Ústavní konformita napadeného ustanovení
77. Ústavní soud ve své judikatuře zformuloval hlediska přezkumu ústavnosti zákonné úpravy sociálního zabezpečení. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 12/94 ze dne 12. 4. 1995 (N 20/3 SbNU 123; 92/1995 Sb.) konstatoval, že "ve všech existujících systémech sociálního zabezpečení jsou v různém poměru zastoupeny zásady solidarity a ekvivalence. Každý systém sociálního zabezpečení nese s sebou zvýhodnění nebo znevýhodnění určitých sociálních skupin podle toho, je-li preferováno spíše hledisko solidarity nebo upřednostňována zásada ekvivalence. Tato úprava je vyhrazena zákonodárci, který nemůže postupovat libovolně, ale při stanovení preferencí musí přihlížet ke sledovaným veřejným hodnotám. V oblasti, která byla předmětem posuzování, jde o oblast ekonomického zákonodárství, má zákonodárce podstatně širší prostor než v zákonech, které se bezprostředně dotýkají základních lidských práv a svobod. ... Ústavní soud se nemohl ztotožnit s tvrzením obsaženým v návrhu, že pojistné placené poživateli starobního důchodu jim v žádné skupině, na kterou přispívají, nepřináší 'protiplnění' a že tedy jde o skrytou daň, která jim je v rozporu s platnými předpisy ukládána.".
78. Nastíněná hlediska soud potvrdil i v dalších nálezech, zejména ve věcech vedených pod sp. zn. Pl. ÚS 14/02 ze dne 4. 6. 2003 (N 82/30 SbNU 263; 207/2003 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 1/08 ze dne 20. 5. 2008 (N 91/49 SbNU 273; 251/2008 Sb.) - "V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 12/94 - byť se jednalo o oblast sociálního zabezpečení - Ústavní soud konstatoval, že to, zda bude preferováno hledisko solidarity nebo upřednostňována zásada ekvivalence, je vyhrazeno zákonodárci, který nemůže postupovat libovolně, ale při stanovení preferencí musí přihlížet ke sledovaným veřejným hodnotám." - a sp. zn. II. ÚS 348/04 ze dne 9. 6. 2005 (N 120/37 SbNU 525) - "Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 12/94 konstatoval, že i v oblasti sociálního zabezpečení se při aplikaci pojistného jedná o právní institut pojištění, neboť odráží právní situaci, v níž občan přenáší své riziko za úplatu na jiný subjekt a tento subjekt toto riziko přejímá a je zavázán k určitým plněním. Z pojišťovacího vztahu, byť i veřejnoprávního, tedy vyplývá, že při splnění podmínek ze strany pojištěného odpovídá vzniklému právu na důchod povinnost druhé strany taková plnění v důchodovém pojištění poskytovat.".
79. Od takto vytyčené linie se neodchýlil ani v nálezu Pl. ÚS 2/08 (viz výše), v němž k sociálním právům uvedl: "Jejich pojmovým znakem je skutečnost, že nemají bezpodmínečnou povahu a je možné se jich domáhat pouze v mezích zákonů (čl. 41 odst. 1 Listiny). Toto ustanovení dává pravomoc zákonodárci stanovit konkrétní podmínky realizace sociálních práv. Zákonné provedení nesmí být v rozporu s ústavními principy, jinými slovy, příslušné zákony nesmí ústavně zaručená sociální práva popřít či anulovat. Při provádění ústavní úpravy zakotvené v Listině se zákonodárce musí řídit čl. 4 odst. 4 Listiny, podle kterého při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. U sociálních práv lze konstatovat, že jejich souhrnným omezením je právě skutečnost, že nejsou, na rozdíl např. od základních práv a svobod, přímo vymahatelná na základě Listiny. Jejich omezenost spočívá právě v nutnosti zákonného provedení, které je ovšem zároveň podmínkou konkrétní realizace jednotlivých práv.".
80. Disentující soudci Holländer, Malenovský, Cepl, Čermák, Güttler, Mucha a Procházka v odlišném stanovisku k nálezu sp. zn. Pl. ÚS 14/02 ze dne 4. 6. 2003 (N 82/30 SbNU 263; 207/2003 Sb.) se rovněž přihlásili v tezi vyjádřené v nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 12/94, v níž "soud stanovil, že je povinností zákonodárce transparentně vyjádřit poměr komponentů solidarity a ekvivalence v systému sociálního pojištění (včetně zdravotního pojištění), dále stanovil, že toto rozdělení nesmí být libovolné. V případě opačném, tj. absence prvku ekvivalence, posuzovaný institut ztrácí svou právní povahu, přestává být pojištěním a nabývá povahy daně.". Z uvedeného pak vyvodili následující konsekvenci: "Z čl. 31 Listiny ve spojení s čl. 41 a čl. 4 odst. 4 Listiny tudíž pro pojištěnce plyne základní právo na transparentně zákonodárcem určený komponent ekvivalence ve veřejném zdravotním pojištění, a to v takové míře, jež ještě zachovává povahu právního institutu pojištění a nemění jej v daň.".
81. Z takto nastíněné judikatury Ústavního soudu lze zobecnit ve vztahu k ústavnímu zakotvení sociálních práv následující teze: Dle první z nich je pro přezkum ústavnosti zákonů obsahujících úpravu sociálních práv dán užší prostor, než je tomu u základních práv podle hlavy druhé, třetí a páté Listiny, prostor, jenž je vymezen ustanoveními čl. 41 odst. 1 a čl. 4 odst. 4 Listiny. Tezí druhou je zákaz (vyloučení) libovůle při jejich úpravě (čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny), a tezí třetí je nezbytnost zákonné úpravy sociálních práv (čl. 41 odst. 1 Listiny). Spojení první a druhé teze je pak základním východiskem i pro přezkum ústavnosti § 15 zákona č. 155/1995 Sb., tj. je jím maxima, dle níž z čl. 30 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 41 a čl. 4 odst. 4 Listiny, jakož i z čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny pro pojištěnce plyne základní právo na zákonodárcem transparentně určený komponent ekvivalence (přiměřenosti) ve veřejném důchodovém, nemocenském a zdravotním pojištění, a to v takové míře, jež ještě zachovává povahu právního institutu pojištění a nemění jej v daň.
82. Vztah jednotlivce a celku (společnosti, jejíž je součástí) se promítá v demokratické společnosti v "napětí" hodnot spravedlnosti a svobody. Dále, a to především v souvislosti s nastolením "otázky sociální" v 19. a 20. století, se otevírá otázka vztahu sociální spravedlnosti a akceptovatelné míry institucionálních aktivit omezujících svobodu. Základní je v této souvislosti akceptovatelnost individuálních břemen (újem) na úkor veřejných statků. V posuzované věci se tato otázka promítá do určení míry akceptovatelnosti nerovnosti mezi subjekty s ohledem na nerovnost jejich příjmů, pojistného na důchodové pojištění a výše důchodů.
83. Výrazem ústavního zákazu libovůle při stanovování práv a povinností subjektů je ústavní princip rovnosti. Shrnutí předchozí judikatury Ústavního soudu k právům z něj plynoucím představuje nález sp. zn. Pl. ÚS 6/05 ze dne 13. 12. 2005 (N 226/39 SbNU 389; 531/2005 Sb.). Ústavní soud v něm odkázal na svoji rozsáhlou a ustálenou judikaturu, v níž zformuloval hlediska ústavněprávního posouzení kategorie rovnosti [viz především nález sp. zn. Pl. ÚS 16/93 ze dne 24. 5. 1994 (N 25/1 SbNU 189; 131/1994 Sb.), nález sp. zn. Pl. ÚS 36/93 ze dne 17. 5. 1994 (N 24/1 SbNU 175; 132/1994 Sb.), nález sp. zn. Pl. ÚS 4/95 ze dne 7. 6. 1995 (N 29/3 SbNU 209; 168/1995 Sb.), nález sp. zn. Pl. ÚS 5/95 ze dne 8. 11. 1995 (N 74/4 SbNU 205; 6/1996 Sb.), nález sp. zn. Pl. ÚS 9/95 ze dne 28. 2. 1996 (N 16/5 SbNU 107; 107/1996 Sb.), nález sp. zn. Pl. ÚS 33/96 ze dne 4. 6. 1997 (N 67/8 SbNU 163; 185/1997 Sb.), nález sp. zn. Pl. ÚS 15/02 ze dne 21. 1. 2003 (N 11/29 SbNU 79; 40/2003 Sb.), nález sp. zn. Pl. ÚS 33/03 ze dne 20. 10. 2004 (N 151/35 SbNU 109; 584/2004 Sb.), nález sp. zn. Pl. ÚS 47/04 ze dne 8. 3. 2005 (N 47/36 SbNU 495; 181/2005 Sb.)]. Při chápání ústavního principu rovnosti se zejména ztotožnil se závěrem vyjádřeným Ústavním soudem ČSFR (nález sp. zn. Pl. ÚS 22/92, Sbírka usnesení a nálezů Ústavního soudu ČSFR, nález č. 11, str. 37, vyhlášen v částce 96/1992 Sb.). Ústavní soud ČSFR v něm pojal rovnost jako kategorii relativní, jež vyžaduje odstranění neodůvodněných rozdílů. Zásadě rovnosti v právech je proto třeba rozumět tak, že právní rozlišování v přístupu k určitým právům nesmí být projevem libovůle, neplyne z ní však závěr, že by každému muselo být přiznáno jakékoli právo. Obsah principu rovnosti tím Ústavní soud posunul do oblasti ústavněprávní akceptovatelnosti hledisek odlišování subjektů a práv. Hledisko první spatřuje ve vyloučení libovůle. Hlediskem druhým při posuzování protiústavnosti právního předpisu zakládajícího nerovnost je jím založené dotčení některého ze základních práv a svobod. Jinými slovy řečeno, Ústavní soud ve své judikatuře interpretuje ústavní princip rovnosti ve smyslu akcesorické i neakcesorické rovnosti. Určitá zákonná úprava, jež zvýhodňuje jednu skupinu či kategorii osob oproti jiným, nemůže být tudíž bez dalšího označena za porušení principu rovnosti. Zákonodárce má určitý prostor k úvaze, zda takové preferenční zacházení zakotví. Musí přitom dbát o to, aby zvýhodňující přístup byl založen na objektivních a rozumných důvodech (legitimní cíl zákonodárce) a aby mezi tímto cílem a prostředky k jeho dosažení (právní výhody) existoval vztah přiměřenosti (viz např. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věcech Abdulaziz, Cabales a Balkandali z r. 1985, § 72; Lithgow z r. 1986, § 177; Inze z r. 1987, § 41).
84. V případě kolize části veřejných dober se základními právy Ústavní soud použil odlišnou strukturu zásady proporcionality (jíž testoval i kolizi základních práv plynoucích z principu rovnosti s jinými právy, či veřejnými dobry) než tu, kterou představuje příkaz k optimalizaci [nález sp. zn. Pl. ÚS 4/94 ze dne 12. 10. 1994 (N 46/2 SbNU 57; 214/1994 Sb.), nález sp. zn. Pl. ÚS 41/02 ze dne 28. 1. 2004 (N 10/32 SbNU 61; 98/2004 Sb.)]. Tuto alternativní strukturu zásady proporcionality by bylo lze nazvat vyloučením extrémní disproporcionality. Šlo zejména o případy přezkumu ústavnosti zákonné úpravy daně, poplatku, příp. jiné obdobné zákonem stanovené povinné dávky (v tom rámci i zákonem stanoveného povinného pojištění), jakož i peněžních sankcí [nález sp. zn. Pl. ÚS 3/02 ze dne 13.8. 2002 (N 105/27 SbNU 177; 405/2002 Sb.), nález sp. zn. Pl. ÚS 12/03 ze dne 10. 3. 2004 (N 37/32 SbNU 367; 300/2004 Sb.), nález sp. zn. Pl. ÚS 7/03 ze dne 18. 8. 2004 (N 113/34 SbNU 165; 512/2004 Sb.)].
85. Z maxim zformulovaných v uvedených nálezech lze pro ústavní přezkum vazby mezi výší příjmů, výší pojistného na důchodové pojištění a výší důchodů vyvodit tyto závěry: Z ústavního principu dělby moci (čl. 2 odst. 1 Ústavy), jakož i z ústavního vymezení zákonodárné moci (čl. 15 odst. 1 Ústavy) plyne pro zákonodárce široký prostor pro rozhodování o vztahu výše pojistného na důchodové pojištění a míry solidarity projevující se v míře nerovnosti mezi výší příjmů, pojistného a důchodů. Zákonodárce přitom nese za důsledky tohoto rozhodování politickou odpovědnost. Jakkoli je pojistné na důchodové pojištění veřejnoprávním povinným peněžitým plněním státu, a tedy zásahem do majetkového substrátu, a tudíž i vlastnického práva povinného subjektu, bez naplnění dalších podmínek nepředstavuje dotčení v ústavním pořádkem chráněné vlastnické pozici podle čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod [viz též sp. zn. Pl. ÚS 12/94 ze dne 12. 4. 1995 (N 20/3 SbNU 123; 92/1995 Sb.)].
86. Ústavní přezkum vazby přiměřenosti mezi výší příjmů, pojistného na důchodové pojištění a výší důchodů pak zahrnuje posouzení dodržení kautel plynoucích z ústavního principu rovnosti, a to jak neakcesorické (čl. 1 Listiny), tj. plynoucí z požadavku vyloučení svévole při odlišování subjektů a práv, tak i akcesorické v rozsahu vymezeném v čl. 3 odst. 1 Listiny. Posouzení neakcesorické rovnosti se odvíjí od přezkumu vazby mezi zákonodárcem zvoleným legislativním nástrojem a jeho zamýšleným účelem. Pro ústavní konformitu posuzované právní úpravy z hlediska neakcesorické nerovnosti postačuje, nachází-li se hodnocená klasifikace v nějakém racionálním vztahu k účelu zákona, tj. může-li nějakým způsobem dosažení tohoto účelu ovlivnit.
87. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 7/03 (viz výše) k naplnění podmínek neakcesorické nerovnosti Ústavní soud dovodil: "Je-li účelem odlišení sazeb pojistného zajistit jeho plnění v závislosti od struktury pojistných událostí a jestliže z údajů obsažených ve vyjádření účastníka řízení plyne nejnepříznivější škodný průběh v oboru důlního a těžařského průmyslu, nelze než rozdíl v sazbách pojistného upravených v příloze č. 2 vyhlášky č. 125/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, označit jako korespondující s účastníkem řízení naznačeným účelem předmětné právní úpravy. Pro uvedené okolnosti nelze přisvědčit námitce navrhovatele týkající se protiústavní nerovnosti napadené právní regulace.". A contrario z uvedeného vyplývá, že protiústavnost zákonné úpravy spočívající v neakcesorické nerovnosti je dána absencí vztahu mezi legislativním prostředkem a jeho proklamovaným (zamýšleným) účelem.
88. Dle důvodové zprávy k vládnímu návrhu zákona o důchodovém pojištění "relace průměrného starobního důchodu k průměrné čisté mzdě v současné době (tj. v roce 1995) dosahuje 56 %. Teprve po zvýšení příjmů důchodců z penzijního připojištění v perspektivě 10 a více let lze s ohledem na možnost výraznější diferenciace příjmů z penzijního připojištění podle individuálních představ občanů v základním systému postupně snižovat diferenciaci důchodů podle výše výdělků a počtu odpracovaných let.".
89. Ilustrativním propočtem vztahu průměrného výdělku a dosaženého starobního důchodu lze dospět k údajům, dle nichž u zaměstnance s příjmem cca 50 % průměrné mzdy by náhradový poměr k hrubému příjmu představoval cca 88 % (cca 9 000 Kč), u zaměstnance s příjmem 100 % průměrné mzdy cca 42 % (cca 10 000 Kč), u zaměstnance s příjmem 200 % průměrné mzdy cca 29 % (cca 14 000 Kč) a u zaměstnance s příjmem 300 % průměrné mzdy cca 15 % (cca 15 500 Kč).
90. Bylo-li dosaženo druhého z účelů zákona o důchodovém pojištění, tj. snižování diferenciace důchodů podle výše výdělků, nedošlo ale k naplnění účelu prvního, tj. otevření prostoru diferenciace důchodů. Dle informace Českého statistického úřadu týkající se penzijního připojištění: "... přetrvává stále nízké povědomí o roli, kterou může hrát v budoucnu tato forma zajištění ve stáří pro velkou část české populace. V roce 2004 spořili lidé v průměru měsíčně necelých 397 korun, v roce 2001 to bylo 348 korun. Přestože jejich příjmy rostou, penzijním fondům více neposílají - na penzijní připojištění odkládají měsíčně jen 2,2 % své průměrné hrubé mzdy a tento poměr se dokonce rok od roku snižuje (v roce 1996 činil 3,2 %)." (http://www.czso.cz/csu/csu.nsf/informace/cktal30905.doc).
91. Legislativní nástroje umožňující dosažení druhého z výše uvedených účelů zákonné úpravy sociálního zabezpečení, tj. diferenciace důchodů při zajištění sociální solidarity, jsou nutně spojeny se zákonnou úpravou pojistného na sociální zabezpečení, konkrétně pak se zakotvením maximálních vyměřovacích základů pro placení pojistného zákonem č. 261/2007 Sb., jímž byl nově upraven § 15a zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti. Tímto byl s odstupem 12 let po nabytí účinnosti zákona o důchodovém pojištění vytvořen legislativní prostor pro proporcionální soulad mezi účely sociální solidarity a diferenciace s ohledem na výši příjmů i výši pojistného na důchodové pojištění.
92. Zákonem č. 362/2009 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s návrhem zákona o státním rozpočtu České republiky na rok 2010, se uvedený legislativní prostředek odstraňující extrémní disproporcionalitu mezi zákonnou úpravou a jejím účelem redukuje, resp. ve svých důsledcích ruší. Pode jím zakotveného nového ustanovení § 15b zákona č. 589/1992 Sb. za období od 1. ledna 2010 do 31. prosince 2010 je maximálním vyměřovacím základem pro placení pojistného podle § 15a odst. 1 a 5 uvedeného zákona částka ve výši dvaasedmdesátinásobku průměrné mzdy. Důvodová zpráva (tisk. 917) pak v této souvislosti uvádí: "zvýšení maximálního vyměřovacího základu pro pojistné pro rok 2010 ze 48násobku na 72násobek průměrné mzdy ... se projeví v inkasu pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti v rozsahu 4 mld. Kč ... Cílem tohoto navrhuje zvýšení příjmů státního rozpočtu.".
93. Z takto nastíněného účelu nové právní úpravy maximálních vyměřovacích základů placení pojistného na důchodové pojištění plynou dvě konsekvence. Ta první dopadá na posouzení relevance neakcesorické nerovnosti při přezkumu ústavnosti § 15 zákona o důchodovém pojištění. Z rekapitulace vývoje právní úpravy lze dovodit závěr, dle něhož tato v období do 1. ledna 2008, jakož i po 1. lednu 2010 postrádala vazbu mezi stanoveným účelem (nivelizací důchodů podle zákona o důchodovém pojištění a jejich reálnou diferenciací v systému penzijního připojištění) a zvoleným legislativním prostředkem (úpravou sazby pojistného a jeho maximálního vyměřovacího základu). Konsekvence druhá dopadá ale i na posouzení akcesorické nerovnosti. Je-li jejím předmětem posouzení meze, za níž veřejnoprávní povinné peněžité plnění jednotlivcem státu nepředstavuje již pojistné na důchodové pojištění, nýbrž daň, pak tento závěr plyne již z důvodové zprávy k vládnímu návrhu zákona, kterým se mění některé zákony v souvislosti s návrhem zákona o státním rozpočtu České republiky na rok 2010, v níž vláda s naprostou upřímností redukci maximálního vyměřovacího základu považuje za zdroj "zvýšení příjmů státního rozpočtu", což je účelem daně. Nadto je uvedený závěr odůvodněn 1 průběhem křivky vyjadřující vztah mezi výší pojistného na důchodové pojištění a výší starobního důchodu, v níž se extrémně disproporcionálně rozchází vazba mezi oběma těmito parametry. Při absenci extrémní disproporcionalitu redukujícího momentu, jejž ve shodě i se zahraničními právními úpravami - viz kupř. úpravu důchodového pojištění v SRN - lze spatřovat v reálném maximálním vyměřovacím základu placení pojistného, nelze než konstatovat u napadené zákonné úpravy rovněž porušení principu akcesorické nerovnosti.
94. Při posuzování právní úpravy, tj. zákona, který provádí základní právo na přiměřené hmotné zabezpečení, dospěl Ústavní soud k závěru, že konstrukce uvedená v § 15, zakotvující dvě redukční hranice ve stávajících výších za existence systému odvodů do důchodového pojištění bez efektivního "zastropování", vytváří výrazné disproporce mezi výší příspěvku do pojistného systému, výší příjmů a výší přiznané důchodové dávky u části pojištěnců, čímž porušuje ustanovení čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny. Nadto do této konstrukce zasahují postupy exekutivy podle ustanovení § 107 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb., na jehož základě může vláda (z hlediska operativnosti žádoucím způsobem) zvyšovat tzv. redukční hranice, avšak zákonodárce přenesl podle aktuální právní úpravy na vládu oprávnění modifikovat výši redukčních hranic bez potřebných limitů, resp. kritérií, jež v dřívější právní úpravě neabsentovala. Odhlédnout přitom nemohl Ústavní soud ani od skutečnosti, že celá složitá konstrukce důchodového systému je natolik netransparentní, že je pro své adresáty de facto zcela nesrozumitelná; pro většinu pojištěnců se tak vypočítaná výše důchodové dávky stává neverifikovatelnou [srov. odlišné stanovisko k nálezu sp. zn. Pl. ÚS 14/02 (viz výše)].
95. Při přezkumu problematiky důchodového systému, jejíž součástí je napadená právní úprava, vycházel Ústavní soud ze své shora citované judikatury, jež se neodchyluje od přístupů zahraničních ústavních soudů v oblasti sociálních práv, a směřoval jej tak výlučně do roviny práv ústavních. Vlastní konstrukci důchodového systému ponechává Ústavní soud plně na zákonodárci, jemuž svědčí široký prostor k realizaci sociálních práv zakotvených v Listině, přičemž Ústavní soud vymezuje pouze negativní, nepřekročitelné hranice, tj. nemůže (pozitivně) určovat či předjímat žádné kvantifikovatelné veličiny. Obdobně metodologicky přistupoval k přezkumu ve věci sociální reformy, tzv. zákon "Hartz IV", Spolkový ústavní soud (rozhodnutí ze dne 9. 2. 2010), jenž taktéž konstatoval, že volnému poli působnosti zákonodárce odpovídá zdrženlivá kontrola a přezkum jednoduchého práva ze strany Spolkového Ústavního soudu.
96. Ústavní soud uvádí, že není jeho úkolem posuzovat správnost (vhodnost) konstrukce dávek důchodového pojištění, je však jeho povinností posuzovat, zda se právní úpravě zvolené zákonodárcem daří dostát kautelám zakotveným v Listině, jinými slovy, zda je tato konstrukce ústavně konformní. Kritériem ústavní konformity je přitom "přiměřenost" důsledků zvolené konstrukce, kdy na jedné straně limitující korektiv principu zásluhovosti představuje imperativ (akcesorické i neakcesorické) rovnosti a na straně druhé je potom oním korektivem "přiměřenost" minimálního hmotného zabezpečení, tedy nejen ve smyslu eliminace chudoby, ale i zajištění důstojné životní úrovně pro nízkopříjmové pojištěnce.
97. Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit zvolený model důchodového systému hledisky politickými či ekonomickými (ve smyslu de lege lata), ani modelovat optimální důchodový systém (ve smyslu úvah de lege ferendd). Jeho volba a parametry jsou ostatně již řadu let předmětem politických i odborných diskusí v souvislosti s (víceméně konsensuálně vnímaným) ohrožením dlouhodobé finanční udržitelnosti stávajícího systému s ohledem na demografický vývoj. Právě v rámci těchto odborných a politických debat bude nutno zohledňovat veškeré sociální a ekonomické aspekty právní úpravy důchodového systému, jež ze shora uvedených důvodů nemohl brát Ústavní soud na zřetel. Na základě svého přezkumu nicméně Ústavní soud zdůrazňuje, že při existenci celé škály důchodových systémů a způsobů konstrukce důchodových dávek je nutno zvolit takovou variantu, do níž budou promítnuty všechny principy sociální politiky, jakož i systému důchodového zabezpečení, která bude důsledně respektovat ústavní principy a naplňovat ustanovení čl. 30 odst. 1, čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny a současně ve smyslu ustanovení čl. 4 odst. 4 Listiny šetřit podstatu těchto základních práv.
98. Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud návrhu Krajského soudu v Ostravě na zrušení § 15 zákona č. 155/1995 Sb. vyhověl a toto ustanovení zrušil.
99. S ohledem na složitost celé problematiky a na připravovanou reformu důchodového systému odložil Ústavní soud vykonatelnost svého rozhodnutí do 30. 9. 2011 s tím, že zrušované ustanovení zůstává do stanovené doby aplikovatelné.
Předseda Ústavního soudu:
JUDr. Rychetský v. r.
Odlišná stanoviska podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zaujali k rozhodnutí pléna soudci Jan Musil a Jiří Nykodým.
******************************************************************