II.
Pokud jde o posouzení návrhu stěžovatelky na zrušení části § 3 odst. 1 písm. c) zákona č. 217/1994 Sb., v platném znění, dospěl Ústavní soud k závěru návrh zamítnout, a to z těchto důvodů:
1. Jádrem návrhu M. Š. je tvrzení, že zákon porušuje zásadu rovnosti, které navrhovatelka spatřuje v tom, že rozhodující pro stanovení nároku na jednorázové odškodnění dle § 3 odst. 1 písm. c) zákona č. 217/1994 Sb., v platném znění, je při splnění všech ostatních podmínek pouze doba úmrtí postiženého občana. V důsledku toho dochází dle navrhovatelky k nerovnému posouzení jinak rovných případů.
Pokud jde o porušení základního práva navrhovatelky dle čl. 1 Listiny, je třeba poukázat na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 47/95 o návrhu na zrušení ustanovení § 3 odst. 1 písm. b) a § 5 odst. 2 zákona č. 217/1994 Sb., v platném znění, jímž bylo namítnuto porušení čl. 1 Listiny. V této souvislosti zaujal Ústavní soud stanovisko k zachování zásady rovnosti v zákoně č. 217/1994 Sb., v platném znění. S odkazem na tento nález lze uvést, že napadený zákon jako předpis restitučního charakteru nemohl než použít určitá kritéria pro vymezení personálního rozsahu zákona, tedy pro vymezení subjektů oprávněných obdržet určité plnění. Základní otázkou je, zda lze namítat nerovnost tam, kde zákon stanoví pro všechny subjekty, které jsou zahrnuty do osobního rozsahu právního předpisu, stejné podmínky nároku. Podle názoru Ústavního soudu tomu tak není, neboť o nerovnost by se mohlo jednat pouze tehdy, kdyby určitá část osob musela pro zařazení splňovat nějakou další, tj. zvláštní podmínku. V ustanovení § 3 předmětného zákona jsou však pro všechny vdovy, vdovce a sirotky, tedy pro všechny oprávněné subjekty stanoveny podmínky stejné. Ta část ustanovení § 3 odst. 1 písm. c) zákona č. 217/1994 Sb., v platném znění, jejíž zrušení stěžovatelka navrhuje, neznamená porušení ústavní zásady rovnosti občanů.
2. Ústavní soud dále zvážil i to, že by v případě, kdyby napadená ustanovení byla zrušena, došlo k podstatné změně významu tohoto ustanovení, neboť pak by text § 3 odst. 1 písm. c) zákona č. 217/1994 Sb., v platném znění, zněl: "nárok na poskytnutí jednorázové peněžní částky vzniká vdovám a vdovcům po postižených občanech popravených nebo zemřelých nebo násilně usmrcených". V této úpravě by smrt postižených občanů dle § 2 cit. zákona nebyla nadále chápána pouze jako následek vyšetřovací vazby, následek věznění, koncentračního a internačního tábora anebo zatýkání v době okupace a druhé světové války, což by odporovalo cíli zákonodárce a smyslu zákona. Z výše uvedených důvodů nemohl proto Ústavní soud než návrh na zrušení části ustanovení § 3 odst. 1 písm. c) zákona č. 217/1994 Sb., v platném znění, zamítnout.
3. Ústavní soud však konečně posoudil i to, zda znění § 3 odst. 1 písm. c) cit. zákona opravňuje takový výklad, o který se Vrchní soud v Praze opřel. Po pečlivém zvážení obsahu a smyslu ustanovení § 3 odst. 1 písm. c) zákona č. 217/1994 Sb., v platném znění, jakož i § 2 odst. 1 bodu 5 zákona č. 255/1946 Sb. dospěl Ústavní soud k závěru, že výklad, o který se opírá zamítavé stanovisko Vrchního soudu v Praze v této věci, není udržitelný. Datum uvedené v § 2 odst. 1 bodu 5 zákona č. 255/1946 Sb. je rozhodující pro definici československých politických vězňů v průběhu okupace a druhé světové války. Vedle určitých dalších v zákoně zmíněných případů byl politickým vězněm každý, kdo v době mezi 15. březnem 1939 a 4. květnem 1945 byl z důvodů v zákoně uvedených omezen na osobní svobodě vězněním, internováním, odvlečením nebo jinak. Toto ustanovení je významné z hlediska ústavní stížnosti M. Š. potud, že její manžel nepochybně tyto podmínky splňoval.
Ústavní soud je názoru, že datum 4. května 1945 nelze vztáhnout na ustanovení § 3 zcela jiného zákona, totiž zákona č. 217/1994 Sb., v platném znění. Zatímco § 2 zákona č. 255/1946 Sb. stanoví, kdo je postiženým občanem, § 3 odst. 1 písm. c) zákona č. 217/1994 Sb., v platném znění, se zabývá podmínkami vzniku nároku vdov a vdovců po těchto politických vězních, k němuž dochází za předpokladu, že postižení občané byli popraveni nebo zemřeli "ve vyšetřovací vazbě, vězeních, koncentračních a internačních táborech" nebo byli násilně usmrceni "v souvislosti se zatýkáním".
Vrchní soud v Praze vyložil zákon tak, že úmrtí v objektu koncentračního tábora po 5. květnu 1945 není kvalifikovanou skutečností ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 písm. c) a d) zákona č. 217/1994 Sb., v platném znění, protože dobou strávenou ve vlastnosti československého politického vězně je doba končící dnem 5. května 1945. Myšlenka, že by tento status postižený občan právě prodloužením svého věznění za hranici 4. května 1945 pozbyl, je absurdní a odporuje smyslu zákona.
Zbývá proto zvážit i výklad § 3 odst. 1 písm. c) zákona č. 217/1994 Sb., v platném znění, a to otázku, kdy je splněn předpoklad, že ke smrti došlo "ve vyšetřovací vazbě, vězeních, koncentračních nebo internačních táborech". Dle dokladů zemřel A. Š. 8. května 1945 buď v koncentračním táboře Flossenburg, anebo (spíše) v důsledku evakuace (pochodu smrti) v obci Eggenfelden, kde je též uveden v registru zemřelých osob. Ať tak či onak, má Ústavní soud za to, že se v té době nacházel v rukách cizí moci, protože ke kapitulaci Německa došlo až 8. května 1945, anebo přinejmenším v táboře, který byl ustupujícími nacistickými jednotkami právě opouštěn nebo snad již opuštěn. Vzhledem k datu 8. května 1945 tato poslední okolnost není v tomto případě rozhodná, stejně jako není rozhodné, zda byl A. Š. v táboře anebo v transportu vězňů. Ústavní soud uznává argumentaci uvedenou ve vyjádření předsedy Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, že k výkladu pojmu koncentrační tábor ve sporném zákoně nelze použít dobu uvedenou v § 2 odst. 1 bodu 5 zákona č. 255/1946 Sb. za jiným účelem a v jiné souvislosti. Jestliže zákon nestanoví ani pojem koncentračního tábora, ani dobu existence koncentračních táborů, není ani zákonného podkladu pro interpretaci, podle níž koncentrační tábor po dni 5. května 1945 již nemohl existovat a svoboda vězně již po tomto datu nemohla být omezena. Je proto třeba zvážit, zda za skutečnou dobu trvání koncentračního tábora není třeba považovat tu dobu, po kterou vězni nemohli tábor svobodně opustit, což je nutné posoudit individuálně podle konkrétních okolností případu.
Ústavní soud chápe, že formulace zákona skýtá příležitost pro různý výklad, má však za to, že restriktivní výklad Vrchního soudu v Praze neodpovídá zcela evidentně ani smyslu zákona ani cíli zákonodárce a že porušuje princip přiměřenosti v právním státě vyjádřený v čl. 4 odst. 4 Listiny, podle něhož při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. V daném případě nepřiměřená interpretace zákona Vrchním soudem v Praze vedla k porušení základního práva podle čl. 36 Listiny, neboť stěžovatelce nebyla poskytnuta přiměřená soudní ochrana proti rozhodnutí, které nemělo zákonného opodstatnění.
Doplňující návrh na zrušení časového rozsahu pro uplatnění nároku dle § 5 odst. 2 zákona č. 217/1994 Sb. v platném znění, Ústavní soud odmítl, protože nejde o ustanovení, jehož uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti (§ 74 zákona č. 182/1993 Sb.).
Ústavní soud nespatřuje ústavně konformní řešení v tomto případě ve zrušení napadeného ustanovení, ale v odklonu od jeho nepřiměřeně restriktivní interpretace. Ústavní soud také z tohoto důvodu návrh na zrušení napadeného ustanovení zamítl.
Předseda Ústavního soudu České republiky:
JUDr. Kessler v. r.
******************************************************************