IV.
Odůvodnění odchylného právního názoru předkládajícího senátu
16. Těžištěm předložené otázky je posouzení rozsahu povinností soudů rozhodujících v trestním řízení o opravných prostředcích (podaných obviněným) podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 1 Listiny. Všechny tři výše citované nálezy dospěly k popsaným závěrům v situaci, v níž obecné soudy vyhověly zčásti opravnému prostředku, který podal obviněný. Ve zbývající části shledaly ve svém odůvodnění opravný prostředek nedůvodným (resp. zjevně neopodstatněným), přičemž tento svůj závěr nevtělily do zvláštního zamítavého (resp. odmítavého) výroku. Podal-li tedy obviněný v daných věcech odvolání (resp. dovolání), obecný soud o něm rozhodl pouze jediným výrokem tak, že se tomuto opravnému prostředku zčásti vyhovuje.
17. Ve shora citovaných nálezech však Ústavní soud dospěl k závěru, že takový postup odporuje čl. 36 odst. 1 Listiny (právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu) a čl. 40 odst. 1 Listiny (jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy). Tento právní názor podle čtvrtého senátu neobstojí u namítaného porušení čl. 40 odst. 1 Listiny, a to nejen z důvodů uvedených Nejvyšším soudem.
18. Vzhledem k tomu, že pozdější dva nálezy výslovně odkazují na nález nejstarší, je nutné nahlížet na jejich argumentaci souhrnně. Závěr o porušení práv obviněných opřel v těchto nálezech Ústavní soud o dva argumenty:
a) obecné soudy postupovaly v rozporu s trestním řádem [nález sp. zn. IV. ÚS 597/18 uvádí: "O odvolání však Krajský soud v Brně nerozhodl způsobem předvídaným trestním řádem, podle kterého odvolací soud odvolání zamítne (§ 266, § 253 odst. 1 a 2), odmítne (§ 253 odst. 3 a 4) nebo napadené rozhodnutí zruší zcela nebo zčásti (§ 257, 258), ale rozhodl tak, že zrušil pouze výrok o náhradě škody."], a
b) dále tím porušily princip ochrany právní jistoty účastníků řízení (obviněného).
19. Jde-li o první z argumentů (porušení trestního řádu), nálezy se omezují na shrnutí textu rozhodnutí a nepředkládají žádný další výklad v nich uvedených zákonných ustanovení, resp. neobsahují dostatečnou oporu pro setrvání na uvedeném právním názoru v jeho konfrontaci s argumentací Nejvyššího soudu založenou na provedení jazykového, systematického a teleologického výkladu relevantních ustanovení trestního řádu, zejména pak jeho § 256 a § 258 odst. 2. Stejně tak je však třeba mít na zřeteli formulace i v dalších ustanoveních trestního řádu (viz zejména § 254 a § 265i odst. 3 a 4), ze kterých plyne souvislost a provázanost postupu v řízení a při rozhodování podle všech tam stanovených pravidel. Proto je třeba klást důraz na vzájemnou provázanost těchto ustanovení plynoucí ze systematického výkladu celkové úpravy odvolacího (popř. dovolacího) řízení a jeho účelu, a to včetně pravidel pro postup nalézacího či odvolacího soudu, je-li mu věc vrácena k novému rozhodnutí.
20. Ustanovení § 256 trestního řádu stanoví: "Odvolací soud odvolání zamítne, shledá-li, že není důvodné." Z ostatních ustanovení plyne, že se odvolání zamítne jako nedůvodné (jako celek), jinak se pak postupuje podle dispozic dalších ustanovení o odvolacím řízení (§ 254, 257, § 258 odst. 1, § 259 a dále § 265i až 265m trestního řádu pro rozhodnutí o dovolání).
21. Ustanovení § 257 odst. 1 trestního řádu v návětí stanoví: "Odvolací soud napadený rozsudek nebo jeho část zruší a v rozsahu zrušení ... "
22. Návaznost je vyjádřena obratem "také" i v návětí § 258 odst. 1 trestního řádu: "Odvolací soud zruší napadený rozsudek také ... "
23. Ustanovení § 258 odst. 2 trestního řádu stanoví: "Jestliže je vadná jen část napadeného rozsudku a lze ji oddělit od ostatních, zruší odvolací soud rozsudek jen v této části; zruší-li však, byť i jen zčásti, výrok o vině, zruší vždy zároveň celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad."
24. Na to pak navazuje § 259 trestního řádu slovy: "Je-li po zrušení napadeného rozsudku nebo některé jeho části nutno učinit ve věci rozhodnutí nové, může odvolací soud věc vrátit soudu prvního stupně, jen jestliže nelze ... "
25. Z právní úpravy dovolacího řízení je třeba uvést § 265i odst. 3 a 4 trestního řádu. Zdůraznit je třeba formulaci § 265k odst. 2 trestního řádu, který stanoví: "Jestliže je vadná jen část napadeného rozhodnutí a lze ji oddělit od ostatních, zruší Nejvyšší soud rozhodnutí jen v této části; zruší-li však, byť i jen zčásti výrok o vině, zruší vždy zároveň celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad. Současně zruší také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí nebo jeho zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Ustanovení § 261 se užije přiměřeně." I zde existuje obdobná provázanost jednotlivých ustanovení § 265i až 265m trestního řádu).
26. Ani výklad prosazovaný Nejvyšším soudem v usnesení č. j. 3 Tdo 840/2020-8413 podle názoru čtvrtého senátu není nesporný, a to již pro upozadění systematické provázanosti právní úpravy odvolacího (či dovolacího) řízení, kdy nelze jednotlivá ustanovení stavět "vedle sebe", jak to činí rovněž citované nálezy. Nicméně argumenty ve prospěch ústavnosti do nedávné doby zachovávaného výkladu uvedených ustanovení (nejen v judikatuře, nýbrž i v odborné literatuře) převažují.
27. Klíčovým je v tomto směru zejména § 256 trestního řádu a jeho výklad v kontextu všech dalších relevantních ustanovení pod nadpisem "Rozhodnutí odvolacího soudu", zejména § 257 až 259 trestního řádu (viz již sub 20 až 24). Je-li z něj Nejvyšším soudem činěn závěr, že odvolání je nutné posuzovat zásadně jako celek a že toto ustanovení se aplikuje pouze při zamítnutí odvolání jako celku, jde o závěr dovozený gramatickým a systematickým výkladem textu trestního řádu, který ale nepředstavuje jediný možný ústavně konformní výklad daného ustanovení spojený s ústavními "benefity" uvedenými sub 12 a 13. Proto nově uplatněný alternativní výklad v odkazovaných nálezech spojený s důrazem na princip právní jistoty (jehož sedes materiae je ovšem v čl. 1 odst. 1 Ústavy), jímž by Ústavní soud prostřednictvím použití čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 1 Listiny dovodil povinnost soudů zamítnout zvláštním výrokem i pouhou část odvolání, nelze označit za výklad, kterému bylo třeba (a možno) obětovat systematicky provázanou a na sebe postupně navazující úpravu řízení a rozhodnutí o odvolání, popř. dovolání v trestním řízení. Aby mohl Ústavní soud dospět k závěru, že má převážit výklad (srov. čl. 83 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy in fine), který vychází z jiného přístupu (ustanovení trestního řádu stavěná "vedle sebe", nikoli ve vzájemné návaznosti a propojení v důsledku celistvě chápaného trestního řízení v konkrétní věci), musel by prokázat, že postup soudů přinejmenším snižuje úroveň ochrany buď základních práv a svobod obviněných, anebo jiného Ústavou chráněného principu. Tak tomu však v dané věci podle Ústavního soudu není a dostatečný důvod pro zásah do ustálené judikaturní praxe (tedy rovněž hledisko právní jistoty) zde není dán.
28. Princip právní jistoty, který citované nálezy zmiňují a který je měřen požadavkem chování veřejné moci respektujícím (majícím v úctě) práva člověka a občana, nepochybně patří mezi principy chráněné ústavním pořádkem a právním řádem jako celkem. Nicméně jeho ochrana, zvláště je-li dovozena způsobem, který pomíjí provázanost a specifičnost právní úpravy řízení ve věcech odvolání, popř. dovolání v trestních věcech, musí reflektovat zejména materiální rozměr základních práv a svobod. Právní jistotou pak lze obtížně z hlediska obecného argumentovat tam, kde existují ustálená judikatura a výklad, které respektují zvláštnosti trestního řízení. Proto je namístě závěr, který je v souladu s požadavkem, aby bylo trestní soudnictví vykonáváno podle obecného požadavku čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy v případech, mezích a způsobem, který trestní řád stanoví. Již s ohledem na problém incidentní retrospektivity judikaturního odklonu je třeba zásahy do výkladu práva (zejména pak v trestním řízení) vážit, nestojí-li vůči nim závažné argumenty. Takovým může jistě být porušování základních práv a svobod stran trestního řízení, a to nejen obviněných, nýbrž i poškozených. Jinak řečeno, lze obtížně akceptovat narušení stability práva a jeho výkladu (právní jistoty) pouze na základě argumentu potřeby stability práva a jeho výkladu, tedy opět argumentu právní jistoty.
29. K argumentaci právní jistotou je třeba pouze poznamenat, že vzhledem k mnoha různým koncepcím právní jistoty - chápané např. jako bezpečnost osob skrze právo (zvažována po 2. světové válce při přípravě nové ústavy), jako stabilita, jako jistota v právu ve smyslu vertikálním a horizontálním - lze právní jistotu jinak chápat ve vztazích veřejného práva (chování veřejné moci) a jinak ve vztazích soukromého práva. Stejně tak Ústavní soud nehodlá vstupovat na pole poznatelnosti právní jistoty z hlediska objektivního (zda existuje nezávisle na přesvědčení subjektu) nebo jen ve smyslu subjektivním (respektování přesvědčení jedince, že právě tak bude právo vyloženo a použito). Navíc i v právním státě může být pojetí právní jistoty odlišné v závislosti na tom, stojíme-li na koncepci právního státu ve formálním smyslu (např. lex dura sed lex), nebo i na jeho hodnotovém základu, bez kterého ona lex nemůže být dura, nebo nemůže být za lex ani uznána (právní jistota ve formálním a materiálním smyslu).
30. Z hlediska úlohy Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti má ústavněprávní ochrana principu právní jistoty své nezastupitelné místo tam, kde se fakticky projeví v právním postavení dotčené osoby. Nelze však odhlížet od skutečnosti, že argumentace právní jistotou má různý dopad v různých oblastech regulovaných právem. Zvláštní podobu a význam má v trestním právu (pravidla dokazování, zásada presumpce neviny a pravidlo in dubio pro reo, zákaz retroaktivity, transparentnost a předvídatelnost aplikace práva, přístup k právu, zásada rei iudicatae, zásada ne bis in idem). Pro subjekty trestního práva je z hlediska právní jistoty klíčová možnost rozpoznat, zda určité jednání je dovolené, možné, zakázané či přikázané, chráněné. V posuzované věci pak jde o to, jaké následky právního podání (odvolání, dovolání) může zejména obviněný očekávat a co je třeba v něm uvést, aby byla dána požadovaná odpověď (reakce veřejné moci).
31. Ústavní soud při ochraně tohoto principu tedy sleduje, zda se v dané konkrétní věci projeví ve zlepšení právního postavení stěžovatele, resp. zda neposkytnutím takové ochrany dochází k reálnému zhoršení jeho postavení, tedy k tzv. zásahu do základních práv a svobod v materiálním smyslu [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2009 sp. zn. I. ÚS 3108/08 (U 9/52 SbNU 821); obdobně např. stanovisko pléna ze dne 3. 12. 1996 sp. zn. Pl. ÚS-st. 3/96 (ST 3/7 SbNU 40)]. Formalizováním ochrany tohoto principu nejen k žádnému posílení ochrany základních práv a svobod nedojde, nýbrž naopak může mít takový postup negativní následky na úroveň ochrany jiných základních práv a svobod.
32. Podle Ústavního soudu nelze přisvědčit názoru, že by stanovením povinnosti (po vzoru civilního procesu, jak se toho domáhá stěžovatel argumentující přitom potřebou, aby hlavní procesní instituty v českém soudnictví byly vykládány jednotně) vypořádat se zvláštním výrokem soudu (rozhodujícím o opravném prostředku) s každým výrokem napadeným opravným prostředkem došlo k reálnému posílení ochrany práv obviněných. Splní-li trestní soud svou povinnost vypořádat se zevrubně a srozumitelně s argumentací obviněného v odůvodnění svého rozhodnutí, je požadavek promítnutí těchto úvah do zvláštního výroku pouze formalistickým posílením ochrany práv obviněného. Jinak řečeno, právní postavení obviněného není prosazováním takové povinnosti nikterak reálně posíleno.
33. Obviněný v takové situaci není podle Ústavního soudu v nejistotě o závaznosti a vykonatelnosti soudních rozhodnutí v jeho věci, neboť rozhodnutí odvolacího (příp. i dovolacího) soudu tvoří z hlediska vykonatelnosti s rozhodnutím soudu prvního stupně jeden celek (viz i častou formulaci "rozsudek okresního soudu ... ve znění rozsudku krajského soudu ..."). To platí zvláště, když odvolací či dovolací soud rozhodl napadeným rozsudkem o trestu nebo o náhradě škody, když tyto výroky jsou bezprostředně závislé na tom, že byl shledán jako správný výrok o vině (srov. i § 258 odst. 2 a § 265k odst. 2 trestního řádu). Jinak řečeno, bez něj nemohou existovat, takže nelze např. uložit trest, neshledal-li by odvolací soud či dovolací soud nedůvodnými námitky proti výroku o vině a v důsledku toho správným výrok o vině.
34. V dovolacím řízení navíc trestní řád vyžaduje povinné zastoupení obhájcem, napomáhajícím obviněnému splnit všechny požadavky pro uplatnění tohoto mimořádného opravného prostředku. Existuje-li ve výjimečných případech pochybnost o schopnosti obviněného náležitě se hájit (čehož je jistě prvkem schopnost pochopit, o čem a jak soudy rozhodují), musí takový obviněný mít obhájce i ve zbytku trestního řízení (§ 36 odst. 2 trestního řádu). Právní úprava trestního řízení tedy obsahuje mechanismy kompenzující mimořádné individuální problémy s ochranou principu právní jistoty o obsahu soudy vydaných rozhodnutí.
35. Nelze však přehlédnout, že oproti tomu zachování právního názoru v citovaných nálezech přináší několik důsledků oslabujících ochranu základních práv a svobod anebo ústavněprávních principů. Jak argumentuje Nejvyšší soud, přísné prosazování této praxe povede k prodlužování řízení v rozporu s čl. 38 odst. 2 Listiny (a s ním spojenou zásadou hospodárnosti řízení). Jak vyplývá z výše citovaného (viz sub 13) usnesení Nejvyššího soudu, dochází k omezení tohoto práva bez dostatečného legitimního materiálního důvodu.
36. Totéž se týká i ochrany principu právní jistoty v procesním smyslu (předvídatelnost postupu rozhodování) i v materiálním smyslu (předvídatelnost výsledku). V případě některých rozhodnutí (rozhodnutí odvolacího soudu nebo např. výrok dovolacího soudu týkající se náhrady škody), která by byla pro rozpor s překonávanou praxí zrušena a vrácena, dochází rovněž k "prolamování" jejich právní moci a vykonatelnosti, čímž je (z čistě formálních důvodů) znejistěno právní postavení účastníků řízení včetně dopadu na třetí osoby. Nelze nevidět, že právní moc a vykonatelnost rozhodnutí se netýká pouze obviněného (a státního zástupce), nýbrž i dalších osob, zejména poškozených (v některých případech zvlášť zranitelných obětí), ač ochrana jejich právního postavení a subjektivních práv je tímto způsobem "odložena", ve výjimečných případech (např. smrti obviněného) dokonce zpochybněna. Jde tedy o hrozbu reálného dopadu na právní postavení účastníků trestního řízení, kterému by se vždy nedalo při následování právního názoru v citovaných nálezech vyhnout, popř. jej předvídat. Naopak možnost domoci se procesních práv v trestním řízení využíváním opravných prostředků není z hlediska podstaty a smyslu práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny přímo a nevyhnutelně dotčena.
37. Jde-li o případné porušení práv vyplývajících z čl. 40 odst. 1 Listiny, není rozsah těchto práv (jeho extenze) změnou překonávané praxe nikterak dotčen. Každý odsouzený má právo na jednoznačný, přezkoumatelný výrok o své vině a na zevrubné vypořádání svých námitek k (ne)správnosti a (ne)zákonnosti tohoto výroku v odůvodnění rozhodnutí soudu. Ani z tohoto ustanovení Listiny nelze dovodit, že by odvolací (popř. dovolací) soud měl povinnost zvláštním výrokem zamítnout podané opravné prostředky v otázce viny, o níž již bylo podle jeho názoru správně rozhodnuto soudem nižšího stupně, což by navíc podle okolností případu zpochybňovalo výsledek řízení v jeho základě před nalézacím, popř. odvolacím soudem.