XII.
Ústavněprávní hodnocení změn zařazených do skupiny A
52. Většina změn, provedených zákonem č. 261/2007 Sb., se týká práv náležejících mezi práva sociální. Jejich pojmovým znakem je skutečnost, že nemají bezpodmínečnou povahu a je možné se jich domáhat pouze v mezích zákonů [čl. 41 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")]. Toto ustanovení dává pravomoc zákonodárci stanovit konkrétní podmínky realizace sociálních práv. Zákonné provedení nesmí být v rozporu s ústavními principy, jinými slovy, příslušné zákony nesmí ústavně zaručená sociální práva popřít či anulovat. Při provádění ústavní úpravy, zakotvené v Listině, se zákonodárce musí řídit čl. 4 odst. 4 Listiny, podle kterého při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. U sociálních práv lze konstatovat, že jejich souhrnným omezením je právě skutečnost, že nejsou, na rozdíl např. od základních práv a svobod, přímo vymahatelná na základě Listiny. Jejich omezenost spočívá právě v nutnosti zákonného provedení, které je ovšem zároveň podmínkou konkrétní realizace jednotlivých práv.
53. Tyto skutečnosti souvisí se specifickým charakterem sociálních práv, která jsou závislá zejména na ekonomické situaci státu. Úroveň jejich poskytování reflektuje nejen hospodářský a sociální vývoj státu, ale i vztah státu a občana, založený na vzájemné odpovědnosti a na uznání principu solidarity. Míra, v jaké se princip odpovědnosti a solidarity projevuje v právním řádu daného státu, určuje také charakter tohoto státu (např. jako státu sociálního). Míra uznání principu solidarity závisí na úrovni etického chápání soužití ve společnosti, její kulturnosti, ale i smyslu jednotlivce pro spravedlnost a sounáležitost s ostatními a sdílení jejich osudu v určitém čase a místě. Solidaritu lze z pohledu jednotlivce vnímat jako vnitřní či vnější. Vnitřní solidarita je dána citovou blízkostí vztahu k ostatním, je spontánní, uplatňuje se především v rodině a v dalších partnerských společenstvích. Stát do tohoto vztahu zpravidla nezasahuje, nebo jen velmi omezeně (viz rodinněprávní vztahy upravené zákonem o rodině). Vnější solidarita tuto citovou blízkost postrádá, a souhlas jednotlivce s jejím uplatňováním je proto zdráhavější. Jedná se na příklad o solidaritu bohatých s chudými, schopných s méně schopnými, zdravých s nemocnými. Stát se v této oblasti uplatňuje svojí mocensko-vrchnostenskou funkcí velmi aktivně. Přes princip solidarity se uskutečňuje přerozdělování, tj. pohyb přenášející zdroje od jedněch k druhým - těm potřebným. Solidarita má své hranice. Nemůže mít natolik vychýlenou podobu, aby ji ti, které postihuje, pociťovali jako nepřiměřenou, neproporcionální, nebo dokonce nespravedlivou a odňali jí svůj tichý souhlas. Ve jménu solidarity může stát postihovat pouze takovou část majetku schopného, aby současně nedestruoval aktivitu jeho výkonu a nedostal se za ústavní hranici ochrany majetku.
54. Při realizaci sociálních práv se tedy od státu vyžaduje nejen jejich uznání, ale také jeho konkrétní aktivita, která umožní realizaci těchto práv. Plnění poskytovaná v rámci sociálních práv pocházejí ze státního rozpočtu a odpovědnost za tato plnění spočívá zcela na straně státu. Je-li to stát, kdo je a bude vázán sociálními plněními, pak také musí mít možnost stanovit konkrétní podmínky takového plnění. Stát si nemůže dovolit tu nezodpovědnost stát se dlužníkem, který nebude schopen dodržet své závazky. Tyto skutečnosti ale nesmí popřít samotnou existenci konkrétního sociálního práva, či ve svém důsledku vyloučit jeho realizaci. V rámci těchto mezí má zákonodárce poměrně širokou možnost upravit provedení jednotlivých sociálních práv, včetně možnosti jejich změn.
55. V tomto duchu ostatně hovoří i zpráva k Listině základních práv a svobod (přednesená na 11. společné schůzi Sněmovny lidu a Sněmovny národů dne 8. ledna 1991). V ní se konstatuje, že: "Zatímco práva a svobody upravené v předchozích hlavách mají povahu absolutní a jako takové jsou Ústavou chráněny, práva z této hlavy jsou převážně relativní, a to v tom smyslu, že jejich rozvoj - a platí to především o právech hospodářských a sociálních - je závislý na stavu národního hospodářství a především na jeho hmotných výsledcích. Proto také koncepce těchto práv sice dodržuje základní principy jejich vynutitelnosti cestou soudní ochrany, nicméně u práv sociálních ve většině nejsou ústavním zákonem dány podmínky, z nichž by obyčejný zákon měl vycházet. Vlastní úprava normou nižšího stupně nemůže nepodléhat změnám podle vývoje ekonomické a životní úrovně, takže svazovat obyčejného zákonodárce ústavními bariérami by nebylo namístě.".
56. Výše popsaný specifický charakter sociálních práv v žádném případě neznamená, že by jimi zákonodárce nebyl vázán. Zakotvení jejich existence v Listině znamená, že při zákonné úpravě musí být zachován jistý minimální standard těchto sociálních práv. V žádném případě tedy nesmí dojít k faktickému popření toho kterého sociálního práva, protože je zároveň třeba dostát principům stanoveným v Listině. Míru jejich dodržení je třeba posuzovat v každém jednotlivém případě realizace těchto práv zákonnou úpravou. Novou právní úpravu, kterou přinesl napadený zákon, je třeba posuzovat právě z tohoto hlediska, tj. z hlediska intenzity, s jakou eventuálně zasáhl do jednotlivých sociálních práv zaručených ústavním pořádkem, a zda tato intenzita dosahuje protiústavní dimenze.
57. Změny provedené zákonem č. 261/2007 Sb., popsané ve shora označené oblasti, se týkají především práv upravených v hlavě čtvrté Listiny, nadepsané "Hospodářská, sociální a kulturní práva". U článku 26 Listiny jde zejména o odstavec 3, v němž se stanoví, že "Každý má právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací. Občany, kteří toto právo nemohou bez své viny vykonávat, stát v přiměřeném rozsahu hmotně zajišťuje; podmínky stanoví zákon.". Článek 29 Listiny formuluje právo žen, mladistvých a zdravotně postižených osob na zvýšenou ochranu zdraví při práci a právo těchto dvou kategorií osob na zvláštní ochranu v pracovních vztazích. Článek 30 Listiny upravuje právo občanů na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci a právo každého na takovou pomoc v hmotné nouzi, která je nezbytná pro zajištění základních životních podmínek.
58. Ochranu rodičovství a rodiny, kam spadají další skupiny změn, upravuje článek 32 Listiny. Podle odstavce 1 je ochrana rodičovství a rodiny pod ochranou zákona a zvláštní ochrana dětí a mladistvých je zaručena. Podle odstavce 5 rodiče, kteří pečují o děti, mají právo na pomoc státu. Tento článek, stejně jako shora citované články 26, 29 a 30 Listiny, odkazuje na provedení těchto ustanovení zákonem.
59. Z hlediska konkrétní ústavněprávní úpravy lze tedy konstatovat, že Listina ponechala zákonodárci nejen provedení a určení podmínek výše uvedených ústavních práv, ale zároveň vymezila realizaci těchto práv již v samotném ústavním textu prostřednictvím termínů "přiměřený rozsah", "nezbytné pro zajištění základních životních podmínek", "přiměřené hmotné zabezpečení" apod. Vzhledem k tomu, že Listina blíže nespecifikuje obsah těchto termínů, je zřejmé, že jejich vymezení je, stejně jako stanovení dalších podrobností, ponecháno na zákonné úpravě.
60. Do oblastí upravených shora citovanými články Listiny spadá i návrh skupiny 43 poslanců Poslanecké sněmovny. Podle názoru Ústavního soudu jsou argumenty obsažené v tomto návrhu převážně povahy sociální, nikoli ústavněprávní. Je nepochybné, že Listina zavazuje v oblasti sociálních práv stát k pozitivnímu jednání a k zajištění ochrany těchto práv. Obsahem této povinnosti státu je zajistit subjektům těchto práv jistý minimální sociální standard, a nikoliv adekvátní životní standard v souladu s jejich požadavky, jak je těmito subjekty někdy mylně vnímáno a požadováno.
61. Pokud jde o návrh skupiny 43 poslanců na zrušení nové úpravy § 39 odst. 2 písm. a) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, která "navrhuje vázat přiznání dávek v nezaměstnanosti na vlastní odpovědnost zaměstnance uchovat si svůj zaměstnanecký poměr" (viz argumentaci v bodu 16 shora), tato změna podle názoru Ústavního soudu v sobě nic protiústavního nepřináší. Pouze zvyšuje odpovědnost pracovníků za vlastní jednání v pracovněprávních vztazích, protože "znevýhodňuje" jen toho, kdo: "porušil povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem". Jedná se o trend ke zvyšování pracovní kázně a k tomu, aby si lidé práce vážili. Navíc, každé rozvázání pracovního vztahu z uvedeného důvodu je možné přezkoumat soudní cestou v rámci řízení podle § 72 zákona č. 262/2006 Sb. (zákoník práce) a tím se bránit eventuálnímu svévolnému jednání zaměstnavatele. Trend vedoucí ke zvyšování odpovědnosti za vlastní jednání lze jen vítat.
62. Návrh skupiny 43 poslanců obsahuje i požadavek na zrušení části devatenácté (bod 3 a násl.), která přinesla zásadní věcné změny v odložení poskytování nemocenského, které se již nebude poskytovat po dobu prvních tří kalendářních dnů dočasné pracovní neschopnosti či nařízené karantény. Návrh argumentuje tím, že systém nemocenského pojištění je založen na pojistném principu, který má sloužit k ochraně při pojistné události, jíž je v tomto případě nemoc. Tento systém byl nastaven lépe i v zákonech na počátku minulého století. V § 6 odst. 2 zákona č. 689/1920 Sb., kterým se mění některá ustanovení zákonů o pojištění dělníků pro případ nemoci, bylo totiž stanoveno, že "trvá-li nemoc déle tří dnů a je-li nemocný neschopen výdělku, náleží mu ode dne onemocnění v zákoně uvedené denní nemocenské". Podle této skupiny navrhovatelů tak došlo k porušení práva pojištěnců, a systém nemocenského pojištění tak jen supluje zdroje ke krytí deficitu státního rozpočtu.
63. Podle názoru Ústavního soudu je návrh v této části důvodný, protože zrušení poskytování nemocenského za prvé tři dny pracovní neschopnosti je v rozporu s ustanovením čl. 30 odst. 1 Listiny, konkrétně s právem na přiměřené hmotné zabezpečení při nezpůsobilosti k práci. Změna ustanovení § 15 odst. 1 a 3 a § 16 zákona č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců, ve znění pozdějších zákonů, odebírá všem zaměstnancům v pracovní neschopnosti či karanténě nárok na nemocenské dávky po dobu prvních tří dnů pracovní neschopnosti či karantény. Jedná se o poněkud pohodlný až svévolný postup ze strany státu, který kvůli neurčitému počtu zneuživatelů nemocenských dávek plošně postihuje všechny kategorie zaměstnanců. Výsledkem je stav, kdy převážná většina zaměstnanců zůstává po dobu prvých tří dnů pracovní neschopnosti bez jakýchkoliv prostředků, zatímco jejich povinnost platit pojistné zůstala nedotčena. Nedotčena samozřejmě zůstala i jejich povinnost platit tzv. regulační poplatky, vyhledají-li lékařskou pomoc. Je nepřípustné, aby stát pouze vyžadoval splnění povinností ze strany zaměstnanců (v daném případě plnění pojistného), a nedbal přitom ochrany jejich zájmů, postihne-li je zmíněná událost v podobě pracovní neschopnosti. Došlo tak k porušení práv zaměstnanců, které dosahuje ústavněprávní dimenze. Systém nemocenského pojištění by neměl sloužit ke krytí deficitu státního rozpočtu.
64. Jelikož většina běžných onemocnění je krátkodobá, výsledkem může být, že zaměstnanci budou na svou nemoc čerpat dovolenou (na zotavenou!), což je ovšem v příkrém rozporu s jejím účelem. Dalším řešením bude zpravidla "přecházení nemoci" bez návštěvy lékaře a pracovní neschopnosti. Tím se otevírají dveře jednak k šíření některých onemocnění mezi spoluzaměstnance, jednak k eventuálním větším škodám na zdraví v budoucnu a k vývoji zdravotních komplikací v důsledku neléčení původního onemocnění. Tím může dojít i k nezanedbatelnému zvýšení nákladů na léčení v případě komplikací, které poté může i převýšit výši dávek nemocenského, které by mohly být či byly v prvních třech dnech vyplaceny.
65. Nemoc je obdobou pojistné událostí a její existence musí být prokázána odpovídajícím způsobem (lékařským vyšetřením). Místo řešení ve formě zavedení důsledné kontroly lékařů i pojištěnců stát přenáší důsledky své neochoty či neschopnosti k realizaci této kontroly na bedra většiny poctivých zaměstnanců. Totéž platí o předepsané karanténě, která je pro zaměstnance objektivní skutečností, ve většině případů pohromou, vynucenou správním rozhodnutím. Rozhodnutí o karanténě je totiž preventivním opatřením na základě hygienických právních předpisů, za splnění příslušných podmínek.
66. Na základě shora uvedených argumentů Ústavní soud vyhověl návrhu 43 poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a rozhodl o zrušení: slov ", trvá-li pracovní neschopnost déle než 3 kalendářní dny" v ustanovení § 15 odst. 1 věty první zákona č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců. Dále zrušil slovo "čtvrtého" v § 15 odst. 3 větě první téhož zákona a konečně zrušil i větu druhou ustanovení § 16 téhož zákona ve znění: "Nemocenské podle věty první se poskytuje od čtvrtého kalendářního dne karantény.". Tato právní úprava je totiž v rozporu s čl. 30 odst. 1 Listiny.
67. V této souvislosti Ústavní soud upozorňuje, že shora uvedená změna ve vyplácení nemocenských dávek zasahuje do řady dalších zákonů, vyjmenovaných v částech 27 až 35 zákona č. 261/2007 Sb. (počínaje zákoníkem práce), upravujících nároky zde vyjmenovaných kategorií zaměstnanců. Jejich zrušení však žádný z navrhovatelů nenavrhl. Podle ustáleného právního závěru vyjádřeného v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/01 (Sbírka rozhodnutí, svazek 24, nález č. 164, vyhlášen pod č. 424/2001 Sb.) je Ústavní soud vázán petitem návrhu a z jeho hranic v podstatě vykročit nemůže. Proto nezbývá, než apelovat na zákonodárce, aby, vázán právním názorem Ústavního soudu ve shora naznačeném směru, zmíněnou nerovnost ve vyplácení nemocenských dávek odstranil. Jen proto Ústavní soud odložil vykonatelnost tohoto nálezu do 30. 6. 2008.
68. Pokud je o argument "legitimního očekávání", který je rovněž obsažen v návrhu 43 poslanců Poslanecké sněmovny, jeho uplatnění není v oblasti sociálních práv zcela namístě. Jak již bylo výše rozebráno, tato práva jsou odvislá zejména od vývoje ekonomické a životní úrovně dané hospodařením státu. Ve vztahu ke státu, který upadne do hospodářských potíží (viz v nedávné době Rusko, Argentina či Mexiko), se každý, byť sebelegitimnější nárok, stává iluzorním a poškozeni jsou v podstatě všichni. S tím souvisí i otázka "již jednou přiznaných nároků", které v případě sociálních práv nelze brát jako statické. To prokazuje i novodobá historie České republiky, kdy levicově orientované vlády měly tendenci nejrůznější sociální dávky zmnožovat, zatímco pravicověji orientované vlády mají tendenci opačnou. Vždy se ale musí pohybovat ve shora již naznačených mezích daných Listinou. Z hlediska celkového souladu napadeného zákona s ústavněprávní úpravou Ústavní soud konstatuje, že přes jistá omezení v oblasti sociálního zabezpečení tato omezení nedosahují takové intenzity, která by byla v rozporu s ústavní úpravou obsaženou v Listině, natož pak že by realizace dotčených sociálních práv byla popřena.