I.
Dne 24. ledna 1997 došel Ústavnímu soudu návrh trestního senátu Nejvyššího soudu České republiky na zrušení ustanovení § 14 odst. 1 písm. d), e) zákona České národní rady č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění zákona České národní rady č. 26/1993 Sb., kterým se mění a doplňují některé zákony v oblasti vnitřního pořádku a bezpečnosti, a o opatřeních s tím souvisejících, (dále jen "zákon č. 283/1991 Sb."). Návrh byl podán poté, co Nejvyšší soud podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 224 odst. 5 per analogiam zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále i "tr. ř.") přerušil trestní stíhání, konkrétně řízení o stížnosti obviněného J. M. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. října 1996 sp. zn. 3 Ntv 30/96 o prodloužení vazby obviněného do 31. ledna 1997, když vrchní soud shledal u obviněného existenci vazebních důvodů ve smyslu § 67 písm. a), b), c) tr. ř. Nejvyšším soudem takto přerušené trestní řízení je vedeno u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 56/96.
Původní návrh senátu Nejvyššího soudu se dovolával z hlediska požadavku aktivní legitimace ve smyslu § 64 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, (dále jen "zákon č. 182/1993 Sb.") analogie ustanovení § 224 odst. 5 tr. ř. Pokud by byl Ústavním soudem zkoumán pouze takto podaný návrh, a to v rámci postupu podle § 42 odst. 1 a § 43 zákona č. 182/1993 Sb., musel by Ústavní soud dospět k následujícím i obecně platným závěrům.
Ustanovení § 224 odst. 5 tr. ř. vymezuje zákonné podmínky přerušení trestního stíhání pro případy, že by dalším procesním postupem nebo rozhodováním o vině a trestu před obecným soudem došlo k porušení ústavně zaručených práv, pokud by se tento soud přidržel zákona, o němž má za to, že je neústavní. Nejsou-li tyto podmínky splněny, jsou-li tedy dány jen skutečnosti těm v § 224 odst. 5 tr. ř. podobné (analogické), tzn., kdy obecný soud v řízení narazí na domněle neústavní zákon, který by bylo proto třeba zrušit, ale který zároveň nepodmiňuje, resp. není rozhodný pro jeho procesní postup v dané trestní věci nebo ani nepodmiňuje jeho rozhodnutí o vině a trestu v takovéto věci, nelze předmětné trestní stíhání zdržovat tím, že se přeruší, a to analogicky podle § 224 odst. 5 tr. ř., aby bylo možné napravit obecným soudem předpokládanou neústavnost. K tomu slouží, jak známo, jiné právní nástroje. Byť by se na první pohled zdálo, že zmíněná analogie sleduje správný cíl, tj. nápravu předpokládané neústavnosti, a že již z tohoto důvodu je bez dalšího přípustná, není tomu tak, neboť ve svých důsledcích by přerušení trestního stíhání podle § 224 odst. 5 tr. ř. per analogiam znamenalo průtahy v řízení, které by nebyly odůvodněny přímou potřebou zabránit neústavnímu rozhodnutí obecného soudu.
Riziko odmítnutí původního návrhu z důvodu nepřípustné analogie § 224 odst. 5 tr. ř. a v důsledku toho z důvodu § 43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb. však navrhovatel vyloučil doplněním původního návrhu. Z tohoto doplnění, jak uvedeno níže, nepochybně plyne, že ke zrušení navrhované ustanovení § 14 odst. 1 písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb. podmiňovalo procesní postup Nejvyššího soudu, jakožto soudu stížnostního, takže požadavek ustanovení § 224 odst. 5 tr. ř. byl splněn a aktivní legitimace navrhovatele již nepředstavovala nedostatek původního návrhu.
Ve svém návrhu, podaném podle § 64 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., předseda příslušného senátu Nejvyššího soudu uvedl, že dne 15. listopadu 1996 předložil Vrchní soud v Olomouci Nejvyššímu soudu stížnost obviněného J. M., t. č. ve vazbě, proti usnesení jmenovaného vrchního soudu ze dne 22. října 1996 sp. zn. Ntv 30/96. Napadeným usnesením byla prodloužena vazba obviněného do 31. ledna 1997, neboť vrchní soud shledal v případě obviněného existenci vazebních důvodů podle § 67 písm. a), b), c) tr. ř.
Obviněný ve své stížnosti poukázal především na fakt, že k jeho zadržení nedošlo až dne 24. října 1994, jak se uvádí v usnesení vrchního soudu, ale ve skutečnosti již 23. října 1994. Ze spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 10 T 56/96 Nejvyšší soud zjistil, že obviněný byl podle protokolu o zadržení zadržen ve smyslu § 76 tr. ř. jako osoba podezřelá dne 24. října 1994 v 17.30 hod., a to po předchozím souhlasu příslušného státního zástupce. V té návaznosti rozhodl soudce Městského soudu v Brně o vzetí obviněného do vazby usnesením ze dne 25. října 1994 sp. zn. 7 Nt 1907/94. Vazba obviněného se za daného stavu věci počítá od 24. října 1994 17.30 hod. Ze zmíněného protokolu o zadržení podezřelého rovněž vyplývá, že tomuto zadržení předcházelo zajištění J. M. podle § 14 odst. 1 písm. e) zákona č. 283/1991 Sb., k němuž došlo dne 23. října 1994 v 17.30 hod.
Navrhovatel v této souvislosti poukazuje na skutečnost, že ustanovení § 14 odst. 1 písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb. nesledují svojí povahou pořádkový účel zajištění, ale ve svém důsledku sledují shodný účel, který má na mysli ustanovení § 76 tr. ř., tedy zadržení osoby podezřelé ze spáchání trestného činu [§ 14 odst. 1 písm. e)] nebo zadržení osoby, která byla přistižena při trestném činu [§ 14 odst. 1 písm. d)]. Podle názoru navrhovatele je nutno posuzovat omezení osobní svobody v případě použití § 14 odst. 1 písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb. v rovině trestněprocesní, nikoli v rovině pořádkové.
Z ustanovení čl. 8 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") je zřejmé, že s tímto ustanovením Listiny je v souladu pouze ustanovení § 76 tr. ř., nikoli však již ustanovení § 14 odst. 1 písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb. Ta nemají už povahu zajištění ve smyslu pořádkových opatření, ale ve své podstatě sledují stejný účel jako ustanovení § 76 tr. ř.
Jak zdůrazňuje navrhovatel, další setrvání na dualismu této právní úpravy může vést a v praxi vede k dvojímu přístupu při zadržení. Jedním z nich je postup podle § 76 tr. ř., jenž je v souladu s Listinou, druhým pak postup podle § 14 odst. 1 písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb., který však ve svém důsledku při odděleném počítání lhůt podle zákona č. 283/1991 Sb. a lhůt uvedených v § 76 tr. ř. vede k jejich sčítání, a tím k porušení lhůty 24 hodin stanovené pro zadržení v čl. 8 odst. 3 Listiny.
Obsahová totožnost obou citovaných ustanovení zákona č. 283/1991 Sb. a trestního řádu ve svém důsledku umožňuje v případech, kde jsou dány podmínky pro zadržení podezřelého podle § 76 tr. ř., tohoto ustanovení nepoužít a zvolit místo toho zajištění podle § 14 odst. 1 písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb. Zajištění podle naposledy citovaného ustanovení nemá vliv na počítání lhůt rozhodných pro posouzení včasnosti podaného návrhu na vzetí osoby zadržené do vazby podle § 76 odst. 4, § 77 odst. 1 tr. ř. či včasnosti podaného návrhu na prodloužení lhůty trvání vazby podle § 71 odst. 6 tr. ř.
Současná úprava zajištění podle § 14 odst. 1 písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb. vzbuzuje podle mínění navrhovatele pochybnosti, neboť umožňuje obcházení ustanovení § 76 tr. ř., čímž dochází k porušení ustanovení čl. 8 odst. 3 Listiny. Úprava provedená ustanovením § 76 tr. ř. je dostatečná. Pro takovýto závěr svědčí i nález Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 1996 sp. zn. IV. ÚS 246/96, v němž Ústavní soud vyslovil názor, že dojde-li k zajištění osoby podezřelé ze spáchání trestného činu, je třeba lhůtu 24 hodin podle § 14 odst. 3 zákona č. 283/1991 Sb. včítat do 24hodinové lhůty pro zadržení podle trestního řádu.
Ze všech uvedených důvodů se proto navrhuje zrušení ustanovení § 14 odst. 1 písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb.
Navrhovatel svůj původní návrh doplnil ve smyslu § 63 zákona č. 182/1993 Sb., jakož i § 95 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění, svým podáním, které Ústavnímu soudu došlo dne 11. března 1997. V něm uvedl následující skutečnosti:
Zákonnou podmínkou pro rozhodnutí o prodloužení vazby podle § 71 odst. 3 tr. ř. je, že návrh na toto rozhodnutí byl příslušným předsedou senátu (vrchním státním zástupcem) vrchnímu soudu doručen nejpozději 15 dnů před skončením příslušné lhůty trvání vazby. Pokud návrh není tímto způsobem (resp. v této lhůtě) předložen, musí předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce podle § 71 odst. 6 tr. ř. propustit obviněného na svobodu nejpozději den po uplynutí lhůty, na niž bylo trvání vazby omezeno.
V předmětné věci předseda senátu Krajského soudu v Brně doručil Vrchnímu soudu v Olomouci návrh na prodloužení vazby obviněného dne 9. října 1996. Při úzkém gramatickém výkladu ustanovení § 71 odst. 8 tr. ř., z něhož vychází i rozhodnutí publikované pod č. 10/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek ve věcech trestních, lze do zmíněné patnáctidenní lhůty započítat zadržení J. M. jako podezřelého podle § 76 tr. ř., k němuž došlo dne 24. října 1994, nikoli však již jeho zajištění podle § 14 odst. 1 písm. e) zákona č. 283/1991 Sb., k němuž došlo o den dříve. V takovém případě by dvouletá lhůta trvání jeho vazby končila 24. října 1996 a návrh předsedy senátu Krajského soudu v Brně na její prodloužení by tedy byl podle § 71 odst. 6 tr. ř. podán včas. Nejvyšší soud, jakožto soud stížnostní, by proto musel z hledisek uvedených v § 147 odst. 1 tr. ř. přezkoumat důvodnost prodloužení vazby obviněného.
Takový postup by však byl v rozporu s čl. 8 odst. 3 Listiny, podle kterého zadržená osoba musí být nejpozději do 24 hodin propuštěna na svobodu nebo odevzdána soudu.
Naproti tomu, kdyby se do lhůty pro zadržení, a tedy i do lhůty trvání vazby, započítávala též doba, po kterou byl obviněný zajištěn podle § 14 odst. 1 písm. e) zákona č. 283/1991 Sb., byl by tento návrh na prodloužení vazby podán opožděně. Obviněný by proto musel být podle již citovaného § 71 odst. 6 tr. ř. propuštěn na svobodu, aniž by byla zkoumána důvodnost jeho vazby, resp. podmínek § 71 odst. 3 tr. ř. pro její prodloužení.
Ústavní (článku 8 odst. 3 Listiny vyhovující) je podle názoru navrhovatele druhý z naznačených postupů, který je však zároveň v rozporu s ustanovením § 71 odst. 8 tr. ř., podle kterého se do vazby započítává jen zadržení, a contrario tedy nikoli zajištění. Neústavní ovšem není toto zákonné ustanovení, které do ryze procesního institutu vazby správně započítává jiný (předchozí) procesní institut zadržení, ale novela zákona č. 283/1991 Sb., provedená zákonem České národní rady č. 26/1993 Sb., posunující v § 14 odst. 1 písm. d), e) pořádkový institut zajištění do trestněprocesní roviny.
Nejvyšší soud, jakožto vrcholný článek soustavy obecných soudů, je podle čl. 95 Ústavy, oproti Ústavnímu soudu, zákonem vázán. Dojde-li k závěru, že zákon, jehož ustanovení má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním zákonem, nemůže přímo aplikovat tento ústavní zákon, ale předloží věc Ústavnímu soudu. Z uvedených důvodů se proto trestní věc J. M. předkládá Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení ustanovení § 14 odst. 1 písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb., neboť jeho důsledné respektování a aplikace, tzn. v kontextu § 71 odst. 8 tr. ř., by jinak vedly k neústavnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu.
V písemném vyjádření k návrhu senátu Nejvyššího soudu, podaném dne 2. dubna 1997 předsedou Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky ve smyslu § 69 zákona č. 182/1993 Sb., bylo konstatováno, že zadržení podle § 76 tr. ř. a zajištění podle § 14 odst. 1 písm. d) a e) zákona č. 283/1991 Sb. jsou dva právní instituty, které se shodují pouze částečně. Osobu podezřelou ze spáchání trestného činu může podle § 76 odst. 1 tr. ř. zadržet pouze vyšetřovatel v naléhavých případech, i když jí dosud nebylo sděleno obvinění, a to tehdy, je-li dán některý z důvodů vazby. K zadržení je přitom třeba předchozího souhlasu státního zástupce. Bez takového souhlasu lze zadržení provést, jen jestliže věc nesnese odkladu a souhlasu předem nelze dosáhnout, zejména byla-li osoba přistižena při trestném činu anebo zastižena na útěku.
Ve vyjádření se dále uvádí, že zajištění osoby, která byla přistižena při spáchání trestného činu nebo na základě kriminalisticky doložených informací je podezřelá z přípravy, pokusu nebo spáchání trestného činu, může podle ustanovení § 14 odst. 1 písm. d) a e) zákona č. 283/1991 Sb. provést pouze policista.
Poslanecká sněmovna respektuje názor Ústavního soudu obsažený v nálezu ze dne 28. listopadu 1996 sp. zn. IV. ÚS 246/96, podle kterého v případě, že dojde k zajištění osoby podezřelé ze spáchání trestného činu, je třeba lhůtu 24 hodin podle § 14 odst. 3 zákona č. 283/1991 Sb. včítat do 24hodinové lhůty pro zadržení podle trestního řádu. Pokud orgány činné v trestním řízení tímto způsobem nepostupují, je možné takovou praxi považovat za protiústavní. Z této skutečnosti ani z částečně shodné úpravy zajištění podle zákona č. 283/1991 Sb. a zadržení podle trestního řádu však není možné odvozovat protiústavnost ustanovení § 14 odst. 1 písm. d) a e) zákona č. 283/1991 Sb.
Zákon České národní rady č. 26/1993 Sb., kterým se mění a doplňují některé zákony v oblasti vnitřního pořádku a bezpečnosti, a o opatřeních s tím souvisejících, byl schválen potřebnou většinou poslanců České národní rady dne 21. prosince 1992, byl podepsán příslušnými ústavními činiteli a řádně vyhlášen.
Za tohoto stavu věci, jak konstatuje účastník řízení, nutno vyjádřit stanovisko, že zákonodárný sbor jednal v přesvědčení, že přijatý zákon je v souladu s Ústavou a naším právním řádem. Je na Ústavním soudu, aby v souvislosti s podanou žádostí senátu Nejvyššího soudu České republiky na zrušení ustanovení § 14 odst. 1 písm. d) a e) zákona č. 283/1991 Sb. posoudil ústavnost tohoto zákona a vydal příslušné rozhodnutí.
Základní podmínkou řízení o návrhu na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení je zjištění, zda byl přijat a vydán ústavně předepsaným způsobem, jak to ukládá Ústavnímu soudu § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. Za tím účelem si Ústavní soud vyžádal od Poslanecké sněmovny těsnopisnou zprávu ze schůze České národní rady, na které byla novela zákona č. 283/1991 Sb., tj. zákon České národní rady č. 26/1993 Sb., projednávána a přijata. Z celkového počtu poslanců České národní rady, jenž činil ve smyslu čl. 103 odst. 1 ústavního zákona Národního shromáždění č. 143/1968 Sb., o československé federaci, 200 poslanců, se projednání předmětné novely dne 21.prosince 1992 zúčastnilo 106 poslanců. Pro přijetí návrhu novely se vyslovilo 96 poslanců, proti bylo 10 poslanců. Návrh byl tedy v souladu s ustanovením § 24 zákona České národní rady č. 35/1989 Sb., o jednacím řádu České národní rady, ve znění platném k 31. prosinci 1992, přijat.