I.
Rekapitulace návrhu a argumentace navrhovatele
1. Ústavnímu soudu byl dne 8. srpna 2007 doručen návrh, kterým se Vrchní soud v Olomouci (dále též jen "navrhovatel") v souladu s čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky domáhá zrušení ustanovení § 12a věty první v odstavci 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, v platném znění, (dále též jen "zákon o konkursu a vyrovnání"), tj. ve znění k 8. srpnu 2007. Text napadeného ustanovení zní: "Proti usnesení o zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu se může odvolat pouze navrhovatel a navrhovatelé, kteří přistoupili k řízení".
2. V návrhu na zahájení řízení navrhovatel Vrchní soud v Olomouci uvedl, že po předcházejícím řízení zahájeném k návrhu věřitelky COOP banky, a. s., v likvidaci, (nebo též "věřitelka") na prohlášení konkursu na majetek dlužnice INTER BUSINESS CONSULTING, akciové společnosti, (dále též jen "dlužnice") usnesením č. j. 37 K 31/98-241 ze dne 16. prosince 2005 zamítl Krajský soud v Brně návrh banky na prohlášení konkursu na majetek dlužnice pro nedostatek majetku dlužnice. Při tomto svém rozhodnutí dospěl konkursní soud k závěru, že splatná pohledávka navrhující banky vůči dlužnici byla doložena a pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Brně byl doložen i splatný závazek dlužnice vůči dalšímu věřiteli Ing. V. F. Soud prvního stupně shledal úpadek dlužnice pro platební neschopnost ve smyslu § 1 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání. Na základě sdělení dlužnice o jejím majetku učiněných v průběhu řízení, odpovědí dotázaných bank o účtech dlužnice, Českého úřadu zeměměřického a katastrálního ohledně vlastnictví nemovitostí a zjištění, že dlužnice není registrována jako vlastník silničního vozidla, dospěl soud prvního stupně současně k závěru, že majetek dlužnice nepostačuje k úhradě nákladů konkursu, protože samotná odměna správce konkursní podstaty určená podle § 7 vyhlášky č. 476/1991 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání, v tehdy platném znění, činila minimálně 50 000 Kč. Proto návrh zamítl právě podle § 12a odst. 4 zákona o konkursu a vyrovnání. Zamítnutí návrhu z tohoto důvodu oznámil soud prvního stupně v Obchodním věstníku, dále Městskému úřadu Blansko, Úřadu práce Blansko a Obchodnímu rejstříku Krajského soudu v Brně. Rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 16. prosince 2005 bylo také zveřejněno a doručeno postupem předpokládaným v § 13 odst. 4, 5 a 7 zákona o konkursu a vyrovnání.
3. Proti tomuto rozhodnutí se dlužnice odvolala podáním z 18. ledna 2006, podaným 19. ledna 2006 u soudu prvního stupně. Podstatou podaného odvolání je obrana dlužnice, která stále tvrdí, že navrhující banka neměla vůči dlužnici splatnou pohledávku tvrzenou v návrhu, a neměla proto právo návrh podat. Obecné soudy se nejprve zabývaly včasností podaného odvolání a Vrchní soud v Olomouci, na rozdíl od Krajského soudu v Brně, dospěl k závěru, že odvolání z 18. ledna 2006 bylo podáno včas, o čemž rozhodl usnesením č. j. 1 Ko 42/2006-291 ze dne 29. března 2006. Vrchní soud v Olomouci však nemůže podané odvolání projednat a věcně o něm rozhodnout, neboť zákon o konkursu a vyrovnání to výslovně vylučuje.
4. Navrhovatel uvedl, že podle jeho názoru se ve smyslu § 66a odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání pro konkurs a vyrovnání použije přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak. Zvláštním způsobem upravuje zákon o konkursu a vyrovnání v § 12a právě právo na odvolání proti usnesení o prohlášení konkursu i proti usnesení, kterým byl návrh na prohlášení konkursu zamítnut. Podle § 12a odst. 5 zákona o konkursu a vyrovnání proti usnesení o zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu se může odvolat pouze navrhovatel a navrhovatelé, kteří přistoupili k řízení. Proti usnesení o zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu pro nedostatek majetku se může odvolat i věřitel, který doloží, že má za dlužníkem pohledávku.
5. Zákon o konkursu a vyrovnání nedává dle navrhovatele dlužníkovi právo odvolat se proti žádnému rozhodnutí konkursního soudu, kterým byl zamítnut návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka, bez ohledu na to, zda řízení bylo zahájeno na návrh dlužníka či návrh věřitele, i bez ohledu na to, z jakých důvodů byl návrh na prohlášení konkursu zamítnut. Hypotéza právní normy obsažená v první větě ustanovení § 12a odst. 5 zákona o konkursu a vyrovnání je zjevně chybná. Brání totiž dlužníkovi v odvolání jak proti rozhodnutím konkursního soudu, kterými byl zamítnut návrh věřitele na prohlášení konkursu na majetek dlužníka proto, že dlužník se svou obranou proti věřitelovu návrhu uspěl, tak i v případě, kdy věřitelův návrh byl shledán důvodným a na dlužníka dopadnou obdobné hmotněprávní důsledky, jako kdyby bylo věřitelovu návrhu vyhověno a konkurs prohlášen.
6. Navrhovatel dále uvedl, že v případě, pokud byl konkurs na majetek dlužníka na věřitelův návrh prohlášen, umožňuje zákon o konkursu a vyrovnání v § 12a odst. 2, aby se dlužník proti takovému rozhodnutí bránil. Pak by ovšem dlužník neměl být zbaven ani práva bránit se řádným opravným prostředkem, tedy odvoláním, ani proti rozhodnutí konkursního soudu podle § 12a odst. 4 zákona o konkursu a vyrovnání, kterým byl návrh věřitele na prohlášení konkursu na majetek dlužníka zamítnut toliko pro nedostatek dlužníkova majetku. Zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu pro nedostatek majetku má pro obchodní společnost z hlediska hmotného práva obdobné a srovnatelné důsledky, jako kdyby byl konkurs na majetek této společnosti prohlášen. Pokud zákon v takovém případě odvolání dlužníka jako řádný opravný prostředek vylučuje, brání dlužníkovi, aby se domáhal ochrany svých práv u soudu z hlediska článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a je v rozporu i se zásadou rovnosti účastníků řízení, zakotvenou v čl. 37 odst. 3 Listiny. Věřitelka se mohla proti zamítnutí svého návrhu soudem prvního stupně bránit. Obranu dlužníka proti zamítnutí návrhu však zákon vylučuje, ačkoliv byl návrh zamítnut způsobem, který nelze pokládat za hmotněprávní úspěch dlužníka. V nerovném postavení se z obecného hlediska v tomto případě ocitá i dlužník ve srovnání s jinými dlužníky, na jejichž majetek byl na návrh věřitele konkurs prohlášen. Pokud by soud prvního stupně návrhu banky na prohlášení konkursu na majetek dlužnice vyhověl, mohla by se dlužnice proti závěrům soudu prvního stupně o doložení pohledávky navrhovatelky a úpadku dlužnice bránit. Při zamítnutí návrhu na konkurs pro nedostatek majetku jí zákon možnost této obrany nedává.
7. Jednoznačným zněním zákonné normy v první větě § 12a odst. 5 zákona o konkursu a vyrovnání je navrhovatel dle svého názoru podle čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky vázán. Jednoznačné znění zákona pak nedává navrhovateli žádnou možnost ústavně konformního výkladu. Právo napadnout rozhodnutí soudu prvního stupně odvoláním je právo procesní, které je dáno nebo vyloučeno procesními předpisy. Toto právo nelze dovodit výkladem z hmotněprávních důsledků napadeného rozhodnutí. Navrhovatel by měl proto dle svého názoru odvolání dlužnice podle § 218 písm. c) občanského soudního řádu odmítnout. Právní moc napadeného usnesení však povede k výmazu dlužnice z obchodního rejstříku. Dlužnice tak může být zbavena i možnosti bránit se proti rozhodnutí soudu prvního stupně z 16. prosince 2005 mimořádnými opravnými prostředky podle občanského soudního řádu nebo ústavní stížností podle § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Na posouzení souladu procesní normy obsažené v první větě § 12a odst. 5 zákona o konkursu a vyrovnání s ústavním přádkem České republiky nemůže mít vliv výjimečná možnost obnovení společnosti vymazané z obchodního rejstříku podle § 75b odst. 2 obchodního zákoníku.
8. Navrhovatel dospěl k závěru, že protiústavním důsledkům, vyplývajícím z úpravy práva na odvolání proti usnesení konkursního soudu o zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu v první větě § 12a odst. 5 zákona o konkursu a vyrovnání, se lze vyhnout pouze zrušením tohoto ustanovení. Není se třeba obávat toho, že by se tak otvírala dlužníkům možnost podávat odvolání i proti rozhodnutím konkursních soudů, kterými byly zamítnuty návrhy věřitelů na prohlášení konkursu na majetek dlužníka například proto, že dlužníkův úpadek nebyl osvědčen. V takovém případě k odmítnutí dlužníkova odvolání postačuje dosavadní výkladová praxe, která i podle obecné úpravy občanského soudního řádu dospěla k závěru, že právo na odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně nemá ten účastník řízení, jehož práva nebyla rozhodnutím soudu prvního stupně dotčena. Na základě tohoto výkladu jsou odmítána odvolání účastníků, pokud je podali proti rozhodnutí soudu prvního stupně přesto, že v řízení před ním uspěli.
9. Navrhovatel uvedl, že si je vědom toho, že podle přechodného ustanovení § 432 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), se pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona použijí dosavadní právní předpisy, a tedy i po 1. lednu 2008 budou konkursní soudy zamítat návrhy na prohlášení konkursu na majetek dlužníků podle § 12a odst. 4 zákona o konkursu a vyrovnání, pokud bude řízení o návrhu zahájeno do 31. prosince 2007. Právo napadnout takové rozhodnutí odvoláním bude odvolací soud posuzovat podle ustanovení § 12a odst. 5 zákona o konkursu a vyrovnání i po 1. lednu 2008.
10. Navrhovatel se proto rozhodl využít postupu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky a § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a věc předložit Ústavnímu soudu s návrhem, aby rozhodl ústavním nálezem tak, že v ustanovení § 12a odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, se zrušuje první věta "Proti usnesení o zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu se může odvolat pouze navrhovatel a navrhovatelé, kteří přistoupili k řízení", dnem, který v nálezu určí.