IV.
Dle § 197 odst. 1 písm. c) zákoníku práce je institut náhrady nákladů na výživu pozůstalých rentou vyplácenou zaměstnavatelem pozůstalým jako jedno z odpovědnostních plnění v důsledku smrti zaměstnance následkem pracovního úrazu nebo nemoci z povolání. Ustanovení § 199 zákoníku práce pak stanoví okruh oprávněných osob, způsob výpočtu této náhrady a vztah náhrady nákladů na výživu pozůstalých k dávkám důchodového zabezpečení poskytovaným z téhož důvodu.
Základní otázkou, kterou byl Ústavní soud při posuzování návrhu na zrušení § 202 odst. 2 zákoníku práce nucen řešit, je, zdali tím, že ve zmocňovacím ustanovení zákonodárce vytvořil prostor pro valorizaci náhrady za ztrátu na výdělku příslušející zaměstnancům po skončení pracovní neschopnosti vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, neporušil ústavní princip rovnosti, pokud tak neučinil rovněž v případě náhrady nákladů na výživu pozůstalých.
Zodpovězení této základní otázky závisí na posouzení toho, zda mezi § 195 zákoníku práce upravujícím náhradu za ztrátu na výdělku příslušejícího zaměstnanci po skončení pracovní neschopnosti vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání a § 199 zákoníku práce upravujícím náhradu nákladů na výživu pozůstalých existuje korelativní souvztažnost, jinými slovy, zda oba tyto nároky mají určitého společného jmenovatele umožňujícího aplikaci a respektování principu rovnosti. Podle názoru Ústavního soudu taková korelativní souvztažnost je u obou uvedených nároků evidentní. V základu obou těchto nároků je vazba na pracovní poměr (obecná platnost je omezena pouze určitými výjimkami) a v jeho rámci vzniklý pracovní úraz či nemoc z povolání, jež má za následek pokles výdělku zaměstnance postihující jej samotného nebo v případě jeho smrti pozůstalé odkázané na něj výživou. Nárok na náhradu nákladů na výživu pozůstalých podle § 199 zákoníku práce je odvozen od stejné škodní události, jaká opravňuje k uplatnění nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle § 195 zákoníku práce, když právě při výpočtu této náhrady se výslovně odkazuje na § 195 zákoníku práce, speciálně pak i na § 195 odst. 4 zákoníku práce. Jinak vyjádřeno, pozůstalí zde nejsou odškodňováni jen proto, že zemřel ten, kdo jim přispíval na jejich výživu, ale právě z toho důvodu, že tato osoba zemřela následkem pracovního úrazu nebo nemoci z povolání, tedy za podmínek, kdy existovala objektivně vzniklá odpovědnost zaměstnavatele za škodu podle § 190 odst. 1 zákoníku práce, objektivně vzniklá právě proto, že zaměstnanec je v průběhu pracovního procesu vystavován určitým rizikům, posléze případně ovlivňujícím i osudy dalších členů jeho rodiny. Názor Ústavního soudu v této souvislosti respektuje i judikaturu obecných soudů, dle níž nárok na náhradu nákladů na výživu pozůstalých je nárokem odvozeným od nároku pracovníka, jenž utrpěl pracovní úraz (rozsudek NS ČSR sp. zn. 6 Cz 18/83), když v uplynulé době nedošlo ke změně legislativní koncepce obou náhrad ani ke změně interpretace judiciální, resp. doktrinární. Uvedené rozhodnutí přitom předpokládá i nutnost odvinutí výše náhrady nákladů na výživu pozůstalých i od změny v rozsahu schopností a možností pracovníka, pokud by přežil pracovní úraz, poskytovat náklady na výživu pozůstalých. Je nepochybné, že takovouto změnou je i zvýšení mzdy v důsledku její valorizace.
Poukaz Ministerstva práce a sociálních věcí na to, že náhrady poskytované jednotlivým skupinám poškozených, tedy poškozeným zaměstnancům na straně jedné a pozůstalým po nich na straně druhé, je třeba posuzovat v celém komplexu, je nepochybně namístě, neboť v některých případech se tyto náhrady vztahují pouze k jedné z uvedených sociálních skupin, aniž by zde existoval prostor pro nároky druhé sociální skupiny. Přesto však lze stěží souhlasit s názorem tohoto ministerstva jednostranně akcentujícím roli a význam jednorázového odškodnění pozůstalých, a to dokonce v tom směru, že tento nárok je uváděn v relevantní souvislost i s náhradou nákladů na výživu, když přitom je současně zdůrazňováno, že žádná taková "částka navíc" zaměstnanci naopak poskytována není. Podle názoru Ústavního soudu lze totiž stěží pochybovat naopak o tom, že tento nárok na jednorázové odškodnění zakotvený v § 197 odst. 1 písm. d) zákoníku práce má vedle materiálního podtextu i podtext imateriální vyjadřující ztrátu blízké osoby pozůstalých, participující na rodinných vztazích, a to nejen "svým výdělkem". Rovněž tak nelze souhlasit s názorem Poslanecké sněmovny, podle kterého charakteristickým rysem tohoto institutu, tj. náhrady nákladů na výživu pozůstalých, je potřeba poskytovat hmotné zabezpečení pozůstalým bezprostředně v době ztráty jejich živitele, přičemž tak, jak se postupně konsolidují společenské vazby pozůstalých, hmotná stránka tohoto zabezpečení ustupuje do pozadí a přestává mít charakter bezprostředního zajištění pozůstalých, a to také s přihlédnutím k pravidelné valorizaci důchodů pozůstalých. Pojem "bezprostřední" nemá totiž v ustanoveních zakládajících tyto nároky vůbec oporu (fakt případné podstatné změny v poměrech poškozeného a jeho dopad na nárok poškozeného je předvídán a upraven v § 202 odst. 1 zákoníku práce) a také odkaz na valorizaci důchodů pozůstalých jde zcela stranou smyslu a účelu poskytovaného odškodnění sledujícího náhradu skutečné škody odpovídající v dané době reálně existujícím ekonomickým poměrům.
Ústavní soud České republiky v řadě svých rozhodnutí vyložil obsah ústavního principu rovnosti. Ztotožnil se v nich [a to zejména v nálezech ve věcech vedených pod sp. zn. Pl. ÚS 16/93 (ÚS, 1, 194-195, 205-206), Pl. ÚS 36/93 (ÚS, 1, 179), Pl. ÚS 5/95 (ÚS, 4, 218), Pl. ÚS 9/95 (ÚS, 5, 137)] s chápáním ústavního principu rovnosti, jak byl vyjádřen Ústavním soudem České a Slovenské Federativní Republiky (ÚS ČSFR, 1992, R 11): "Je jistě věcí státu, aby v zájmu zajištění svých funkcí rozhodl, že určité skupině poskytne méně výhod než jiné. Ani zde však nesmí postupovat zcela libovolně. ... Pokud zákon určuje prospěch jedné skupiny a zároveň tím stanoví neúměrné povinnosti jiné, může se tak stát pouze s odvoláním na veřejné hodnoty." Ústavní soud tímto odmítl absolutní chápání principu rovnosti, přičemž dále konstatoval: "rovnost občanů nelze chápat jako kategorii abstraktní, nýbrž jako rovnost relativní, jak ji mají na mysli všechny moderní ústavy" [Pl. ÚS 36/93 (ÚS, 1, 179)]. Obsah principu rovnosti tím posunul do oblasti ústavněprávní akceptovatelnosti hledisek odlišování subjektů a práv. Hledisko první spatřuje tudíž ve vyloučení libovůle.
Hledisko druhé vyplývá z právního názoru vyjádřeného v nálezu ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 4/95 (ÚS, 3, 209): "nerovnost v sociálních vztazích, má-li se dotknout základních lidských práv, musí dosáhnout intenzity, zpochybňující, alespoň v určitém směru, již samu podstatu rovnosti. To se zpravidla děje tehdy, je-li s porušením rovnosti spojeno i porušení jiného základního práva, např. práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod, některého z politických práv podle čl. 17 a násl. Listiny ....... apod." [shodně Pl. ÚS 5/95 (ÚS, 4, 217-218)]. Hlediskem druhým při posuzování protiústavnosti právního předpisu zakládajícího nerovnost je tedy tímto založené dotčení některého ze základních práv a svobod.
Vycházeje z dosavadní interpretace ústavního principu rovnosti Ústavním soudem, jakož i předchozího rozboru dotčených ustanovení zákoníku práce, mezi § 195 tohoto zákoníku upravujícím náhradu za ztrátu na výdělku příslušejícího zaměstnanci po skončení pracovní neschopnosti vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání a § 199 zákoníku práce upravujícím náhradu nákladů na výživu pozůstalých existuje srovnatelnost umožňující aplikaci a respektování principu rovnosti. Ústavní soud mezi uvedenými instituty neshledal ústavněprávně akceptovatelná hlediska odlišování subjektů a práv. V případné absenci valorizace náhrady nákladů na výživu pozůstalých při valorizaci náhrady za ztrátu na výdělku příslušejícího zaměstnanci po skončení pracovní neschopnosti vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání proto spatřuje porušení ústavního principu rovnosti ve smyslu vyloučení libovůle v odlišování subjektů a práv.
Ústavní soud v řízení o zrušení zákonů nebo jiných právních předpisů vychází z principu priority ústavně konformní interpretace před derogací, dle něhož v situaci, kdy určité ustanovení právního předpisu umožňuje dvě různé interpretace, přičemž jedna je v souladu s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy, a druhá je s nimi v rozporu, není dán důvod zrušení tohoto ustanovení. Při jeho aplikaci je úkolem všech státních orgánů interpretovat dané ustanovení ústavně konformním způsobem [viz nálezy ve věcech sp. zn. Pl. ÚS 48/95 (ÚS, 5, 171) a Pl. ÚS 5/96 (ÚS, 6, 203)].
V předmětné věci se tudíž zabýval otázkou, je-li dán prostor pro ústavně konformní výklad § 202 odst. 2 zákoníku práce, jenž by respektoval princip rovnosti mezi instituty náhrady za ztrátu na výdělku příslušejícího zaměstnanci po skončení pracovní neschopnosti vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání a náhrady nákladů na výživu pozůstalých.
Dle § 202 odst. 2 zákoníku práce může vláda vzhledem ke změnám, které nastaly ve vývoji mzdové úrovně, upravit podmínky, výši a způsob náhrady za ztrátu na výdělku příslušející zaměstnancům po skončení pracovní neschopnosti vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání. Uvedené zákonné zmocnění tudíž umožňuje vládě nařízením valorizovat náhrady za ztrátu na výdělku příslušející zaměstnancům po skončení pracovní neschopnosti vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání.
Mechanizmus stanovení celkové výše náhrady na výživu pozůstalých se přitom dle § 199 odst. 2 zákoníku práce odvíjí od určení částky, do které by příslušela zemřelému náhrada za ztrátu na výdělku podle § 195 zákoníku práce, která je ale podle § 202 odst. 2 zákoníku práce valorizována (pokud vláda své oprávnění dané zákonným zmocněním využije). Propojení uvedených ustanovení § 199 odst. 2, § 195 a § 202 odst. 2 zákoníku práce pak vede k ústavně konformní interpretaci § 202 odst. 2 zákoníku práce, dle níž valorizace náhrady dle § 195 zákoníku práce má podle § 199 odst. 2 zákoníku práce za následek i zvýšení částky vymezující náhradu nákladů na výživu pozůstalých.
Uvedený závěr lze podepřít i poukazem na rozdíl ve stanovení výše náhrady za ztrátu na výdělku a náhrady nákladů na výživu pozůstalých. Náhrada za ztrátu na výdělku se stanoví přesně stanoveným způsobem výpočtu (§ 195 zákoníku práce) odvisícím od přesně kvantifikovaných parametrů, v důsledku čehož je možné ji valorizací přímo upravovat. Na rozdíl od ní náhrada nákladů na výživu pozůstalých je určena řadou apriori přesně nekvantifikovatelných, uvážení vyžadujících parametrů (obdobně jako je tomu u institutu výživného v občanském právu), v důsledku čehož je rozumné valorizovat pouze celkovou částku pro náhradu nákladů na výživu všech pozůstalých. Takto interpretovanému smyslu a účelu analyzovaných obou právních institutů odpovídá i ústavně konformní interpretace § 199 odst. 2, § 195 a § 202 odst. 2 zákoníku práce.
V situaci, kdy Ústavní soud dospěl k závěru o možnosti ústavně konformní interpretace § 202 odst. 2 zákoníku práce, nezbylo mu, než návrh Okresního soudu v Karviné na zrušení tohoto zákonného ustanovení zamítnout.
Předseda Ústavního soudu:
JUDr. Kessler v. r.
******************************************************************