběh jeho schvalování a uvedl, že norma byla přijata a vyhlášena na základě řádného postupu s tím, že je věcí Ústavního soudu, aby posoudil otázku namítané protiústavnosti napadeného ustanovení a vydal příslušné rozhodnutí.
14. Za Senát se vyjádřil jeho předseda, který rovněž popsal průběh schvalování předmětného návrhu zákona, jakož i nastínil stručnou genezi napadeného zákonného ustanovení. V té souvislosti podotkl, že změna ustanovení § 9 zákona o soudních poplatcích zůstala v pozadí zájmu Senátu, neboť materie, která je předmětem návrhu na zrušení, nebyla řečníky nikterak zmiňována. Předseda Senátu vyjádřil své přesvědčení, že Senát při projednávání návrhu zákona postupoval ústavně předepsaným způsobem a neshledal jeho rozpor s ústavním pořádkem. Závěrem uvedl, že je plně na Ústavním soudu, aby návrh posoudil a ve věci rozhodl.
15. Vláda ve svém zevrubném vyjádření nejprve zrekapitulovala vývoj právní úpravy a důvody, které vedly ke změně § 9 odst. 1 ZSP. Uvedla, že novela zákona o soudních poplatcích v podobě návrhu zákona č. 296/2017 Sb. obecně sledovala odstranění nejpalčivějších problémů, které se v praxi v civilním soudním řízení vyskytovaly. Kladla si za cíl zefektivnění soudního řízení, včetně odbřemenění soudů. Ministerstvo spravedlnosti jako iniciátor novely po konzultaci s obecnými soudy zjistilo, že v rámci postupu při placení soudních poplatků dochází ke zbytečnému zatěžování soudů. Podle předchozí úpravy byl poplatek splatný již s podáním návrhu na zahájení řízení, v praxi však k jeho zaplacení spolu s podáním nedocházelo. Mnohdy tomu bylo naopak. Přestože soud rozhodl o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, mohl žalobce poplatek zaplatit ještě ve lhůtě pro podání odvolání, respektive do doby, než usnesení soudu o zastavení řízení nabylo právní moci. Nastávala tak dle názoru vlády paradoxní situace, kdy soud na základě dodatečně zaplaceného poplatku musel vydat nové usnesení, kterým zrušil své původní usnesení o zastavení řízení, a v původním řízení následně pokračoval. Soudy prvního stupně tak byly pravidelně zatíženy dvěma zbytečnými procesními úkony navíc, a to usnesením o zastavení řízení a usnesením o zrušení usnesení o zastavení řízení.
16. V další části svého vyjádření se vláda zaměřila na tři východiska přezkumu ústavní konformity soudních poplatků, tedy na posouzení, zda omezení práva na přístup k soudu sleduje legitimní cíl, zda je mezi použitými prostředky a cíli rozumný vztah proporcionality a zda dané pravidlo nezasahuje do samotné podstaty práva na přístup k soudu. Vláda má za to, že všechny tři požadavky na soulad napadeného zákonného ustanovení s ústavním pořádkem jsou v daném případě splněny.
17. K otázce legitimního cíle vláda uvedla, že úprava, kterou došlo ke zrušení třetí dodatečné možnosti zaplatit soudní poplatek, měla za cíl zefektivnění řízení a odbřemenění soudů od výše uvedených zbytečných procesních úkonů. Jejím vedlejším jevem mělo být i zkrácení celkové délky soudního řízení.
18. K otázce přiměřenosti napadené právní úpravy vláda podotkla, že poplatková povinnost i nadále vzniká již s podáním žaloby, odvolání či dovolání. Nesplní-li žalobce tuto povinnost, umožní mu soud splnit předmětnou povinnost v dodatečné lhůtě, kterou mu k tomu ve výzvě určí. Žalobce má tedy druhou možnost poplatkovou povinnost splnit, a to na výzvu soudu. K tomu vláda poznamenala, že lhůta, již soud stanovuje pro zaplacení poplatku, je lhůtou procesní a soudcovskou. Není-li proto žalobce schopen lhůtu dodržet, může z vážných důvodů požádat soud o její další prodloužení. Právní úprava tu tedy umožňuje zohlednit konkrétní okolnosti případu a není nepřiměřeně přísná.
19. K otázce zachování podstaty práva na přístup k soudu vláda uvedla, vedle již zmíněných dvou příležitostí k zaplacení soudního poplatku, i to, že sám zákon o soudních poplatcích pamatuje na výjimečné situace, a příkladmo poukázala na ustanovení § 9 odst. 4 ZSP. V těchto situacích je dle jejího mínění nutno systematickým výkladem dovodit, že následky předvídané poslední větou § 9 odst. 1 ZSP, tj. že se k dodatečnému zaplacení soudního poplatku nepřihlíží, nenastávají. Vláda vzpomněla i další momenty, které dle jejího názoru zachovávají podstatu práva na přístup k soudu, a to právo na osvobození od soudního poplatku i skutečnost, že samotné zastavení řízení není rozhodnutím ve věci samé, které by bránilo podání nové žaloby či vyvolávalo jiné přímé negativní důsledky.
20. Vláda také připomněla, že Ústavní soud již měl příležitost se v několika případech zabývat návrhy na zrušení § 9 odst. 1 ZSP, přičemž jim nevyhověl s odůvodněním, že již samotná povinnost soudů vyzvat poplatníka k úhradě splatného soudního poplatku je do jisté míry beneficiem, protože poplatková povinnost je jednoznačně určena zákonem a žalobcům v zásadě nic nebrání, aby ji řádně splnili již při podání žaloby. Pokud tak neučiní, a dokonce tak neučiní ani v dodatečné lhůtě poskytnuté soudem, je zastavení řízení logickým a ústavně konformním důsledkem jejich pasivity. Odkázala i na vybraná rozhodnutí Ústavního soudu řešící obdobné situace, jako je ta, v níž se ocitl žalobce v navrhovatelem souzené věci.
21. V dalším se vláda soustředila na posouzení ústavnosti napadeného zákonného ustanovení prizmatem navrhovatelem souzené věci a dospěla k závěru, že i v poměrech tohoto konkrétního případu napadená právní úprava obstojí. Žalobce měl dle jejího názoru dostatečný prostor na to, aby soudní poplatek řádně uhradil. Zejména měl po druhé výzvě k jeho zaplacení zjistit, že v průběhu předchozí platby muselo dojít k chybě. Žalobce však po nepřevedené platbě nepátral a postupoval stejným způsobem jako poprvé, tedy pokusil se znovu vyplnit poštovní poukázku typu A, přičemž se znovu dopustil stejné chyby. K tomu by fakticky došlo i za předchozí právní úpravy s třemi příležitostmi k zaplacení soudního poplatku. Tyto své úvahy, jakož i svou ostatní argumentaci vláda ve svém vyjádření blíže rozvedla a navrhla, aby Ústavní soud návrh jako nedůvodný zamítl.
22. Veřejný ochránce práv Ústavnímu soudu sdělil, že ve smyslu § 69 odst. 3 zákona o Ústavním soudu nevstoupí do řízení jako vedlejší účastník.
23. Ústavní soud zaslal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení navrhovateli k replice. V ní navrhovatel setrval na své původní argumentaci a uvedl, že ho argumenty vlády nepřesvědčily. Takzvané tvrdostní klauzule jsou dle něj v procesním právu obvyklé a nezaviněné či omluvitelné okolnosti jsou na mnoha místech zákona výslovně zmiňovány jako výjimka z pravidla. Taková úprava dle navrhovatele v napadené normě chybí a podle jasného vyjádření vlády zde chybí úmyslně. Navrhovatel dle svých slov upřednostňuje zrušení zákona právní cestou před jeho ohýbáním.
24. Ústavní soud ve věci nenařídil ústní jednání, neboť od něj neočekával další objasnění věci a současně nepokládal za nutné provádět dokazování. Konání ústního jednání přitom nepožadovali ani účastníci, ani vedlejší účastník řízení. Ústavní soud tedy od něj dle ustanovení § 44 zákona o Ústavním soudu upustil.