X/f
Současná doktrinální a judiciální stanoviska
153. Ze současných doktrinárních stanovisek lze poukázat na čtyři expertizy, které byly zpracovány renomovanými vědeckými pracovišti. Jedná se o statě: K problematice vlastnictví katolické církve a restitucí církevního majetku (Masarykova univerzita v Brně); Posouzení otázky církevního vlastnictví (Západočeská univerzita v Plzni, Fakulta právnická); Odborný posudek (Ústav státu a práva Akademie věd České republiky); Právně-historická expertiza Univerzity Karlovy v Praze právního postavení tzv. katolického církevního majetku v druhé polovině 19. a ve 20. století na území dnešní ČR; expertizy jsou zveřejněny v příloze sněm. tisku č. 858 "zpráva předsedy dočasné komise Poslanecké sněmovny pro řešení majetkových otázek mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi o činnosti komise v době od 13. června 2008 do 31. března 2009".
154. Ze všech uvedených expertiz shodně vyplývá, že církve, resp. jednotlivé církevní subjekty církve katolické, byly naukou, judikaturou i praxí považovány za vlastníky věcí spadajících do tzv. církevního jmění (pochopitelně kromě věcí s výhradou vlastnictví třetí osoby), a to ve smyslu práva občanského (o. z. o.). Nepochybně tak vyvracejí námitku státního vlastnictví, či dokonce zvláštního druhu vlastnictví. Veřejná regulace správy církevního jmění, zejména podmíněnost zcizování a zatěžování majetku státním souhlasem, ztrátu vlastnictví nemohla způsobit.
155. Z uvedeného vychází i veškerá praxe státních orgánů a judikatura soudů po roce 1989. Zvláště je možno poukázat na skutečnost, že tam, kde byla otázka ochrany vlastnického práva v řízení před obecnými soudy v kvazirestitučních řízeních posuzována věcně, dospěly soudy k závěru, že církevní subjekty ke dni odnětí vlastnického práva byly vlastníky dotčeného majetku ve smyslu o. z. o. (srov. namátkou implicitní východiska či explicitní závěry v rozhodnutích a stanoviscích sp. zn. I. ÚS 428/04; sp. zn. II. ÚS 528/02; sp. zn. IV. ÚS 298/05; sp. zn. Pl. ÚS-st. 22/05; sp. zn. II. ÚS 687/04; bod 29 nálezu sp. zn. IV. ÚS 34/06; sp. zn. I. ÚS 663/06; sp. zn. Pl. ÚS 9/07; sp. zn. I. ÚS 2166/10; sp. zn. II. ÚS 2326/07; sp. zn. III. ÚS 3207/10; sp. zn. I. ÚS 562/09; sp. zn. II. ÚS 3120/10). Vymezená judikatura Ústavního soudu řešila především otázku, do jaké míry lze po přijetí "restitučního zákonodárství" na počátku 90. let poskytnout ochranu vlastnickému právu církevních subjektů k majetku odňatému po 25. únoru 1948 v režimu obecných vlastnických či určovacích žalob. Není naopak založena na zjištění, že by církevní subjekty pojmově vlastnického práva ke svému majetku nepožívaly.
156. Pokud jde o podstatu dosavadní kvazirestituční judikatury obecných soudů, navrhovatelé se mýlí, jestliže z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3318/2006 ze dne 31. ledna 2007 a rozhodnutí předchozích ve věci sporu o vlastnictví Katedrály sv. Víta, Václava a Vojtěcha v Praze dovozují, že "církev své vlastnické právo nedokázala před nezávislým soudem prokázat a soudní řízení prohrála" (odst. 47). V tomto punktu jsou totiž závěry soudů přesně opačné, neboť vlastnické právo církevního subjektu na počátku rozhodného období bylo v řízení prokázáno nepochybně, spor byl veden o to, zda mohlo dojít k platnému vyvlastnění, tedy přechodu vlastnického práva na stát, a to na základě § 1 vládního nařízení č. 55/1954 Sb. ze dne 19. října 1954, o chráněné oblasti Pražského hradu. K tomu však Nejvyšší soud uvedl, že o této otázce není možno rozhodovat na základě určovací žaloby podle občanského soudního řádu, jak učinili žalobci, nýbrž výhradně na základě speciální restituční žaloby podle zvláštního zákona, který v době rozhodování Nejvyššího soudu nebyl vydán.