Článek 41.
Každá Vysoká smluvní strana bude moci nejdříve po uplynutí dvou let poté, kdy tato Úmluva nabyla účinnosti, dáti podnět ke svolání nové Mezinárodní konference, aby zkoumala, jak by tato úmluva mohla býti zlepšena. Obrátí se za tím účelem na vládu Francouzské republiky, která učiní opatření nutná k přípravě této konference.
Tato úmluva, sjednaná ve Varšavě dne 12. října 1929, zůstane otevřena k podpisům až do 31. ledna 1930.
Za Německo:
R. Richter
Dr. A. Wegerdt
Dr. E. Albrecht
Dr. Otto Riese
Za Rakousko:
Strobele
Reinoehl
Za Belgii:
Bernard de L'Escaille
Za Spojené státy brazilské.
Alcibiades Pecanha
Za Bulharsko:
Za Čínu:
Za Dánsko:
L. Ingerslev
Knud Gregersen
Za Egypt:
Za Španělsko:
Silvio Fernandez Vallin
Za Estonsko:
Za Finsko:
Za Francii:
Pierre Étienne Flandin
Georges Ripert
Za Velkou Britanii a Severní Irsko
A. H. Dennis
Orme Clarke
R. L. Megarry
Za Australské soustátí:
A. H. Dennis
Orme Clarke
R. L. Megarry
Za Jihoafrickou unii:
A. H. Dennis
Orme Clarke
R. L. Megarry
Za Řeckou republiku:
G. C. Lagoudakis
Za Maďarsko:
Za Italii:
A. Giannini
Za Japonsko:
Kazuo Nishikawa
Za Lotyšsko:
M. Nukša
Za Lucemburk:
E. Arendt
Za Mexiko:
Za Norsko:
N. Chr. Ditleff
Za Nizozemí:
W. B. Engelbrecht
Za Polsko:
August Zaleski
Alfons Kühn
Za Rumunsko:
G. Cretziano
Za Švédsko:
Za Švýcarsko:
Edm. Pittard
Dr. F. Hess
Za Československo:
Dr. V. Girsa
Za Svaz sovětských socialistických republik:
Kociubinsky
Za Venezuelu:
Za Jugoslavii:
Ivo de Giulli