II.
Podle názoru stěžovatele je správce daně oprávněn stanovit daňovou povinnost za použití pomůcek pouze za předpokladu, nesplní-li daňový subjekt při dokazování jím uváděných skutečností některou ze svých zákonných povinností. Ze znění napadeného § 31 odst. 9 zákona České národní rady č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vyplývá, že daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování, nebo k jejichž důkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván. Podle názoru navrhovatele dává ustanovení § 31 odst. 9 citovaného zákona v části "nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván" základ pro libovůli státních úředníků, kteří mohou vyzvat daňový subjekt k čemukoli, např. k prokázání skutečností, za jejichž správnost odpovídá ze zákona někdo jiný (v jeho případě např. bylo požadováno doložit skutečnost, že výstavce dokladu je plátcem DPH). Pokud pak daňový subjekt výzvu nesplní, užije správce daně postup podle § 31 odst. 5 citovaného zákona a bez ohledu na skutečný a řádně doložený stav věci rozhodne podle "pomůcek", které ani nemusí žádným způsobem specifikovat. Státnímu orgánu či státnímu úředníkovi je tak dána možnost ukládat občanům jakékoliv povinnosti, které pro něj jinak ze zákona ani z jiného právního předpisu neplynou. Tím je podle názoru navrhovatele porušeno základní lidské právo chráněné v čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť dochází k rozšíření daňové povinnosti nad rámec zákona. Dále toto ustanovení odporuje čl. 4 odst. 1 Listiny, podle kterého mohou být povinnosti ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Jestliže Listina používá dikce "na základě zákona", není tím sice vyloučena možnost samostatného postupu správce daně, takový postup však musí respektovat, že povinnosti mohou být ukládány jen v mezích zákona. Při jednání dne 24. dubna 1996 pak právní zástupce navrhovatele doplnil, že napadené znění zákona je též v rozporu s čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), podle kterého nikdo nesmí být nucen činit to, co zákon neukládá.