Článek VI
Soudní příslušnost
1. Námitka nepříslušnosti soudu, jež má být uplatněna soudem v řízení zahájeném jednou ze stran arbitrážní smlouvy a která je založena na skutečnosti, že existuje arbitrážní smlouva, musí být pod hrozbou ztráty práva na tuto námitku z důvodu uplynutí lhůty uplatněna žalovanou stranou buďto před uplatněním námitek ve věci samé, nebo nejpozději současně s těmito námitkami podle toho, zda právo státu, jehož soud věc projednává, považuje námitku nepříslušnosti za otázku řízení nebo za otázku týkající se věci samé.
2. Při rozhodování o existenci nebo o platnosti rozhodčí smlouvy budou soudy smluvních států způsobilost stran posuzovat podle práva platného pro tyto strany a pokud jde o jiné otázky bude postupovat:
a) podle práva, jemuž strany podrobily svou rozhodčí smlouvu;
b) jestliže nebyla o tomto právu učiněna žádná zmínka, podle práva země, v níž má být vydán rozhodčí nález;
c) jestliže nebyla učiněna zmínka o právu, jemuž strany podrobily svou smlouvu a jestliže v době, kdy otázka byla vznesena před soudem, nemůže být předvídáno, v které zemi má být vydán rozhodčí nález, podle práva použitelného podle kolisních pravidel projednávajícího soudu.
Soud může odmítnout uznání rozhodčí smlouvy, jestliže podle práva jeho státu spor nemůže být podroben rozhodčímu řízení.
3. Jestliže bylo zahájeno rozhodčí řízení dříve než bylo vyvoláno jakékoliv soudní řízení, soudy smluvních států, u kterých byla později podána žaloba týkající se téže věci mezi týmiž stranami nebo týkající se zjištění neexistence, neplatnosti nebo zániku rozhodčí smlouvy odloží - pokud tomu nebrání vážné důvody - rozhodnutí o otázce příslušnosti rozhodce až do té doby, než bude vydán rozhodčí nález.
4. Žádost o povolení zatímních nebo zajišťovacích opatření předložená soudu nesmí být posuzována jako neslučitelná s rozhodčí smlouvou nebo jako předložení záležitosti soudu k rozhodnutí ve věci samé.