I.
Dne 16. 10. 2000 byl Ústavnímu soudu doručen návrh skupiny poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky na zrušení některých ustanovení zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o vlastnictví bytů") a ustanovení zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o soudních poplatcích"). Navrhovatelé požadují, aby Ústavní soud v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") zrušil v zákoně o vlastnictví bytů ustanovení § 9 až 11 včetně nadpisu a poznámek pod čarou a ustanovení § 5 odst. 5, v ustanovení § 13 odst. 2 větu druhou včetně poznámky pod čarou, ustanovení § 13 odst. 7, v ustanovení § 15 odst. 2 slova "výbor nebo pověřený vlastník" a na konci tohoto odstavce věty "Není-li výbor nebo pověřený vlastník zvolen, rozhoduje se o výši částek podle odstavce 1 nadpoloviční většinou všech vlastníků jednotek v domě. Ustanovení § 11 odst. 6 platí obdobně.", v ustanovení § 15 odst. 4 slova "(§ 9)" a v článku II bod 2. Navrhovatelé dále žádají Ústavní soud, aby v zákoně o soudních poplatcích zrušil v ustanovení § 11 odst. 2 písmeno n).
Z připojeného podpisového archu poslanců Ústavní soud zjistil, že jsou splněny podmínky stanovené v § 64 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), když návrh potvrdilo svými podpisy 60 poslanců.
Skupina poslanců je toho názoru, že napadená zákonná ustanovení jsou v rozporu s čl. 1 Ústavy, čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 3, čl. 4 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhovatelé uvádějí, že vznikem právnických osob nazvaných "společenství vlastníků jednotek" podle zákona o vlastnictví bytů se narušuje princip právní jistoty zakotvený v čl. 1 Ústavy, neboť právní úkony těchto právnických osob a výkon práv a povinností, které jim zákon přiznává či ukládá, mají s účinností od 1. července 2000, kdy nabyl účinnosti zákon č. 103/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění zákona č. 89/1996 Sb., zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon č. 103/2000 Sb.") nahradit právní vztahy, které byly konstituovány výlučně na smluvním základě. Právní vztahy vzniklé za účelem správy, provozu a oprav společných částí domu jsou dosud účinné na základě smluv uzavřených vlastníky jednotek, případně na základě projevu vůle vlastníků jednotek směřujícího k založení právnické osoby jako osoby soukromého práva podle dosavadní právní úpravy. Právní vztahy, které mají být nahrazeny zákonnou regulací, k jejímuž výkonu je povoláno "společenství vlastníků jednotek", vznikly ke dni účinnosti nové právní úpravy v souladu se zákonem a podle názoru navrhovatelů je tento důsledek mimo jiné projevem nepřímé zpětné účinnosti nově přijatých právních norem. V § 9 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů je vznik "společenství" vázán na právní skutečnosti vzniklé před účinností tohoto ustanovení (na doručení listiny s doložkou o vyznačení vkladu do katastru nemovitostí a jiné skutečnosti) a navrhovatelé se domnívají, že se jedná o "typický příklad nepravého zpětného působení napadených ustanovení zákona spočívající v tom, že nová úprava zachycuje minulé skutečnosti a váže na ně pro budoucnost jiná práva a povinnosti než zákonodárství dosavadní".
Navrhovatelé uvádějí, že v ustanoveních § 9 odst. 9 a § 10 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů zákonodárce podrobuje vlastníky jednotek, splňují-li určité definiční znaky, zákonem přikázaným povinnostem, které vyplývají z výkonu funkce orgánů společenství. Navrhovatelé mají za to, že uvedenými ustanoveními se zákonem označeným vlastníkům jednotek ukládají povinnosti překračující ústavní rámec obsahu a ochrany vlastnického práva (právo věc držet, užívat, brát z ní užitky a nakládat s ní). Obecná zákonná úprava obsažená zejména v občanském zákoníku vlastníkům srovnatelné povinnosti neukládá.
Navrhovatelé dále zdůraznili, že podle jejich názoru klade zákonodárce v ustanoveních § 9 odst. 1 a § 11 odst. 4 a 5 zákona o vlastnictví bytů, jakož i v celé konstrukci společenství, jeho působnosti a způsobu přijímání rozhodnutí nepřiměřený důraz na kolektivní stránku realizace práv spojených s užíváním a nakládáním s domem a jednotkami v něm umístěnými. Usnesení společenství, k jejichž přijetí zákon stanoví různá kvora, totiž nahrazují rozhodnutí vlastníků, resp. spoluvlastníků o hospodaření se společnou věcí. Podle navrhovatelů zákonodárce v napadených ustanoveních nadřadil nad individuální vůli vlastníků jednotek vůli kolektivní, tedy vůli ze zákona vzniklého společenství. Tento princip, na kterém je založena celá konstrukce "společenství vlastníků jednotek" jako právnické osoby vzniklé ze zákona, je podle názoru navrhovatelů potlačením individuálních vlastnických práv, autonomie jedince a jeho vůle ve prospěch kolektivního rozhodování a ve svých důsledcích je v rozporu s ústavní zásadou rovnosti vlastníků v právech. Další porušení zásady rovnosti vlastníků v právech spatřují navrhovatelé v ustanovení § 13 odst. 7 zákona o vlastnictví bytů, kterým jsou prý vlastníci jednotek zatíženi ručitelským závazkem vzniklým ze zákona za závazky společenství, které ani nezaložili z vlastní vůle.
Navrhovatelé také tvrdí, že v ustanovení § 9 odst. 2 zákona o vlastnictví bytů se jedná o zřetelnou delegaci dispozičního práva k jednotce na subjekt odlišný od vlastníka, přičemž rozsah delegace není výslovně definován a "tím je neústavním způsobem posíleno postavení společenství, neboť napadená norma připouští, aby společenství vlastním jménem nakládalo s cizí věcí". Navrhovatelé jsou toho názoru, že ustanovením § 5 odst. 5 zákona o vlastnictví bytů zákonodárce ústavně nepřípustným způsobem omezil spoluvlastníky společného domu, jsou-li byty v takovém domě předmětem nájemní smlouvy. Zákonodárce prý nešetřil podstaty a smyslu vlastnického práva - v tomto případě práva nakládat se svou věcí (tj. spoluvlastnickým podílem) - a omezením, kterým zatížil určitou skupinu spoluvlastníků, zneužil ochrany nájemního práva k bytu.