III.
Pracovněprávní odpovědnost za škodu je v našem právním řádu založena na principu náhrady skutečné škody, tedy celé vzniklé skutečné škody. Na tomto principu je postavena rovněž odpovědnost za škodu při pracovních úrazech a nemocech z povolání. Z uvedeného principu náhrady skutečné škody je třeba vycházet i při interpretaci a posouzení novelizovaného ustanovení § 195 odst. 1 zákoníku práce, pokud jde o jeho namítanou neústavnost. Zákoník práce č. 65/1965 Sb., který nabyl účinnosti dnem 1. ledna 1966, stanovil, že pracovníku, který utrpěl pracovní úraz nebo u něhož byla zjištěna nemoc z povolání, je organizace povinna, v rozsahu, ve kterém za škodu odpovídá, poskytnout vedle dalších náhrad (bolestné, ztížení společenského uplatnění, účelně vynaložené náklady spojené s léčením a věcná škoda) i náhradu za ztrátu na výdělku (§ 193 zákoníku práce). V § 195 zákoníku práce pak zákonodárce dále specifikoval, že náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání plné nebo částečné invalidity se poskytne pracovníku v takové výši, aby spolu s jeho výdělkem po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání, s připočtením případného invalidního nebo částečného invalidního důchodu, poskytovaného z téhož důvodu, se rovnala jeho průměrnému výdělku před pracovním úrazem nebo před zjištěním nemoci z povolání, resp. podle novelizovaného znění dle novely č. 153/1969 Sb., dosud platného, před vznikem škody způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání. Přitom se nemělo přihlížet ke zvýšení invalidního důchodu pro bezmocnost, ani k jeho snížení podle předpisů o sociálním zabezpečení. Výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti přitom byla limitována a nesměla, spolu s výdělkem a případným invalidním důchodem, přesáhnout částku 2500 Kčs měsíčně. U pracovníků s průměrným výdělkem vyšším než 2500 Kčs se tato částka zvyšovala o 50 % rozdílu mezi tímto výdělkem a částkou 2500 Kčs. Ustanovením § 202 odst. 2 zákoníku práce pak byla vláda ČSSR zmocněna, v dohodě s Ústřední radou odborů, vzhledem ke změnám, které nastaly ve vývoji mzdové úrovně, upravit podmínky, výši a způsob této náhrady.
Vzhledem k nominálnímu růstu mezd začala výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti zaostávat za mzdovým vývojem, neboť vláda ČSSR průměrný výdělek rozhodný pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti valorizovala poprvé až v roce 1976 svým nařízením č. 138/1976 Sb., o úpravě některých náhrad za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání. Zejména po přijetí zákona č. 121/1975 Sb., o sociálním zabezpečení, který provedl zvýšení dříve přiznaných důchodů, začaly pak obecné soudy projednávat žaloby zaměstnanců - poživatelů plného (částečného) invalidního důchodu poskytovaného z důvodu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání - u nichž v důsledku zvýšení invalidního důchodu zaměstnavatel o toto zvýšení důchodu snížil výši náhrady za ztrátu na výdělku. Rozdílnou judikaturu soudů v těchto žalobách sjednotil Nejvyšší soud ČSR stanoviskem svého občanskoprávního kolegia ze dne 13. 12. 1977 Cpj 167/77 (viz Bulletin NS 2/1978, Rc 37/77), kde vyslovil, že při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle ustanovení § 195 odst. 1 zákoníku práce nelze přihlížet k té částce, o kterou byl invalidní nebo částečný invalidní důchod zvýšen podle zákona č. 121/1975 Sb. Toto zvýšení, dle uvedeného stanoviska, nelze považovat ani za podstatnou změnu poměrů na straně poškozeného ve smyslu § 202 odst. 1 zákoníku práce. Své stanovisko odůvodnil Nejvyšší soud ČSR politickou směrnicí k pětiletému plánu rozvoje národního hospodářství na léta 1971-1975 stanovící úkol v oblasti sociální politiky - zvyšovat přiměřeně s růstem národního důchodu i životní úroveň osob, které se nemohou zúčastnit pracovního procesu. Dále odkázal na preambuli a § 1 odst. 6 zákona č. 121/1975 Sb. zdůrazňující sociální program upevňování sociálních jistot občanů, jehož projevem je i růst životní úrovně pracujících zvýšením vyplácených (dříve přiznaných) důchodů. Při vycházení z účelu a smyslu těchto ustanovení proto nebylo možno, dle Nejvyššího soudu ČSR, přihlížet k té částce, o kterou byl invalidní či částečný invalidní důchod zvýšen, poněvadž pracovníci poškození pracovním úrazem nebo nemocí z povolání by se na těchto výhodách nepodíleli, naopak by byly zvýhodněny organizace odpovídající za škodu vzniklou pracovním úrazem nebo nemocí z povolání.
Tento názor pak legislativně vyjádřilo i nařízení vlády ČSSR č. 138/1976 Sb., a to v § 2 odst. 2, kde výslovně stanovilo, že ke zvýšení invalidního, popřípadě částečného invalidního důchodu podle předpisů o sociálním zabezpečení se při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku nepřihlíží. Tato právní úprava pak byla promítnuta zákonem č. 188/1988 Sb., kterým se mění a doplňuje zákoník práce, i do znění § 195 zákoníku práce. Jejím cílem bylo, při nedostatečné úrovni valorizace průměrného výdělku rozhodného pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku, udržet úroveň náhrady mzdy v určité relaci k nominálnímu růstu průměrné mzdy v národním hospodářství. Uvedené legislativní řešení však znevýhodnilo ty poškozené, kterým v důsledku pracovního úrazu nebo nemoci z povolání nebyl přiznán invalidní nebo částečný invalidní důchod. Nešlo tedy o systémové opatření, ale pouze o zástupné řešení nedostatečné valorizace výdělku rozhodného pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku. Jednoznačnost legislativního zakotvení soudní judikatury do textu zákona současně omezila volnou úvahu soudce, pokud jde o stanovení výše náhrady vzniklé škody, tj. náhrady, která vychází z principu náhrady skutečné škody a jejího důsledného respektování.
Novelizace zákoníku práce z roku 1994, provedená zákonem č. 74/1994 Sb., vypustila z ustanovení § 195 odst. 1 slova "ke zvýšení přiznaných důchodů podle těchto předpisů" (tj. k uvedenému zvýšení se tedy při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku nyní nepřihlíží) a vrátila se tak k právnímu stavu před 1. 1. 1989. Současně však byla uvedeným zákonem, jak bude dále uvedeno, zrušena limitace omezující do té doby výši náhrady, která spolu s výdělkem a invalidním důchodem nesměla přesáhnout stanovenou částku. Novelizovaná úprava tak tedy vychází u všech poškozených, i těch, kteří nepobírají invalidní, resp. částečný invalidní důchod, nebo s velkým příjmem, z principu náhrady skutečné škody ztráty na výdělku, čemuž napomáhá i v současnosti uplatňovaný způsob valorizace průměrného výdělku rozhodného pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku. Návrh poslanců označuje novelizaci § 195 odst. 1 zákoníku práce za bezprecedentní státní intervenci ve prospěch zaměstnavatelů. Tomuto tvrzení však s ohledem na shora uvedené důvody nelze přisvědčit a stejně tak nelze přisvědčit navrhovatelům ani v tom, že nevyplacením rent nebo jejich části po 1. červnu 1994 byli zaměstnavatelé, resp. jiné odpovědné subjekty bezdůvodně obohaceni ve smyslu § 451 a násl. občanského zákoníku. Na tomto místě je třeba také upozornit na to, že jde o širší problém vyplývající z toho, že již od roku 1956 (zákony č. 54/1956 Sb. a č. 55/1956 Sb.) až do současnosti je v našem právním řádu odškodňování pracovních úrazů konstruováno tak, že náklady na odškodnění jsou z velké části kryty z prostředků sociálního a zdravotního pojištění (dříve sociálního zabezpečení) a jen zbývající část je ve formě náhrady škody hrazena zaměstnavatelem. Při současné změně celého systému sociálního a zdravotního pojištění, na němž se úhradou pojistného podílejí i zaměstnanci, by odškodňovací povinnost měl nést ve zvětšující se míře zaměstnavatel a na něm by tedy měla rozhodující měrou tato odškodňovací povinnost spočívat. Jde tedy o širší otázku vyžadující legislativní řešení celé této oblasti, kterou však nelze řešit, resp. nahrazovat dílčím způsobem.
Novelizované znění zákoníku práce, účinné od 1. 6. 1994, vypustilo z § 195 také celý odstavec 2, čímž rovněž položilo důraz na princip náhrady skutečné škody. Znění tohoto odstavce bylo oproti původnímu textu zákoníku práce z roku 1965 již dříve novelizováno zákonem č. 188/1988 Sb., jímž bylo limitování výše náhrady za ztrátu na výdělku zmírněno tak, že k uplatnění limitu docházelo až po uplynutí doby 12 měsíců poskytování této náhrady, přičemž u pracovníků, jejichž výdělek před vznikem škody byl vyšší než 3000 Kčs, se částka přesahující tento limit započítávala jen ze 75 %. Pracovníkům poškozeným pracovním úrazem nebo nemocí z povolání tedy nebyla v důsledku této limitace, v případech výdělku vyššího než uvedený limit, hrazena skutečná škoda, ale škoda nižší. Novelizací zákoníku práce z roku 1994 byla tedy vypuštěním odstavce 2 z § 195 limitace náhrad v plném rozsahu zrušena.
K celkovému posouzení úrovně náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání je účelné porovnat, do jaké míry výše prováděné valorizace průměrného výdělku rozhodného pro výpočet těchto náhrad (dle § 202 odst. 2 zákoníku práce) odpovídá vývoji mezd v národním hospodářství za srovnatelné období tak, jak byl zjištěn ze zprávy Českého statistického úřadu, tedy zda a v jaké míře novelizované znění zákoníku práce materiálně respektuje při poskytování těchto náhrad princip náhrady skutečné škody. Valorizace průměrného výdělku rozhodného pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku byly stanoveny těmito právními předpisy:
- nařízení vlády ČSSR č. 138/1976 Sb.,
- nařízení vlády ČSSR č. 60/1982 Sb.,
- zákon č. 297/1991 Sb.,
- nařízení vlády č. 191/1993 Sb.,
- nařízení vlády č. 263/1994 Sb.
Nařízení vlády ČSSR č. 138/1976 Sb. a č. 60/1982 Sb. a zákon č. 297/1991 Sb. valorizovaly postupně výdělek rozhodný pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku o 2 % za každý kalendářní rok po vzniku nároku do roku 1989 včetně. Podle zákona č. 297/1991 Sb. pak činila valorizace za kalendářní rok 1990 5 % a za I. pololetí 1991 rovněž 5 %. Nařízení vlády č. 191/1993 Sb. valorizovalo výdělek rozhodný pro výpočet náhrady za II. pololetí 1991 o 18,5 %, za I. pololetí 1992 o 5 %, za II. pololetí 1992 o 20 % a za I. pololetí 1993 o 10 %. Poslední valorizace provedená nařízením vlády č. 263/1994 Sb. zvýšila výrazně výdělek rozhodný pro výpočet náhrady o 30 %, ale s limitací zvýšení rozhodného výdělku maximálně na částku do 13 000 Kč hrubého. (Toto poslední vládní nařízení bylo vydáno dne 7. 12. 1994 a v návrhu na zahájení řízení, který je datován dnem 8. 12. 1994, není citováno.)
Ze srovnání vývoje průměrné měsíční mzdy pracovníků v národním hospodářství se zvyšováním náhrady za ztrátu na výdělku, prováděné postupně citovanými vládními nařízeními, lze dovodit, že valorizace průměrného výdělku rozhodného pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku odrážejí vývoj průměrného výdělku v národním hospodářství.
Zrušením limitování vyplácených náhrad (§ 195 odst. 2 zákoníku práce) a vypuštěním povinnosti stanovící, že ke zvýšení přiznaných invalidních, resp. částečných invalidních důchodů se při stanovení výše náhrady nepřihlíží (§ 195 odst. 1 věta druhá zákoníku práce), je v novelizovaném znění zákoníku práce posílen princip náhrady skutečné škody.