I.
M. Š. podala k Ústavnímu soudu ústavní stížnost na rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 A 64/95, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 20. července 1995. Svým rozhodnutím Česká správa sociálního zabezpečení zamítla tehdy žádost M. Š. o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle § 3 odst. 1 písm. c) zákona č. 217/1994 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky některým obětem nacistické perzekuce, v platném znění, s odůvodněním, že nebyla splněna podmínka ustanovení § 2 cit. zákona, neboť její manžel v době úmrtí již neměl status československého politického vězně podle ustanovení § 2 odst. 1 bodu 5 zákona č. 255/1946 Sb., o příslušnících československé armády v zahraničí a o některých jiných účastnících národního boje za osvobození, jak to požaduje zákon č. 217/1994 Sb., v platném znění.
Navrhovatelka podala proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení opravný prostředek k Vrchnímu soudu v Praze, přičemž poukázala zejména na prohlášení dcery A. S., L. R., které její otec, bývalý spoluvězeň A. Š. řekl, že A. Š. byl zastřelen na korbě nákladního auta při evakuaci koncentračního tábora 25. dubna 1945. Vrchní soud v Praze však dospěl k závěru, že se navrhovatelce nepodařilo toto datum prokázat a opřel se o doklady Mezinárodního červeného kříže, v němž se uvádí jako den smrti 8. květen 1945.
Vrchní soud v Praze dále dospěl pro navrhovatelku k nepřijatelnému závěru, že status politického vězně trval u jejího manžela pouze od 14. prosince 1944 do 5. května 1945. Zemřel-li až po uplynutí tohoto období, nebyl již dle stanoviska soudu politickým vězněm podle zákona č. 255/1946 Sb., a nemůže být proto považován za postiženou osobu.
Vzhledem k uvedenému stanovisku Vrchního soudu v Praze spojila stěžovatelka se svou ústavní stížností návrh na zrušení části právního předpisu podle ustanovení § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Jeho uplatněním - dle navrhovatelky - nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti. Navrhla proto zrušení části zákona č. 217/1994 Sb., v platném znění, a to slov: "ve vyšetřovací vazbě, vězeních, koncentračních a internačních táborech" v § 3 odst. 1 písm. c) cit. zákona, jakož i v téže větě následujících slov: "v souvislosti se zatýkáním". Po této úpravě by na úvodní slova § 3, jež znějí: "Nárok na poskytnutí jednorázové peněžní částky vzniká:", v písmenu c) navazoval text: "vdovám a vdovcům po postižených občanech popravených nebo zemřelých nebo násilně usmrcených".
Senát Ústavního soudu, když zjistil, že stížnost splňuje všechny potřebné předpoklady, přerušil dle § 78 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. dosavadní řízení a usnesením z 19. července 1996 návrh na zrušení části § 3 odst. 1 písm. c) zákona č. 217/1994 Sb., v platném znění, postoupil plénu k rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") za použití § 78 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., protože Vrchní soud v Praze opřel své zamítavé stanovisko k nároku M. Š. o napadené ustanovení zákona.
Navrhovatelka ve své ústavní stížnosti uvádí k § 3 odst. 1 písm. c) zákona č. 217/1994 Sb., v platném znění, za použití ustanovení § 2 odst. 1 bodu 5 zákona č. 255/1946 Sb., že ani z jednoho ani ze druhého ustanovení nelze dovodit, že není vdovou ve smyslu § 3 odst. 1 písm. c) napadeného zákona, zemřel-li její manžel 8. května 1945. I koncentrační tábor osvobozený byl nadále koncentračním táborem, postižený občan tam byl proti své vůli a jediná změna spočívala v tom, že mu nehrozila smrt ze strany věznitelů a že s ním bylo vlídně zacházeno - to však na přežití nestačilo. Je tedy absurdní konstatovat, že ten, kdo zemřel v koncentračním táboře po 4. květnu 1945, v koncentračním táboře vlastně nezemřel. Hranice 4. května 1945 je důležitá pro vymezení pojmu politický vězeň, nikoli jako časová mez pro ustanovení § 3 odst. 1 písm. c) zákona č. 217/1994 Sb., v platném znění. Navrhovatelka je přesvědčena, že se pohybuje v režimu cit. zákona, a pokládá za nemožný závěr, aby některé vdovy peněžitou částku dostaly, protože jejich manžel zemřel při splnění všech podmínek 4. května 1945, a jiné vdovy peněžitou částku nedostaly, protože jejich manžel zemřel při obdobných podmínkách o den nebo dva dny později. Vzhledem k tomu je navrhovatelka přesvědčena, že uvedenou aplikací zákona v rozhodnutí Vrchního soudu v Praze bylo porušeno její základní právo zakotvené v čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"): "Lidé jsou svobodni a rovni v důstojnosti i právech."
Ústavní soud zjistil z rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení, že žádost navrhovatelky o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle § 3 odst. 1 písm. c) zákona č. 217/1994 Sb., v platném znění, byla 20. července 1995 zamítnuta. Z rozsudku Vrchního soudu v Praze bylo zjištěno, že uvedené rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení bylo tímto soudem potvrzeno. Soud dále konstatoval, že navrhovatelka sice splňuje podmínku státního občanství i podmínku vdovy po postiženém občanovi podle cit. zákona, avšak nesplnila podmínku § 3 odst. 1 písm. c) cit. zákona, podle které vdově po postiženém občanovi vzniká nárok na vyplacení jednorázové peněžní částky 100 000 Kč pouze tehdy, jestliže tento občan zemřel ve vyšetřovací vazbě, ve vězeních a v koncentračních a internačních táborech nebo při násilném usmrcení v souvislosti se zatýkáním. Z textu zákona Vrchní soud v Praze dovodil, že k úmrtí postiženého občana by muselo dojít za uvedených okolností. V předmětné věci vzal Vrchní soud v Praze za prokázané, že manžel navrhovatelky měl status politického vězně od 19. prosince 1944 do 5. května 1945, přičemž delší trvání tohoto statusu pokládal za vyloučené výslovným zněním zákona č. 255/1946 Sb. Bylo-li prokázáno, že zemřel 8. května 1945, pak je zřejmé - dle názoru Vrchního soudu v Praze - že zemřel v době, kdy již postavení politického vězně neměl a nemůže být proto v době svého úmrtí pokládán za postiženého občana pro účely vzneseného nároku. Dle názoru Vrchního soudu v Praze neumožňuje ani zákon č. 255/1946 Sb. ani zákon č. 217/1994 Sb., v platném znění, v tomto směru rozšiřující výklad, neboť jejich ustanovení mají taxativní povahu.
Ústavní soud si vyžádal k návrhu M. Š. na zrušení části právního předpisu stanovisko Parlamentu České republiky. Ve vyjádření předsedy Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky Ing. Miloše Zemana se uvádí, že účelem zákona č. 217/1994 Sb. bylo zmírnit následky nacistické perzekuce u vědomí toho, že není možné cestou tohoto zákona zhojit veškerá utrpení, která občanům nacistická perzekuce způsobila. Dle stanoviska předsedy Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky byl A. Š. postiženým občanem ve smyslu § 2 zákona č. 217/1994 Sb., protože byl v souladu s ustanovením § 2 odst. 1 bodu 5 zákona č. 255/1946 Sb. československým politickým vězněm. Pro nároky vdovy je rozhodné, zda zemřel v koncentračním táboře. Protože zákon neobsahuje výklad pojmu koncentrační tábor ani nestanoví datum ukončení existence koncentračních táborů, je třeba zvážit, zda k výkladu tohoto pojmu lze použít dobu uvedenou v § 2 odst. 1 bodu 5 zákona č. 255/1946 Sb. a vyvozovat z toho, že po dni 4. května 1945 již příslušný koncentrační tábor nemohl existovat, neboť jsou známy také případy, kdy až do 8. května 1945 včetně, případně i později nemohli vězni koncentrační tábor opustit a byli zde až do 8. května 1945 popravováni, popřípadě zemřeli jinak. Je proto třeba zvážit, zda za skutečnou dobu trvání koncentračního tábora není třeba považovat tu dobu, po kterou vězni nemohli tábor svobodně opustit, což je nutné posoudit individuálně podle konkrétních okolností případu. Zákon č. 217/1994 Sb. sám neuvádí datum 4. května 1945, a jde tedy pouze o výklad, pro jehož změnu není třeba, aby zákon obsahoval klauzuli pro odstranění tvrdostí či jejich zmírnění.
Dle názoru předsedy Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky není také zřejmé, zda došlo v napadeném zákoně k porušení principu rovnosti občanů v jejich právech, a tím k porušení čl. 1 Listiny, jde-li pouze o určitou kategorizaci nároků podle podmínek stanovených v zákoně pro všechny fyzické osoby stejnou měrou. Konečně pak se ve stanovisku předsedy Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky uvádí, že zákon byl schválen potřebnou většinou poslanců zákonodárného sboru, podepsán příslušnými ústavními činiteli a řádně vyhlášen. Zákonodárný sbor jednal v přesvědčení, že přijatý zákon je v souladu s Ústavou, ústavním pořádkem České republiky a naším právním řádem.