I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále též jen "Ústava"), vedenou pod sp. zn. IV. ÚS 1448/21, se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021 č. j. 3 Tdo 840/2020-8413, rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 25. 11. 2019 č. j. 6 To 16/2019-8098 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") ze dne 22. 11. 2018 č. j. 16 T 18/2015-7927 s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv zaručených v čl. 8, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina"). Spolu s tím stěžovatel brojí proti postupu krajského soudu, jímž mu byl nařízen výkon trestu odnětí svobody.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem krajského soudu byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1 a odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
3. K odvolání stěžovatele vrchní soud napadeným rozsudkem zrušil rozsudek krajského soudu v části týkající se náhrady škody jednomu z poškozených, kterému přiznal nižší částku (944 067 Kč) a ve zbývající části ho odkázal na občanskoprávní řízení. Tímto způsobem vrchní soud napravil písařskou chybu v písemném vyhotovení rozsudku krajského soudu, v němž soud stěžovateli omylem uložil jednomu z poškozených zaplatit dvě částky. Šlo tedy o zmatečný výrok, který budil nejistotu o stěžovatelových povinnostech.
4. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné. Pro nynější řízení ve věci návrhu IV. senátu je důležité, že v odůvodnění napadeného usnesení se Nejvyšší soud podrobněji zabýval námitkou (ne)existence chybějícího výroku rozhodnutí odvolacího soudu, tedy otázkou, kterou nyní IV. senát předkládá podle § 23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, k zaujetí stanoviska. Vrchní soud v napadeném rozsudku částečně vyhověl podanému odvolání, aby napravil "písařskou chybu", která vznikla v důsledku nesprávného přepisu vyhlašování rozsudku (rozsudek byl tedy vyhlášen věcně správně). Nejvyšší soud připustil, že takovou chybu bylo možné napravit opravným usnesením podle § 131 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zároveň však lze rozumět i postupu odvolacího soudu, který v zájmu zachování právní jistoty (o výši částky) přistoupil ke zrušení napadeného rozsudku. Z odůvodnění rozsudku vrchního soudu podle Nejvyššího soudu navíc jednoznačně vyplývá rozsah jeho odvolacího přezkumu a úplné vypořádání v odvolání uplatněných námitek. Podle něj tak nešlo o chybějící výrok, zrušil-li vrchní soud částečně rozsudek krajského soudu a dalším výrokem již nezamítl zbytek odvolání. Zamítavý výrok se totiž uplatní pouze při zamítnutí opravného prostředku jako celku. Tento postup podle Nejvyššího soudu v minulosti ustáleně akceptoval i Ústavní soud (sc. nikdy takovou vadu výslovně nekonstatoval), byť v některých nálezech z poslední doby (viz níže) zaujal zcela odlišný názor. Nejvyšší soud však setrval na závěrech svých dřívějších rozhodnutí, jež byla napadena ústavními stížnostmi, které byly odmítnuty pro zjevnou neopodstatněnost (viz usnesení ze dne 6. 10. 2020 sp. zn. II. ÚS 2195/20 a ze dne 3. 3. 2020 sp. zn. I. ÚS 364/20). Svůj postup Nejvyšší soud odůvodnil tím, že lpění na přepjatém právním formalismu, vyjádřeném v (rubrikovaných) nálezech ze dne 10. 7. 2018 sp. zn. IV. ÚS 1272/18 (N 123/90 SbNU 83), ze dne 9. 10. 2018 sp. zn. IV. ÚS 597/18 (N 168/91 SbNU 117) a ze dne 16. 7. 2019 sp. zn. I. ÚS 448/19 (N 133/95 SbNU 116), by ve svém důsledku mohlo vést k poškození práv obviněných osob, neboť by pouze z formalistických důvodů prodlužovalo trestní řízení a navyšovalo jeho náklady. Tím, že odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze v jeho části, podle Nejvyššího soudu implicitně potvrdil správnost zbývající části tohoto rozhodnutí.
5. Předkládající senát připomíná, že pro postup podle § 23 zákona o Ústavním soudu nebylo třeba uvádět další argumentaci k jiným částem napadených rozhodnutí obecných soudů vzhledem k tomu, co je předmětem nynějšího řízení.