IV.
Ústavní soud rozhoduje podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy se rozumí pouze ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, kterými je Česká republika vázána. Tyto mezinárodní smlouvy jsou pak bezprostředně závazné a mají přednost před zákonem, tedy při rozporu mezi smlouvou a zákonem platí smlouva.
V návrhu skupiny poslanců je uvedeno několik mezinárodních smluv:
- s nimiž je text ustanovení čl. I bodu 122 zákona č. 74/1994 Sb. navržený k vypuštění podle názoru navrhovatelů v rozporu (úmluvy MOP č. 12, 17 a 42 o odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání a Ústava MOP),
- nebo užitých jako interpretační nástroj (Deklarace o pokroku a rozvoji v sociální oblasti a Ústava MOP).
Z hlediska posuzování dané problematiky má význam Úmluva MOP č. 17 o odškodňování pracovních úrazů (sdělení č. 437/1990 Sb.). Úmluva MOP č. 42 (sdělení č. 438/1990 Sb.) totiž v podstatě stanoví závazek účastnického státu poskytnout osobám stiženým některou z nemocí z povolání odškodnění nikoliv nižší, než je v daném státě odškodnění pracovních úrazů (čl. 1 citované úmluvy), a Úmluva MOP č. 12 (sdělení č. 437/1990 Sb.) v podstatě pouze zajišťuje rozšíření výhod při odškodňování úrazů v průmyslu také na zemědělství. Z obsahu Úmluvy MOP č. 17 je pak patrno, že právo na odškodnění (a lékařskou pomoc) může být uspokojováno alternativně buď zaměstnavatelem, nebo úrazovou, nemocenskou či invalidní pojišťovnou (čl. 6, 9, 10, 11 citované úmluvy), tato úmluva však otázku rozsahu odškodnění, jmenovitě výši renty poskytované při trvalé pracovní neschopnosti poškozeného zaměstnance k výdělečné činnosti neřeší a nestanoví ani žádné směrnice či zásady pro určení tohoto rozsahu. Za uvedeného stavu, kdy ani jedna z úmluv MOP, o kterých se návrh na zahájení řízení zmiňuje, nestanoví rozsah odškodnění, ani zásady pro jeho určení, přitom připouští odškodňování i jiným subjektem, než je zaměstnavatel, nelze dovodit obsahový rozpor návrhem skupiny poslanců napadeného ustanovení zákona č. 74/1994 Sb. s uvedenými úmluvami, nehledě pak k tomu, že tyto úmluvy podle interní klasifikace MOP nejsou zařazeny mezi úmluvy o základních lidských právech a svobodách a nelze je proto považovat za mezinárodní smlouvy ve smyslu čl. 10 Ústavy. (V tomto směru Ústavní soud odkazuje na stanovisko, které zaujal ve věcech vedených pod sp. zn. Pl. ÚS 36/93 a Pl. ÚS 13/94.) Podle názoru Ústavního soudu nelze dovodit ani rozpor uvedeného ustanovení s Ústavou MOP. Smysl čl. 19 odst. 8 Ústavy MOP, na který se návrh poslanců odvolává, je v návrhu významově posunut. Text tohoto článku stanoví, že: "v žádném případě nebude žádáno na žádném členu, aby v důsledku přijetí, doporučení nebo úmluvy MOP zmenšil ochranu už poskytovanou vlastním zákonodárstvím." Jde tedy v podstatě o mezinárodně uznávanou zásadu, že ratifikací mezinárodních smluv nejsou dotčena výhodnější práva, ochrana a podmínky, poskytované a zaručené vnitrostátním zákonodárstvím.
Návrh poslanců dále namítá rozpor novelizovaného ustanovení § 195 odst. 1 zákoníku práce s čl. 1 Ústavy a ustanoveními čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 29 odst. 1 a čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod:
- čl. 1 Ústavy stanoví, že Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát, založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Návrh poslanců v této souvislosti namítá, že novelizované znění § 195 odst. 1 zákoníku práce odporuje definičním znakům právního státu, a to principům právní jistoty, zachování nabytých práv a ochrany důvěry občanů v právo. Princip právní jistoty jako stěžejní znak a předpoklad právního státu v sobě subsumuje především efektivní ochranu práv všech právních subjektů a předvídatelnost postupu státu a jeho orgánů vůči právním subjektům, zejména pokud jde o uplatnění sankce v případě, že právní subjekt porušil právní předpis. Princip právní jistoty nebyl touto novelizací zákoníku práce dotčen, neboť nová úprava vychází ze zdůraznění náhrady skutečné škody spočívající ve ztrátě na výdělku - kterážto náhrada právě a pouze představuje nabyté právo - a poskytuje tak efektivně ochranu práv poškozeného subjektu. Zásada ochrany nabytých práv, jinými slovy nepřípustnosti odnětí nabytých práv, úzce navazující na právní jistotu a odvozovaná od zákazu retroaktivity zákonů, je důsledně respektována tím, že nabyté právo na náhradu za ztrátu na výdělku je provedenou novelou zachováno a podpořeno principem náhrady skutečné škody zohledněním změněných poměrů. Nelze zde mluvit ani o rozporu s principem zákazu retroaktivity. Za nepřípustnou retroaktivitu by bylo možno považovat pouze případy tzv. pravé zpětné působnosti, kdy nová právní úprava mění sám vznik určitého právního vztahu nebo následky právního vztahu, které nastaly před dnem její účinnosti. Nelze však vyloučit novou úpravu právních následků určitého právního vztahu dříve vzniklého působící ex nunc, jak tomu je v případě posuzovaného ustanovení. Rovněž princip právní jistoty, který v sobě zahrnuje ochranu nabytých práv, zakotvený v čl. 1 Ústavy, nebyl novelizací ustanovení § 195 odst. 1 zákoníku práce dotčen.
- čl. 1 Listiny stanoví, že lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Návrh poslanců v této souvislosti tvrdí, že novelizace § 195 zákoníku práce narušuje normativně vytvořenou rovnost zaměstnanců a zaměstnavatelů v oblasti jejich vzájemné odpovědnosti za bezpečnost a ochranu života a zdraví zaměstnanců při práci. Rovnost v právech formulovaná v čl. 1 Listiny je v podstatě obsahem celé Listiny a promítá se do řady jejích ustanovení. Přitom je třeba rozlišit obecná ustanovení o rovnosti a speciální ustanovení, která rovnost garantují v určitých oblastech nebo v určitých situacích. Návrh namítá narušení rovnosti v právech v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví zaměstnanců, tedy jako speciální úpravu, neuvádí však, o která ustanovení Listiny, resp. jiného ústavního zákona či nižšího právního předpisu toto tvrzení opírá. Platný právní řád nevychází z obecné rovnosti zaměstnanců a zaměstnavatele, lze pouze dovodit některé zvláštní případy rovnosti zaměstnanců a zaměstnavatelů, např. rovnost při uzavírání pracovní smlouvy. Úprava pracovněprávních vztahů v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci není postavena na rovnosti zaměstnanců a zaměstnavatelů jak z hlediska prevence a odpovědnosti, tak odškodnění pracovních úrazů a nemocí z povolání, a proto zde nelze namítat rozpor novelizace zákoníku práce s čl. 1 Listiny. Současně je třeba v této souvislosti konstatovat, že novelizovaná úprava poskytovaných náhrad odstranila nerovnosti, ke kterým neodůvodněně docházelo mezi poškozenými. Poškození pobírající z titulu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání invalidní důchod byli při předchozí právní úpravě zvýhodněni, neboť pobírali oproti ostatním poškozeným náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti povýšené navíc o zvýšení invalidních důchodů.
- čl. 3 odst. 1 Listiny zaručuje základní práva a svobody všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení. Zaručuje a konkretizuje tak rovnost v právech stanovenou čl. 1 Listiny jako stav neexistence jakýchkoliv právních privilegií. Návrh poslanců ve vztahu k tomuto článku Listiny namítá, že novelizace zákoníku práce je zároveň hrubou diskriminací velké skupiny osob, které byly poškozeny na zdraví při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s nimi. Tato diskriminace má spočívat v arbitrárním sociálněmateriálním znevýhodnění velké skupiny invalidů a v neodůvodněném zvýhodnění zaměstnavatelů na jejich úkor. Čl. 3 Listiny vytváří hmotněprávní garanci základních práv a svobod bez ohledu na postavení (pohlaví, rasu apod.). Toto ustanovení je vlastně komplementární k principu rovnosti a usiluje o vytvoření stavu nediskriminace. Eventuální diskriminaci by zde bylo možno dovodit tehdy, pokud by výkon základních práv a svobod byl nepříznivě ovlivněn v důsledku určitého důvodu, jako je např. pohlaví, jazyk, politické smýšlení, sociální původ nebo jiné postavení, přičemž ostatní, nezatíženi tímto důvodem, by byli ve výkonu svých základních práv a svobod zvýhodněni (privilegováni). Skupinu takto "diskriminovaných", u nichž by docházelo z důvodu jejich postavení k omezování jejich základních práv a svobod, však nelze definovat na základě ve vztahu k nim porušovaného základního práva nebo svobody, neboť pak nejde o diskriminaci, ale o stav porušování základního práva nebo svobody. Z tohoto důvodu zde meritorně nelze namítat rozpor novelizace zákoníku práce s uvedeným článkem Listiny.
- čl. 29 odst. 1 Listiny stanoví, že ženy, mladiství a osoby zdravotně postižené mají právo na zvýšenou ochranu zdraví při práci a na zvláštní pracovní podmínky. Zaručuje tedy pro uvedené subjekty zvýšenou, resp. zvláštní ochranu k samotnému hmotnému zabezpečení při nezpůsobilosti k práci, a tedy ani k odškodňování pracovních úrazů nebo nemocí z povolání však vztah nemá.
- čl. 30 odst. 1 Listiny stanoví, že občané mají právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci, přičemž dle odstavce 3 tohoto článku podrobnosti stanoví zákon. K návrhem tvrzenému rozporu mezi čl. 30 Listiny, zaručujícím přiměřené hmotné zabezpečení, a zákonem, který na základě zmocnění tohoto článku Listiny stanoví konkrétní výši hmotného zabezpečení, nemůže z formálních důvodů dojít. Ani z obsahového hlediska by však tvrzenému rozporu novelizovaného znění § 195 zákoníku práce s tímto článkem Listiny nebylo možno přisvědčit právě proto, že novelizace, jak bylo shora uvedeno, respektuje princip náhrady skutečné škody.
Uvedené důvody tedy vedly Ústavní soud k zamítnutí návrhu na zrušení čl. I bodu 122 zákona č. 74/1994 Sb.
Jinak tomu však je, pokud jde o druhé návrhem skupiny poslanců napadené ustanovení - ustanovení čl. VI odst. 6 zákona č. 74/1994 Sb. Toto ustanovení, které je zařazeno mezi ustanovení přechodná, stanoví, že úprava náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (§ 195) a náhrady nákladů na výživu pozůstalých (§ 199) se provede i u zaměstnanců a pozůstalých, kterým náhrada příslušela před 1. červnem 1994; to platí i pro náhrady, o nichž bylo před 1. červnem 1994 pravomocně rozhodnuto nebo jejichž výše byla dohodnuta.
Z vládního návrhu zákona č. 74/1994 Sb. je patrno, že pokud jde o novelizaci ustanovení § 195 zákoníku práce, bylo návrhem předpokládáno pouze odstranění limitu omezujícího výši náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti.
Ustanovení čl. VI odst. 6, které bylo již ve vládním návrhu mezi přechodná ustanovení zařazeno, mělo tedy na mysli pouze provedení úprav náhrady za ztrátu na výdělku v důsledku novelou vypuštěného dřívějšího § 195 odst. 2 - tedy provedení úprav v důsledku odstranění limitu do účinnosti novely - omezujícího výši náhrady za ztrátu na výdělku. Předpokládalo tedy v podstatě úpravy prováděné ve prospěch poškozených. Jinými slovy, jeho cílem bylo zajistit výpočet náhrady za ztrátu na výdělku bez omezujícího limitu i těm poškozeným, jimž byly náhrady za ztrátu na výdělku vypláceny i před účinností napadené novely. Až potud tedy proti článku VI odst. 6 zákona č. 74/1994 Sb. nelze nic namítat. Poté, co oproti vládní předloze napadeného zákona doznalo změny v důsledku přijatého pozměňovacího návrhu i ustanovení § 195 odst. 1 zákoníku práce (vypuštěním slov "ke zvýšení přiznaných důchodů podle těchto předpisů"), nebyla formulace čl. VI odst. 6 nijak upravena. Tento článek v platném znění tak tedy dopadá i na případy těch poškozených, u nichž dojde v důsledku nové úpravy výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku - tedy v důsledku zohlednění zvýšení důchodů - ke snížení do účinnosti novely pobírané náhrady za ztrátu na výdělku. Prakticky to bude přicházet v úvahu zejména u těch poškozených, jejichž průměrný výdělek před vznikem škody ani po provedených valorizacích nepřesáhl dříve stanovený limit. V těchto případech tedy může v důsledku čl. VI odst. 6 zákoníku práce, resp. v důsledku v něm stanovené povinnosti provedení úpravy náhrady za ztrátu na výdělku dojít ke snížení částky zaměstnavatelem doposud poškozeným poskytované. Právě ve vztahu k těmto poškozeným dochází tak v důsledku čl. VI odst. 6 citovaného zákona bez toho, že by se tak dělo v obecném zájmu, k odnětí řádně nabytých práv. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že citované přechodné ustanovení výslovně uvádí, že provedení úprav platí i pro náhrady, o nichž bylo před 1. červnem 1994 pravomocně rozhodnuto nebo jejichž výše byla dohodnuta; přitom jedním ze základních kamenů, na nichž je budována právní jistota, je nepochybně respektování pravomocných rozsudků soudů a svobodně a platně uzavřených soukromoprávních smluv. Jen zcela výjimečně může nastat situace, kdy zákon oprávněně zasáhne do soudních rozhodnutí, pokud byla vydána v rozporu s obecně uznávanými právními principy demokratické společnosti. Na této myšlence byla budována konstrukce zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, o takovou situaci však v posuzovaném případě, kdy k vydání soudních rozhodnutí nebo k uzavírání dohod docházelo ve věcech pracovních, týkajících se náhrad za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, nejde. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že ustanovení čl. VI odst. 6 citovaného zákona, pokud dopadá na zmíněné případy, u nichž dojde ke snížení doposud pobírané částky, představující náhradu za ztrátu na výdělku, způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, je v rozporu s principem právní jistoty zahrnujícím v sobě i ochranu důvěry občanů v právo, a proto návrhu na zrušení uvedeného článku vyhověl. Návrhu na zpětné zrušení tohoto ustanovení ke dni 1. 6. 1994 však vyhovět nemohl, když zpětným zrušením tohoto ustanovení by sám uvedený princip porušil.
Vzhledem k tomu, že čl. VI odst. 6 zákona č. 74/1994 Sb. dopadá také, jak shora uvedeno, na případy úpravy náhrady za ztrátu na výdělku (i náhrady nákladů na výživu pozůstalých) ve prospěch poškozených - a v této své části tedy protiústavní není - bylo třeba uvedené ustanovení zrušit s účinností od 1. 10. 1995 a poskytnout tak zákonodárci dostatečný časový prostor pro novou formulaci tohoto ustanovení. Z uvedených důvodů rozhodl Ústavní soud tak, jak je ve výroku tohoto nálezu uvedeno.
Předseda Ústavního soudu České republiky:
JUDr. Kessler v. r.
******************************************************************