II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel namítá, že vrchní soud řádně nerozhodl o celém petitu jím podaného odvolání. Z toho důvodu nebylo o stěžovatelově odvolání platně rozhodnuto a "rozsudek" vrchního soudu nemohl nabýt právní moci. Dále stěžovatel vytýká Nejvyššímu soudu, že aproboval "opravu písařské chyby" postupem podle § 258 odst. 1 trestního řádu, neboť ten dopadá na jiné situace (nesprávně stanovenou škodu). Nezruší-li odvolací soud žádnou část rozsudku soudu prvního stupně a ani odvolání nezamítne, nelze rozhodnutí považovat za řádné (sc. správné). Takovou vadu nelze napravit ani v odůvodnění rozhodnutí, které není vynutitelnou částí. Stěžovatel (s odkazem na nálezy uvedené v záhlaví) považuje praxi obecných soudů spočívající v nevypořádání celého petitu za neústavní a odporující judikatuře Ústavního soudu. Takovému postupu nebrání podle stěžovatele ani znění § 256 trestního řádu. Podle stěžovatele je žádoucí, aby stejně jako v civilním řízení byly i v trestním řízení vždy výslovně vypořádány všechny otázky. Nesplněním této povinnosti došlo podle stěžovatele k mimořádně vysokému narušení ústavně chráněných hodnot.
7. Dále stěžovatel namítá, že mezi provedenými důkazy a závěry obecných soudů existuje tzv. extrémní rozpor. Soudy rovněž bez náležitého odůvodnění neprovedly navržené důkazy a hodnocení některých provedených důkazů je v rozporu s pravidlem in dubio pro reo. Zejména stěžovatel poukazuje na skutečnost, že v důsledku jeho dlouhodobého psychického onemocnění je vyloučena jeho trestní odpovědnost, jak konstatoval i první rozsudek krajského soudu. Následně rozhodl přesně opačně, aniž by svůj odlišný postup objasnil (srovnal hodnotu různých znaleckých posudků a zvážil "profesní rivalitu" mezi osobami znalců). Vrchní soud následně tvrdě zkritizoval znalecký posudek dovozující stěžovatelovu příčetnost, vyšel však z nově předloženého posudku, aniž by znalce vyslechl, přičemž při hodnocení této otázky bagatelizoval (či přehlédl) celou řadu svědeckých výpovědí poukazujících na stěžovatelovo neobvyklé chování. O neschopnosti stěžovatele posoudit své jednání svědčí i zastavení trestního stíhání (z důvodu nepříčetnosti) pro opakované vyhrožování státní zástupkyni v této věci (jednání pak opakoval i vůči soudcům odvolacího soudu), dále jeho nesouhlas s provedením obhájcem navržených úkonů (zjevně sloužících v jeho prospěch) nebo vlastní předložení znaleckého posudku sloužícího v jeho neprospěch. Na návrh státního zastupitelství byl navíc stěžovatel v roce 2018 výrazně omezen ve svéprávnosti.