Čl. 24
Zásada rovného nakládání
1. Státní příslušníci jednoho smluvního státu nebudou podrobeni v druhém smluvním státě žádnému zdanění nebo povinnostem s ním spojeným, které jsou jiné nebo tíživější než zdanění a s ním spojené povinnosti, kterým jsou nebo budou moci být podrobeni státní příslušníci tohoto druhé státu, kteří jsou ve stejné situaci. Toto ustanovení platí bez ohledu na ustanovení článku 1 také pro osoby, které nemají bydliště či sídlo ani v jednom ani v obou smluvních státech.
2. Zdanění stálé provozovny, kterou podnik jednoho smluvního státu má v druhém smluvním státě, nebude v tomto druhém státě nepříznivější než zdanění podniku tohoto druhého státu, které vykonávají tutéž činnost. Toto ustanovení nebude vykládáno jako závazek jednoho smluvního státu, aby přiznal osobám majícím bydliště v druhém smluvním státě osobní úlevy, srážky a snížení daně z důvodu osobního stavu nebo povinností k rodině, které přiznává osobám, které na jeho území mají bydliště.
3. Pokud se nebudou aplikovat ustanovení článku 9, článku 11 odstavec 4 a článku 12 odstavec 6, budou úroky, licenční poplatky a jiné výlohy placené podnikem jednoho smluvního státu osobě mající bydliště či sídlo v druhém smluvním státě odčitatelné pro stanovení zdanitelných zisků tohoto podniku za stejných podmínek, jako by byly placeny osobě mající bydliště či sídlo v prvně zmíněném státě.
4. Podniky jednoho státu, jejichž jmění je zcela nebo zčásti, přímo nebo nepřímo vlastněno nebo kontrolováno osobou mající bydliště či sídlo v druhém státě nebo větším počtem takových osob, nebudou podrobeny v prvně zmíněném státě žádnému zdanění nebo povinnostem s ním spojeným, které jsou jiné nebo tíživější než zdanění a s ním spojené povinnosti, který jsou nebo budou moci být podrobeny ostatní podobné podniky prvně zmíněného státu.
5. Ustanovení tohoto článku se použijí bez ohledu na ustanovení článku 2 na daně jakéhokoli druhu a pojmenování.