IV.
Ústavní soud nejprve zkoumal, jak mu ukládá § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., byl-li napadený zákon přijat a vydán v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem.
Z předložených sněmovních tisků a těsnopiseckých zpráv bylo zjištěno, že schůze, na níž se o zákonu hlasovalo, se zúčastnil dostatečný počet poslanců, resp. senátorů. Poté, co Senát vrátil návrh předmětného zákona Poslanecké sněmovně, tato na něm ve znění, ve kterém byl postoupen Senátu, setrvala, a to i opakovaně po jeho vrácení prezidentem republiky. Zákon byl přitom přijat potřebným počtem hlasů (když dne 23. října 1997 v Poslanecké sněmovně z přítomných 189 poslanců pro něj hlasovalo 128, proti hlasovalo 29 poslanců, dne 13. listopadu 1997 v Senátě z přítomných 70 senátorů pro vrácení návrhu Poslanecké sněmovně hlasovalo 67 senátorů, proti nehlasoval nikdo, dne 2. prosince 1997 ze 183 přítomných poslanců 171 hlasovalo pro návrh zákona ve znění, ve kterém byl postoupen Senátu, 9 poslanců hlasovalo proti a dne 13. ledna 1998 ze 192 přítomných poslanců 114 hlasovalo pro setrvání na prezidentem republiky vráceném zákoně, 47 poslanců hlasovalo proti). Předmětný zákon byl podepsán příslušnými ústavními činiteli a byl řádně vyhlášen v částce 2/1998 Sb., která byla rozeslána dne 27. ledna 1998, a tímto dnem nabyl účinnosti.