VIII.
Hodnocení Ústavního soudu
21. V nejobecnější rovině navrhovatel kritizuje zákon o myslivosti námitkou, že právo myslivosti, jak je upravuje, představuje zásah do vlastnických práv jednotlivých vlastníků nemovitostí, na nichž je toto právo vykonáváno (neboť při jeho výkonu dochází k užívání cizích pozemků, hospodaření na nich a získávání jejich užitků), který není ospravedlněn adekvátním veřejným zájmem, a dovozuje, že ústavně relevantní důvod k omezení vlastnického práva výkonem myslivosti "přes nesouhlas" vlastníka není dán.
22. Tento závěr - nejméně se zřetelem k následné judikatuře Ústavního soudu - neobstojí.
23. Zákonnou úpravou myslivosti a práva myslivosti a jeho hodnocením z pohledu ústavních garancí se Ústavní soud zabýval především v již zmiňovaném nálezu ze dne 13. 12. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 34/03 (viz výše), ve kterém konstatoval, že jeho podstatou je ochrana zvěře, jakož i ochrana myslivosti jako národního kulturního dědictví. "V podmínkách České republiky jsou myslivost a právo myslivosti společenskými aktivitami aprobovanými státem k ochraně a rozvoji jedné ze složek životního prostředí - zvěře. Zákon o myslivosti nepředstavuje úpravu myslivosti jako zájmové aktivity, ale ve svém základu jako cílevědomé a regulované činnosti k ochraně a rozvoji přírody". Při hodnocení podstaty právní úpravy myslivosti, jak vyplývá z uvedeného, Ústavní soud dospěl k závěru, že se jedná o činnost sloužící k realizaci ústavně zakotveného úkolu státu (čl. 7 Ústavy České republiky). "Plnění ústavní povinnosti proto nelze nemít za plnění úkolu v obecném, či dokonce ve veřejném zájmu". Souhrn uvedeného dovolil Ústavnímu soudu vyslovit základní zásadu použitelnou i při posuzování projednávané věci, totiž že "realizace myslivosti a práva myslivosti je v obecné rovině legitimním omezením vlastnického práva".
24. Obdobně - navrhovateli nepříznivě - se v označeném nálezu Ústavní soud vyslovil i k dalším dílčím výhradám, jimiž se připojil ke kritice vtělené do zamítnutého návrhu skupiny poslanců a senátorů, jmenovitě k úpravě výkonu práva myslivosti na "cizích" pozemcích, resp. k institutu přičlenění pozemků k honitbě. Odkazuje-li zde tedy navrhovatel na porušení čl. 1, čl. 4 odst. 3 a čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny, pak otázka ústavnosti této zákonné úpravy již byla v obecné poloze posouzena tímto nálezem, a Ústavní soud nemá důvod se od dříve přijatých závěrů odchýlit.
25. Řečené se však uvádí navrhovateli jen na vysvětlenou, jelikož těmito námitkami zjevně vybočil z mezí nejen vlastního návrhu, nýbrž i svých návrhových oprávnění (legitimace), jež jsou předznačeny výše citovaným čl. 95 odst. 2 Ústavy. Z odůvodnění navrhuje totiž zřejmé, že navrhovatel nejenže (povýtce) nekritizuje ta ustanovení zákona o myslivosti, jež navrhuje ku zrušení, ale (v převážné části) jeho argumentace i postrádá jakoukoli vazbu na řízení, které jakožto odvolací soud vede.
26. Podle usnesení sp. zn. Pl. ÚS 39/2000 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 20, usn. č. 39) podmínka návrhového oprávnění soudu vyslovená v čl. 95 odst. 2 Ústavy, aby požadavek zrušení zákona směřoval proti tomu, "jehož má být při řešení věci použito", je splněna, ,jedná-li se o zákon, resp. jeho jednotlivé ustanovení, jehož aplikace má být bezprostřední ...", případně ,je nezbytná jeho nevyhnutelná aplikace, a nikoli jen hypotetické použití, resp. jiné širší souvislosti ..." [srov. též sp. zn. Pl. ÚS 20/05 (nález vyhlášen pod č. 252/2006 Sb.)]. Jinak řečeno, z účelu a smyslu kontroly ústavnosti právních norem plyne, že zákon, jehož má být při řešení věci použito je pouze ten (to jeho ustanovení), jenž překáží tomu, aby bylo dosaženo žádoucího (ústavně konformního) výsledku; nebyl-li by odstraněn, byl by výsledek sporu jiný.
27. Z té části návrhu, jež má obsahovou vazbu na kontext uvedeného vymezení návrhové legitimace, lze vyvodit, že navrhovatel spatřuje nezdůvodněnou nerovnost v postavení vlastníků honebních pozemků, kteří z honebního společenstva nevystoupili, a těch, kterým členství postupem podle § 26 odst. 3 zákona o myslivosti zaniklo, případně vlastníků, jejichž pozemky byly k honitbě přičleněny (§ 30 odst. 1 zákona o myslivosti); jedni se totiž mohou podílet na výkonu práva myslivosti [§ 19 odst. 1 písm. b) zákona o myslivosti], jiným zákon přiznává za omezení jejich vlastnického práva náhradu (§ 30 odst. 2 zákona o myslivosti). Se zřetelem k předmětu řízení (o zaplacení "náhrady"), jež navrhovatel v odvolacím stadiu vede, však mohou být podmínky jeho věcné legitimace splněny výlučně ve vztahu k otázce, zda zákon o myslivosti vskutku neumožňuje, aby vlastníku honebních pozemků, jenž své členství v honebním společenstvu ukončil, byla za výkon práva myslivosti realizovaného též na jeho pozemcích poskytnuta náhrada (čímž by podle navrhovatele mělo dojít k porušení čl. 1 a 11 Listiny), a v případě záporném, zda je takový stav (objektivně) ústavněprávně přijatelný či nikoli.
28. Tato otázka přímý (explicitní) průmět do ustanovení § 26 odst. 3 a 4 zákona o myslivosti, která navrhovatel navrhuje ku zrušení, nemá; výše (pod bodem 18) bylo uvedeno, že z širších souvislostí návrhu lze usuzovat, že navrhovatel těmto ustanovením nevytýká, co je v nich obsaženo, nýbrž co v nich naopak není, ačkoli podle jeho názoru by být mělo (jmenovitě úprava nároku na náhradu za výkon práva myslivosti na pozemcích vlastníka, jenž ukončil členství v honebním společenstvu).
29. Tím se otevírá otázka tzv. mezer v zákoně (opomenutí zákonodárce), již Ústavní soud ve své judikatuře posuzoval vícekrát. Mezeru "nepravou, jejímž obsahem je neúplnost psaného práva (jeho absence) ve srovnání s explicitní úpravou obdobných případů, tj. neúplnost z pohledu principu rovnosti anebo z pohledu obecných právních principů" shledal Ústavní soud protiústavní například v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 36/01 (v němž šlo o situaci, kdy tehdejší zákon o konkursu a vyrovnání neobsahoval ustanovení, jež by určilo subjekt povinný k úhradě odměny a hotových výdajů správce konkursní podstaty v případě insolventního úpadce, když nebyla složena záloha na náklady konkursu vzhledem k zákonnému osvobození jeho navrhovatele) - Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 26, nález č. 80, vyhlášen pod č. 403/2002 Sb. Zde zvolené řešení, spočívající ve zrušení obsahově navazujících ustanovení, aplikoval Ústavní soud proto, že nebylo k dispozici jiné, na jehož možnost však výslovně poukázal a které použil ve věci sp. zn. Pl. ÚS 48/95 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 5, nález č. 21, vyhlášen pod č. 121/1996 Sb.); v ní mezeru vytvořenou nerovností právní úpravy normativně vyplnil pomocí ústavně konformní interpretace příslušné zákonné úpravy (argumentem a minori ad maius ve vztahu k ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., ve znění zákona č. 441/1992 Sb., resp. jím užitého pojmu "... nabyl zpět občanství"), aniž by bylo nutné přistoupit k derogaci zákona či jeho ustanovení.
30. Uplatnění této (posledně zmíněné) metody přichází v úvahu i v posuzované věci.
31. Je nepochybné, že zákon o myslivosti neobsahuje ustanovení, která by výslovně upravovala otázku náhrady za výkon práva myslivosti honebním společenstvem na honebních pozemcích vlastníka, jehož členství ve společenstvu podle § 26 odst. 3 zákona zaniklo. Zákon pouze (v § 26 odst. 4) zakotvuje nárok na vypořádací podíl, jenž se však pojí toliko se "zaniklou" majetkovou účastí bývalého člena ve společenstvu, zatímco jeho následných majetkových vztahů k honebnímu společenstvu (o něž zde jde) se netýká. Stejně tak je zřejmé, že samotným zánikem členství nedochází k žádné změně honitby; ta je totiž "uznána" (a pozemkově vymezena) správním rozhodnutím [§ 2 písm. i), § 18 odst. 1] jako celek, jenž je tvořen konkrétními souvislými honebními pozemky (§ 17 odst. 2 věta první). Pozemky vlastníka, jehož členství zaniklo, zůstávají proto součástí honitby, v jejímž rámci vykonává myslivost (§ 17 odst. 1), resp. právo myslivosti [§ 19 odst. 1 písm. b)] nadále honební společenstvo, neboť vystoupení člena z honebního společenstva se nemůže dotknout správního rozhodnutí o uznání honitby (§ 18 odst. 1).
32. Uvedená situace není jedinou, kdy zákon o myslivosti [ačkoli vychází ze zásady, že právo myslivosti vykonávají v honitbě ti, kdo jsou i vlastníky pozemků, jež ji tvoří - viz § 18 odst. 3, § 19 odst. 1 písm. a), resp. § 26 odst. 1 větu za středníkem] počítá s honitbou, jejíž součástí jsou pozemky nečlenů honebního společenstva. Podle § 30 odst. 1 platí, že honební pozemky, které netvoří vlastní nebo společenstevní honitbu, přičlení orgán státní správy myslivosti zpravidla k honitbě, která má s těmito honebními pozemky nejdelší společnou hranici a zásady řádného mysliveckého hospodaření nevyžadují jejich jiné přičlenění (přitom vlastníci přičleněných pozemků se mohou, ale nemusí stát členy honebního společenstva - viz § 26 odst. 6).
33. Majetkové poměry vlastníků přičleněných pozemků, kteří se členy honebního společenstva nestali, však zákon o myslivosti již výslovně a jednoznačně upravuje. V ustanovení § 30 odst. 2 stanoví, že "Vlastníkům honebních pozemků, které orgán státní správy myslivosti přičlenil podle odstavce 1, náleží od držitele honitby náhrada; jde-li o společenstevní honitbu, je náhradu povinno platit honební společenstvo. Nedohodnou-li se zúčastněné osoby o výši náhrady, určí náhradu orgán státní správy myslivosti a přihlédne přitom k velikosti přičleněných honebních pozemků a k předpokládanému výnosu z výkonu práva myslivosti na těchto pozemcích. Náhrada je splatná do 31. března běžného roku zpětně. Náhrada však nenáleží, pokud honební pozemky byly přičleněny ke společenstevní honitbě a jejich vlastník se stal členem honebního společenstva.".
34. Postavení vlastníků honebních pozemků, kteří vystoupili z honebního společenstva a jejichž pozemky jsou jím nadále využívány k výkonu práva myslivosti, je zjevně srovnatelné s postavením těch, kteří členy tohoto společenstva nikdy nebyli a jejichž pozemky byly k honitbě rozhodnutím správního orgánu přičleněny. Proto rozlišování mezi nimi co do poskytování náhrady za užívání jejich pozemků k výkonu práva myslivosti chybí vskutku rozumné opodstatnění a bylo by v rozporu s ústavně zaručenou zásadou rovnosti zakotvenou v čl. 1 a čl. 3 odst. 1 (ve vztahu k čl. 11 odst. 1) Listiny, jak je standardně traktována v judikatuře Ústavního soudu [srov. sp. zn. Pl. ÚS 5/95 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, nález č. 74, vyhlášen pod č. 6/1996 Sb.), sp. zn. II. ÚS 192/95 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, nález č. 73), sp. zn. PL. ÚS 36/01 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 26, nález č. 80, vyhlášen pod č. 403/2002 Sb.), sp. zn. PL. ÚS 12/02 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 29, nález č. 20, vyhlášen pod č. 83/2003 Sb.) a další); vyloučit z náhrady vlastníky, jejichž vlastnické právo zůstalo dřívějším začleněním do uznané honitby omezeno, představuje i riziko kolize s čl. 11 odst. 4 Listiny, jenž nucené omezení vlastnického práva poskytnutím náhrady právě podmiňuje.
35. Instrument k potlačení těchto důsledků je však k dispozici již v rovině podústavního práva a představuje jej standardní výkladové pravidlo v podobě analogie legis, jež umožňuje právní poměr výslovně normativně neupravený posoudit podle pravidla v normě zakotveného pro případy blízké, resp. svojí povahou obdobné. Z předchozího plyne, že toto - analogicky použitelné - pravidlo lze spatřovat v ustanovení výše citovaného ustanovení § 30 odst. 2 zákona o myslivosti. Jeho aplikace v posuzovaných vztazích se klade naléhavě též proto, že honební společenstvo po zániku členství vlastníka honebních pozemků přestává objektivně respektovat zásadu, že k výkonu práva myslivosti je povoláno v honitbě tvořené pozemky svých členů (případně pozemky přičleněnými správním rozhodnutím), a že právě dodržení této zásady je významným důvodem závěru, že úprava výkonu práva myslivosti i ve vztahu k právu vlastnictví z hlediska ústavněprávního může obstát. Uplatnění principu náhrady, vyjádřeného v ustanovení § 30 odst. 2 zákona o myslivosti, má též ideovou základnu (nikoli přímo aplikační) v institutu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 451 a násl. občanského zákoníku.
36. Analogické použití ustanovení § 30 odst. 2 zákona o myslivosti se přirozeně musí obejít bez tam založeného správního režimu, neboť nelze nárok na náhradu vlastníku, jehož členství v honebním společenstvu zaniklo, vystavit nejistotě, zda se příslušný správní orgán pro přičlenění jeho pozemků k honitbě rozhodne, zejména když pro takový postup chybí výslovná zákonná opora. To však nic nemění na oprávnění (a povinnosti) soudu o takovém nároku rozhodnout, neboť nic nebrání jej posoudit (již) jako nárok ze soukromého práva, jemuž je povolán poskytnout ochranu právě soud (srov. zásadu vyjádřenou v § 4 větě druhé občanského zákoníku).
37. Stojí za připomenutí, že rozhodnutí, na které navrhovatel poukazoval (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2002 č. j. 22 Cdo 3006/2000-64), počítá s právem na náhradu zcela samozřejmě (byť bez bližšího odůvodnění), a stejně si počíná Krajský soud v Hradci Králové v rozhodnutí ze dne 3. 4. 1997 sp. zn. 19 Co 502/96 (uveřejněném v časopise Soudní rozhledy 99, 8: 256). Není podstatné, že obě jsou vztažena k právní úpravě předchozí, k zákonu č. 23/1962 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů.
38. Omezení vlastníka honebního pozemku ostatně nemusí být trvalé, resp. bezvýjimečné, a vlastník mu může čelit i jinak než uplatněním nároku na náhradu; podle § 17 odst. 2 zákona o myslivosti je správní orgán oprávněn též prohlásit pozemek za nehonební, a to i z důvodu "zájmu vlastníka"; k vymezení této podmínky se Ústavní soud již rovněž vyjádřil v dříve zmiňovaném nálezu Pl. ÚS 34/03.