III.
Dle § 15 odst. 2 písm. c) zákona o Policii České republiky je policista oprávněn zajistit osobu, o níž se lze odůvodněně domnívat, že neoprávněně vstoupila nebo neoprávněně pobývá na území České republiky a řízení o vyhoštění této osoby nemohlo být zahájeno, protože nemohla být zjištěna její totožnost. Odstavec 3 § 15 tohoto zákona pak omezuje zajištění podle odstavce 2 nejdéle na dobu 30 dnů (a dále zajištění podle odstavce 1 omezuje na 24 hodin), a to od okamžiku omezení osobní svobody.
Uvedená ustanovení představují zákonný rámec pro internaci cizinců, kteří neoprávněně vstoupili nebo pobývají na území České republiky a u nichž nelze zjistit totožnost, pročež nemohlo být zahájeno řízení o jejich vyhoštění. Délka této internace je omezena lhůtou 30 dnů. Jde proto o jeden z případů zákonné úpravy zbavení svobody.
Dle čl. 36 odst. 2 Listiny, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takovéhoto rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak, přičemž však z pravomoci soudu nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny. Mezi tato práva patří i základní právo plynoucí z čl. 8 odst. 2 Listiny, podle kterého nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon.
Dle čl. 5 odst. 4 Úmluvy každý, kdo byl zbaven svobody zatčením nebo jiným způsobem, má právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody a nařídil propuštění, je-li zbavení svobody nezákonné. Evropský soud pro lidská práva přitom uvedené ustanovení Úmluvy interpretuje v tom smyslu, že v něm obsažená záruka se aplikuje na všechna zbavení svobody, ať už spadají do jedné z kategorií uvedených v čl. 5 odst. 1 či nikoli, neboť obecným účelem je zde poskytnout jednotlivci účinnou kontrolu legálnosti jeho zbavení svobody (De Wilde, Ooms a Versyp z roku 1970, A-12, De Jong, Baljeta van den Brink z roku 1984, A-77).
Smyslem uvedených ustanovení Listiny i Úmluvy je moderní právní úprava principu habeas corpus, a to zobecněná na všechny případy zbavení lidské svobody veřejnou mocí. Nezbytnost striktního dodržování tohoto principu, a to v souvislosti s čl. 40 odst. 1 Listiny, vyjádřil Ústavní soud ve svém rozhodnutí sp. zn. Pl. ÚS 5/94 (vyhlášeném pod č. 8/1995 Sb. a publikovaném ve Sbírce rozhodnutí, svazek č. 2, nález č. 59).
Kromě požadavku soudního rozhodování o zbavení svobody úprava, obsažená v čl. 8 Listiny, respektuje i požadavek urychleného rozhodování, zakotvený v čl. 5 odst. 4 Úmluvy, a to jak při rozhodování o vazbě [čl. 8 odst. 3 a 4 Listiny, § 69 a § 75 až 77 trestního řádu (dále jen "tr. ř.")], tak při rozhodování o převzetí nebo držení osoby v ústavní zdravotnické péči bez jejího souhlasu (čl. 8 odst. 6 Listiny, § 191a až 191g o. s. ř.).
Rozhodnutí o zajištění cizince dle § 15 odst. 2 písm. c) a § 15 odst. 3 zákona o Policii České republiky je rozhodnutím správního orgánu nařizujícím zbavení svobody. Lze v této souvislosti pouze souhlasit s názorem doktrinárním, dle něhož "není důležité, jak je akt správního orgánu označen (rozhodnutí, jmenování, udělení, opatření, dohoda, usnesení, výměr, rozkaz, zřízení, výnos, potvrzení, oběžník, upozornění, výzva, příkaz, výpověď, oznámení, souhlas, stvrzenka, výmaz, koncese, povolení, schválení a jiné). Podstatné je, zda správní úřad takovým aktem autoritativním a právní moci schopným způsobem zasáhl do právní sféry fyzické nebo právnické osoby." (J. Bureš, L. Drápal, M. Mazanec, Občanský soudní řád, Komentář, 2. vydání, Praha 1996, s. 661).
Je otázkou, zda je možné postup dle § 247 a následujících o. s. ř. považovat za soudní rozhodování dle čl. 36 odst. 2 Listiny a čl. 5 odst. 4 Úmluvy.
Ústavní soud zastává názor, že tomu tak není, a to z toho důvodu, že aplikace právní úpravy soudního přezkumu správních rozhodnutí o zajištění cizinců dle § 15 odst. 2 písm. c) a § 15 odst. 3 zákona o Policii České republiky na základě žaloby dle § 244 a následujících o. s. ř. nesplňuje požadavek urychlenosti takovéhoto rozhodování ve smyslu čl. 5 odst. 4 Úmluvy. Absence tohoto požadavku je patrná ze srovnání s úpravou lhůt při rozhodování o vazbě (čl. 8 odst. 3 a 4 Listiny, § 69 a § 75 až 77 tr. ř.) a při rozhodování o převzetí nebo držení osoby v ústavní zdravotnické péči bez jejího souhlasu (čl. 8 odst. 6 Listiny, § 191a až 191g o. s. ř.).
Z hlediska těchto argumentů Ústavní soud nevidí prostor pro ústavně konformní interpretaci § 247 a následujících o. s. ř. ve smyslu soudního rozhodování o zbavení svobody dle § 15 odst. 2 písm. c) a § 15 odst. 3 zákona o Policii České republiky.
Z čl. 5 odst. 4 Úmluvy a čl. 36 odst. 2 Listiny ve spojení s čl. 8 odst. 2 Listiny plyne pro zákonodárce povinnost všechny případy zbavení svobody veřejnou mocí postavit pod efektivní kontrolu nezávislého soudního rozhodování. Uvedený soudní přezkum je proto nezbytnou součástí každé zákonné úpravy zbavení svobody, bez něhož tato úprava pro rozpor s uvedenými ustanoveními Úmluvy a Listiny samostatně nemůže obstát.
Z uvedeného důvodu Ústavní soud ustanovení § 15 odst. 2 písm. c) zákona o Policii České republiky zrušil.
V této souvislosti se pro úplnost sluší konstatovat opodstatněnost námitky účastníka řízení, Parlamentu České republiky, dle které čl. 9 odst. 4 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech se týká pouze zbavení svobody v trestním řízení, a tudíž jej nelze vztáhnout na posuzování ústavnosti § 15 odst. 2 písm. c) zákona o Policii České republiky. Tato skutečnost ale nic nemění na rozporu uvedeného zákonného ustanovení s příslušnými ustanoveními Úmluvy a Listiny.
Podle § 70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. se zákon nebo jeho jednotlivá ustanovení, u kterých Ústavní soud dojde k závěru o jejich rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy, zrušuje dnem, který Ústavní soud v nálezu určí. Ústavní soud, uvědomuje si účel a smysl institutu internace cizinců z důvodu zjištění jejich totožnosti, rozhodl o posunutí dne zrušení ustanovení § 15 odst. 2 písm. c) zákona o Policii České republiky na 31. květen 2000, aby tím poskytl zákonodárci prostor k nápravě ústavního deficitu uvedené zákonné úpravy.
Dalším z posuzovaných byl návrh na zrušení ustanovení § 15 odst. 3 zákona č. 283/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vymezeného slovy "a zajištění podle odstavce 2 nejdéle 30 dnů".
Lhůta 30 dnů, obsažená v § 15 odst. 3 zákona o Policii České republiky, se kromě zajištění dle § 15 odst. 2 písm. c) uvedeného zákona vztahuje i na další dva případy: dle písmene a) na zajištění osoby, která má být podle vykonatelného rozhodnutí vyhoštěna, a dle písmene b) na zajištění osoby, o jejímž vyhoštění bylo zahájeno řízení a je důvodné podezření, že se tato osoba nepodrobí rozhodnutí o vyhoštění nebo bude mařit výkon takovéhoto rozhodnutí.
Pokud Ústavní soud posuzoval ústavnost ustanovení právních předpisů obsahujících lhůty, činil tak pouze v návaznosti na práva, resp. povinnosti, jež byly těmito lhůtami vymezeny (Pl. ÚS 3/94 - vyhlášen pod č. 164/1994 Sb. a publikován ve Sbírce rozhodnutí, svazek č. 1, nález č. 38). Posuzování ústavnosti § 15 odst. 3 zákona o Policii České republiky pak v souvislosti se zrušením ustanovení § 15 odst. 2 písm. c) uvedeného zákona ztrácí smysl. Zkoumání ústavnosti § 15 odst. 3 zákona č. 283/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, z hlediska jeho vztahu k § 15 odst. 2 písm. a) a b), případně k § 15 odst. 1 uvedeného zákona pak nesplňuje podmínky obsažené v § 74 zákona o Ústavním soudu, jelikož uplatněním těchto ustanovení zákona o Policii České republiky nenastala skutečnost, jež je předmětem ústavní stížnosti. Z uvedeného důvodu Ústavní soud návrh na zrušení ustanovení § 15 odst. 3 zákona č. 283/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vymezeného slovy "a zajištění podle odstavce 2 nejdéle 30 dnů", zamítl.
Návrh na připuštění účasti N. T. D., navrhovatele ve věci sp. zn. II. ÚS 483/98, jako vedlejšího účastníka, který spolu s ústavní stížností podal návrh na zrušení ustanovení § 15 odst. 2 písm. b) a § 15 odst. 3 zákona č. 283/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, byl Ústavním soudem zamítnut z důvodu nesplnění podmínky identity návrhů, vyžadované v § 35 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Jak již bylo uvedeno, pokud Ústavní soud posuzuje ústavnost ustanovení právních předpisů obsahujících lhůty, činí tak pouze v návaznosti na práva, resp. povinnosti, jež byly těmito lhůtami vymezeny (Pl. ÚS 3/94). V daném případě to znamená u ustanovení § 15 odst. 3 zákona o Policii České republiky ve věci sp. zn. Pl. ÚS 29/98 vazbu na ustanovení § 15 odst. 2 písm. c) uvedeného zákona, ve věci sp. zn. II. ÚS 483/98 pak na ustanovení jiné, a to § 15 odst. 2 písm. b) uvedeného zákona.
Předseda Ústavního soudu:
JUDr. Kessler v. r.
******************************************************************