III.
K návrhu se dne 2. února 1996 vyjádřila Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky. Ve vyjádření se uvádí, že důkazní břemeno ohledně skutečností uvedených v daňovém přiznání nese daňový subjekt, a to podle § 31 zákona České národní rady č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů. To znamená, že vyjádří-li správce daně pochybnosti o tvrzených skutečnostech, které daňový subjekt nevyvrátí, má správce daně právo stanovit základ daně a daň podle pomůcek, které má k dispozici nebo které si sám obstará, a to i bez součinnosti s daňovým subjektem. Tento kontumační způsob stanovení daně byl běžný jak v právní úpravě předválečné (např. § 327 zákona č. 76/1927 Sb. z. a n., o přímých daních), tak existuje i v právní úpravě jiných zemí, např. v Německu. Pokud se navrhovatel domnívá, že dotčená část ustanovení § 31 odst. 9 zakládá libovůli správce daně, pak je třeba uvést, že takové libovůli brání, kromě samotného ustanovení § 31 odst. 9, i § 2 zákona České národní rady č. 337/1992 Sb., který v odstavci 2 stanoví, že "Správci daně postupují v daňovém řízení v úzké součinnosti s daňovými subjekty a při vyžadování plnění jejich povinností v daňovém řízení volí jen takové prostředky, které daňové subjekty nejméně zatěžují a umožňují přitom ještě dosáhnout cíle řízení, tj. správného stanovení a vybrání daně." Z toho vyplývá, že výzva k průkazu může být vydána jen v daňovém řízení a výlučně jen ohledně takových skutečností, které jsou nezbytné k naplnění cíle daňového řízení.
V závěru vyjádření se konstatuje, že zákon byl schválen dne 5. května 1992 potřebnou většinou poslanců zákonodárného sboru, byl podepsán příslušnými ústavními činiteli a řádně vyhlášen. Zákonodárný sbor jednal v přesvědčení, že přijaté ustanovení je v souladu s Ústavou a je na Ústavním soudu, aby posoudil ústavnost ustanovení § 31 odst. 9 zákona České národní rady č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, v rozsahu návrhu stěžovatele. Současně byly přiloženy stejnopisy sněmovních tisků č. 691 a 755.