Čl. 20
Přijetí výhrad a námitky proti výhradám
1. Výhrada, kterou smlouva výslovně připouští, nevyžaduje pozdějšího přijetí ostatními smluvními státy, ledaže to stanoví smlouva.
2. Jestliže z omezeného počtu států, které se zúčastnily jednání, a z předmětu a účelu smlouvy vyplývá, že její provádění jako celku všemi smluvními stranami je podstatnou podmínkou souhlasu každé z nich s tím, že bude vázána smlouvou, musí být výhrada přijata všemi smluvními stranami.
3. Je-li smlouva zakládající listinou mezinárodní organizace a není-li v ní stanoveno jinak, musí být výhrada přijata příslušným orgánem této organizace.
4. Pro případy, které nejsou uvedeny v předcházejících odstavcích, a pokud smlouva nestanoví jinak, platí, že
a) přijetím výhrady druhým smluvním státem se stane stát, který výhradu učinil, smluvní stranou ve vztahu k tomuto druhému státu, jestliže je smlouva v platnosti nebo vstoupí v platnost pro tyto státy;
b) námitka proti výhradě, vznesená druhým smluvním státem, nebrání tomu, aby smlouva vstoupila v platnost mezi státem, který vznesl námitku, a státem, který učinil výhradu, ledaže stát, který vznesl námitku, jasně vyjádřil opačný úmysl;
c) úkon vyjadřující souhlas státu s tím, že bude vázán smlouvou, a obsahující výhradu nabývá účinnosti, jakmile alespoň jeden z ostatních smluvních států tuto výhradu přijal.
5. Pro účely odstavců 2 a 4 a pokud smlouva nestanoví jinak, považuje se výhrada za přijatou státem, jestliže nevznesl námitku proti výhradě do dvanácti měsíců ode dne, kdy obdržel oznámení o výhradě, nebo do dne, kdy vyjádřil souhlas s tím, že bude vázán smlouvou, a to podle toho, který z těchto dnů je pozdější.