B)
27. K namítanému rozporu s ústavním principem dělby moci ve státě, resp. principem dělby soukromoprávních a veřejnoprávních vztahů a jejich soudní ochrany:
28. Hodnocení této námitky již Ústavní soud výše naznačil. Podle čl. 2 odst. 1 Ústavy je zdrojem veškeré státní moci lid a vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní. Z ústavního vymezení zákonodárné moci (čl. 15 odst. 1 Ústavy) plyne pro zákonodárce široký prostor pro rozhodování o tom, jak ten který institut konkrétně upraví. Není tedy ve svých úvahách vázán stanoviskem aplikační praxe. Rozhodne-li se změnit nějaké pravidlo, byť je v povědomí právní veřejnosti zažito, nese za takové rozhodnutí leda politickou odpovědnost. Navrhovatel si musí uvědomit, že justice je realizátorem jednotné, normativně vyjádřené státní vůle. Jinak, než vahou svých odborných argumentů, na podobu zákona působit nemůže. A nemůže tak činit ani Ústavní soud, který je pouze negativním zákonodárcem, a to jen v souvislosti s kontrolou ústavnosti zákona, nikoliv též jeho "doktrínami čistoty". V posuzované věci nejde o případ opomenutí zákonodárce způsobujícího porušení základních práv, nýbrž o vyjádření jeho vůle upravit určitým způsobem soudní kontrolu vyvlastňovacího řízení.
29. Námitku navrhovatele, že napadená právní úprava odporuje principu dělby veřejnoprávních a soukromoprávních vztahů a jejich soudní ochrany, lze komentovat pouze potud, že zcela postrádá ústavněprávní rozměr. Podle názoru Ústavního soudu v současné době není soukromé a veřejné právo odděleno "čínskou zdí". Právní řád České republiky je sice založen na dualismu veřejného a soukromého práva. Toto rozlišování na dvě velké oblasti práva vycházející z klasického římského práva nelze však pojímat dogmaticky. Náhled na znaky charakteristické pro tu kterou oblast se mohou měnit a mění, což ostatně dokládá i výše nastíněný vývoj hodnocení povahy rozhodnutí o vyvlastnění či nuceném omezení vlastnického práva. Každopádně Ústavní soud není tím, kdo by mohl do převádění právních institutů z jedné oblasti do druhé svou derogační pravomocí zasahovat.
30. Rozdělením vztahů na veřejnoprávní a soukromoprávní ve vazbě na následný soudní přezkum se Ústavní soud zabýval v rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 349/03 ze dne 26. 2. 2004 (U 8/32 SbNU 501). Věc se týkala rozhodování o výmazu ochranné známky a Ústavní soud v reakci na spor o ráz známkové agendy mimo jiné konstatoval: "Ústavní soud by překračoval svoji kompetenci, pokud by si osvojoval rozhodovat o rozdělení agendy správního soudnictví podle veřejnoprávní a soukromoprávní povahy vztahů, které jsou předmětem sporů. Je věcí obecné justice nalézat hranici mezi množinou veřejnoprávních a soukromoprávních vztahů. Ta může být nezřetelná. ... Ústavní soud jako justiční orgán povolaný k ochraně zvláštní kategorie základních práv až po selhání jiných administrativních a justičních orgánů necítí potřebu řešit uvedený právně-teoretický spor. Rozhraničení veřejného a soukromého práva je záležitost práva jednoduchého, nikoli základních lidských práv, ať už hmotných (právo na majetek podle čl. 11, právo k výsledkům tvůrčí duševní činnosti podle čl. 34 či další práva), nebo procesních (právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 a dalších Listiny).".
31. Navíc nelze pominout, že ústavní parametry musí vykazovat soudnictví jako takové. Z pohledu garancí základních práv účastníků vyvlastňovacích řízení, o která jde podle Ústavního soudu především, je lhostejné, zda soudní ochrana bude probíhat v režimu soudního řádu správního či občanského soudního řádu. Nakonec tato jejich základní práva mohou být stejně dobře ochráněna nebo opomíjena jednou i druhou větví současného českého správního soudnictví.