I.
Rekapitulace návrhu a argumentace navrhovatele
1. Ústavní soud obdržel dne 13. 4. 2007 návrh, kterým se Krajský soud v Ostravě (dále též jen "navrhovatel" nebo "krajský soud") v souladu s čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhal zrušení části ustanovení § 15 věty druhé zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění účinném ke dni 29. 5. 2006, vyjádřené slovy "do 21 800 Kč" a dále slovy "a z částky osobního vyměřovacího základu nad 21 800 Kč se počítá 10 %"; jako alternativní petit přitom navrhovatel navrhl zrušení ustanovení § 15 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění.
2. V návrhu na zahájení řízení navrhovatel uvedl, že v právní věci JUDr. K. S. byl rozhodnutím ze dne 29. 5. 2006 (číslo 480 506 088) žalobci přiznán od 1. 2. 2006 plný invalidní důchod podle ustanovení § 39 odst. 1 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb. ve výši 13 346 Kč měsíčně s odůvodněním, že důchod je tvořen základní výměrou, která činí 1 470 Kč měsíčně a procentní výměrou, která činí 11 876 Kč. Tato procentní výměra byla vypočtena z osobního vyměřovacího základu zjištěného za roky 1986 až 2005 ve výši 68 635 Kč.
3. Žalobce napadl u Krajského soudu v Ostravě výši přiznaného důchodu i při vědomí, že jeho výše byla stanovena v souladu s ustanovením § 15 a násl. a § 41 zákona č. 155/1995 Sb., přičemž poukázal na skutečnost, že celková výše přiznaného důchodu činí pouze 19 % z jeho příjmu (což nepovažuje za přiměřené hmotné zabezpečení). Jelikož průměrná výše důchodu v roce 2004 činila 44 % hrubého průměrného příjmu (resp. 57 % čistého průměrného příjmu), měl žalobce za to, že jemu přiznaný důchod zakládá naprostou nerovnost jeho osoby k ostatním poživatelům důchodového systému. V žalobě podané u krajského soudu namítl žalobce nesoulad ustanovení § 15 zákona č. 155/1995 Sb. s ustanovením čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina"), neboť v tomto ustanovení stanovená redukce příjmu pro výpočet procentní výměry důchodu jej má znevýhodňovat a zakládat jeho nerovné postavení.
4. U krajského soudu napadené rozhodnutí považuje navrhovatel za správné, pokud se jedná o způsob výpočtu a zápočet odpracovaných let. Navrhovatel nicméně dospěl k závěru, že ustanovení § 15 zákona o důchodovém pojištění nemůže obstát, neboť je neústavní, jelikož jsou tímto ustanovením poškozeni pojištěnci s vyššími příjmy, tedy ty osoby, jejichž příjem přesahuje základní stanovenou částku osobního vyměřovacího základu. Pro zaměstnance navíc na rozdíl od osob samostatně výdělečně činných není stanoven žádný maximální limit vyměřovacího základu.
5. Navrhovatel připomíná, že podle názvu zákona se jedná o pojištění, tedy o právní institut, který v každém právním státě má svůj ustálený obsah. Pojištěný přenáší svá rizika za úplatu na jiný subjekt, který toto riziko přejímá a za určité situace je vázán k poskytnutí stanoveného plnění. Se zaplaceným pojistným proto musí být zacházeno jako s pojistným, nikoli jako s daní. U pojistného by přitom dle navrhovatele relace mezi zaplaceným pojistným a plněním měla být zřetelná a přiměřená. Navrhovatel zdůrazňuje, že aplikací zejména druhé redukční hranice dochází k podstatnému snížení výpočtového základu, aniž by byla zřejmá úvaha zákonodárce o legitimním cíli a smyslu takové právní úpravy. Faktickým výsledkem uplatnění uvedených redukcí je to, že čím je vyšší suma zaplaceného pojištění, tím je relativně nižší vyplácený důchod.
6. Napadené ustanovení § 15 zákona č. 155/1995 Sb. není dle navrhovatele ustanovením, které by nerovnosti odstraňovalo, ale naopak ustanovením, které flagrantní nerovnosti mezi pojištěnými zjevně zakládá. V žádném případě nelze dovodit vztah přiměřenosti. Je proto dle mínění navrhovatele třeba posoudit, zda jsou důvody pro takový postup objektivní a zda jsou k tomu použité prostředky přiměřené. Pominout přitom dle navrhovatele nelze, že kritérium přiměřenosti zvoleného prostředku (míra redukce) v dané právní úpravě zcela absentuje, přičemž stanovené redukční hranice a procentní sazby nesou znaky čiré libovůle zákonodárce. Redukce by měla být pro všechny pojištěné stejná; právní stát se nemůže prohlašovat za nositele pojištění a současně vybrané prostředky rozdělovat způsobem, že těm, kteří do systému přispěli nejvíce, nezaručuje mnohdy ani 20 % jejich původního měsíčního příjmu, ze kterého bylo pojištění vybráno.
7. Navrhovatel dále konstatuje, že princip solidarity není konkrétním právním institutem, z něhož by vyplývala určitá práva a povinnosti. Solidaritou se rozumí pocit sounáležitosti k určitému celku, soudržnost, pospolitost, ochota k vzájemné pomoci a podpoře. Jedná se nepochybně o princip eticky zcela akceptovatelný, který však sám o sobě k odůvodnění a k akceptaci výše uvedeného rozdílného zacházení nepostačuje. Solidarita se dostatečně a výrazně projevuje již tím, že platby pojištění se odvíjejí důsledně od výše platu. Systém zajišťuje dostatečně i obecnou mezigenerační solidaritu a jde dokonce tak daleko, že vyžaduje, aby do tohoto systému přispívali i ti, kteří již z něho nemohou v podstatě očekávat žádné nové plnění (pracující důchodci).
8. V závěru návrhu navrhovatel uvádí, že ustanovení § 15 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, je dle jeho názoru rozporné s čl. 1 odst. 1 Ústavy, jakož i s čl. 1 Listiny, neboť zjevně nepřiměřeným způsobem diskriminuje značnou část pojištěných.