II.
Z vyjádření účastníků k návrhu, jež Ústavní soud podle § 69 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, (dále jen "zákon") vyžádal od předsedy Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky (dále jen "Sněmovna") a předsedkyně Senátu Parlamentu České republiky (dále jen "Senát"), vyplynulo následující.
Předseda Sněmovny k návrhu mimo jiné uvedl, že ustanovení § 250a tr. zák. se vztahuje na případy, kdy jsou při sjednávání pojistné smlouvy nebo při uplatnění nároku na plnění z ní uvedeny nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje anebo podstatné údaje zamlčeny. Stanovená ochrana majetku pojišťoven zohledňuje skutečnost, že k plnění pojišťovny dochází na základě sjednané pojistné smlouvy a za podmínek v ní uvedených. Zákonodárce v této souvislosti vyjádřil zájem chránit tyto vztahy, resp. sankcionovat jejich porušení. Současně přihlédl k tomu, že majetek jiných vlastníků, resp. majetek navrhovatele není předmětem plnění vyplývajících z pojistných smluv, a není proto odůvodněno, aby se na tento majetek vztahovala v tomto směru stejná nebo obdobná ochrana. Z tohoto důvodu nespatřuje rozpor mezi čl. 11 odst. 1 Listiny a § 250a tr. zák. V té návaznosti připomíná rozhodnutí Ústavního soudu ČSFR č. 11/1992 a souhlasí s takovým chápáním ústavního principu rovnosti, jak zde bylo vyjádřeno. Za takovéhoto stavu věci účastník konstatuje, že zákonodárný sbor jednal v přesvědčení, že přijatý zákon je v souladu s Ústavou České republiky č. 1/1993 Sb. (dále jen "Ústava"), ústavním pořádkem České republiky a jejím právním řádem. Je proto na Ústavním soudu, aby v souvislosti s podaným návrhem posoudil ústavnost napadeného zákonného ustanovení a rozhodl.
Předsedkyně Senátu ve svém stanovisku kromě jiného sdělila, že při projednávání vládního návrhu novely trestního zákona, v rámci obecné části rozpravy, byla v jednom z vystoupení naznačena snaha vypustit ustanovení § 250a a 250b tr. zák., a sice z důvodů sdílených stěžovatelem. V Senátu však nicméně již nedošlo k otevření podrobné rozpravy k podávání pozměňovacích návrhů, neboť Senát schválil návrh novely trestního zákona ve znění postoupeném Sněmovnou. Učinil tak v přesvědčení, že přijatý zákon je v souladu s ústavními zákony České republiky a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy. V této souvislosti lze rovněž uvést, že ústavní právo na stejný zákonný obsah a ochranu vlastnického práva obsažené v čl. 11 odst. 1 Listiny, které má být podle tvrzení stěžovatele porušeno aplikací § 250a tr. zák., je ve svém původu spojováno především s odmítnutím systému sortování vlastnictví na druhy s privilegovaným postavením a ochranou a na druhy trpěné (potlačované), uplatňovaného socialistickou Ústavou ČSSR z roku 1960 a navazujícím zákonodárstvím. Cílem předmětného ústavního práva se tedy jeví, jak naznačeno důvodovou zprávou k čl. 11 Listiny, více zákaz principu diferencovaného vlastnického práva na úrovni uspořádání společnosti než na úrovni jednotlivostí, např. právě pragmatických rozdílností při volbě způsobu ochrany vlastnického práva. Úplnost hodnot stejnosti zákonného obsahu a ochrany vlastnického práva může být relativizována dalšími ústavními pravidly čl. 11 Listiny, který v odstavci 3 zároveň zakazuje zneužití vlastnictví na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými osobními zájmy. Připomenout je rovněž možné, že objektem trestného činu podle § 250a tr. zák. je ochrana sjednávání pojistných smluv a plnění z nich, a proto v konečném důsledku cizí majetek, tzn. nejen majetek pojišťoven. Pachatelem pojistného podvodu může být kterýkoliv z účastníků pojistné smlouvy. Je tedy na Ústavním soudu, aby posoudil ústavnost návrhu na zrušení napadeného ustanovení a rozhodl o něm.
Právní zástupce navrhovatele v replice na stanoviska obou účastníků předně konstatuje, že podstata návrhu není v tom, že by bylo přísněji postihováno jednání směřující vůči majetku pojišťoven. Taková úprava by byla s ohledem na tvrzení obsažená ve vyjádření Sněmovny přípustná právě vzhledem k potřebě postihovat obtížně odhalitelné a časté útoky na majetek pojišťoven. Podstatou návrhu je naopak to, že majetek pojišťoven je chráněn proti širšímu okruhu trestných jednání než majetek jiných subjektů. Ustanovení § 250a odst. 1 tr. zák. není jen zvláštní formou přípravy k trestnému činu, jímž má být na majetku pojišťovny způsobena škoda, jak lze dovodit ze stanoviska Sněmovny. Kdyby tomu tak bylo, musela by skutková podstata zahrnovat úmysl způsobit škodu nebo obohatit sebe nebo jiného, jako je tomu u trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. Díky tomu, že takovýto úmysl není předpokladem trestnosti, lze podle § 250a tr. zák. postihnout i jednání, která ke způsobení škody nesměřují. Pokud je znak "způsobení škody" uveden v dalších odstavcích citovaného ustanovení jako tzv. těžší následek, tedy coby okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby, postačí ke způsobení takové škody i nedbalost pachatele [§ 6 písm. a) tr. zák.]. V souhrnu lze tedy říci, že ustanovením § 250a tr. zák. je majetek pojišťoven chráněn i proti jednáním, jimiž vzniká škoda z pouhé nedbalosti, zatímco majetek ostatních subjektů proti takovýmto jednáním chráněn není. Ochrana majetku pojišťoven tedy zahrnuje širší okruh trestného bezpráví, když jinak způsobení škody z nedbalosti základní skutkové podstaty ostatních trestných činů podle hlavy deváté zvláštní části tr. zák. neobsahují. V tom je nerovnost, v níž navrhovatel spatřuje porušení ústavního práva na stejný zákonný obsah a ochranu vlastnického práva. Pokud jde o námitku Senátu, že uvedení nepravdivých údajů ve smyslu § 250a odst. 1 tr. zák. se může dopustit kterákoliv strana smlouvy, jde o námitku nedůvodnou. Z vyjádření Sněmovny vyplývá jasně, že ustanovení je určeno především k ochraně majetku pojišťoven. V praxi je také takto používáno. I kdyby tomu tak nebylo, pak okolnost, že i pojištěnec (myšlen je patrně "pojištěný") je zvýhodněn, nic nemění na tom, že rozsah ochrany takto vymezeného majetku je širší než ochrana majetku ostatních subjektů. Důvodem takového rozšíření pak nemůže být to, že jednání, které nese znaky pojistného podvodu, je "trestné podle stávající úpravy, ale zpravidla se nedokáže", jak se uvádí ve stanovisku Sněmovny. Takový výklad by byl v rozporu i se zásadou prezumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny.