I.
Dne 4. 1. 2000 došla Ústavnímu soudu včas podaná ústavní stížnost Ing. J. J., zastoupeného advokátem JUDr. J. T., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 1999 sp. zn. 9 To 345/99 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 6. 5. 1999 sp. zn. 3 T 26/99 spojená s návrhem na zrušení § 250a zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "tr. zák.").
Druhý senát Ústavního soudu usnesením ze dne 15. 2. 2000 sp. zn. II. ÚS 4/2000 přerušil řízení a návrh na zrušení jednotlivého ustanovení zákona postoupil plénu Ústavního soudu.
Navrhovateli bylo pravomocným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 1999 sp. zn. 9 To 345/99 zamítnuto odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 6. 5. 1999 sp. zn. 3 T 26/99. Soud prvního stupně jej uznal vinným pokusem trestného činu pojistného podvodu podle § 250a tr. zák., za což mu uložil trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon odložil na stejně dlouhou zkušební dobu.
Obecné soudy tím, že aplikovaly ustanovení § 250a tr. zák., porušily podle názoru navrhovatele ústavní právo zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod č. 2/1993 Sb. (dále jen "Listina"), podle něhož vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu.
Jak zdůrazňuje navrhovatel, zákon k trestnosti nevyžaduje úmysl způsobit škodu nebo obohatit takovým jednáním sebe nebo jiného, přičemž gramatický výklad, jak jej zaujaly obecné soudy, svědčí pro závěr, že může jít o uvedení jakékoliv nepravdivé okolnosti bez ohledu na to, zda je tím pojistitel uváděn v omyl či nikoliv, zda při případném pojistném plnění v omylu jednal či ne a zda uvedení nepravdivého údaje je vůbec způsobilé při řádné péči ze strany pojistitele škodu způsobit.
Pokud obecné soudy vycházejí z takovéhoto výkladu § 250a tr. zák., pak je zřejmé podle názoru navrhovatele, že uvedené ustanovení samo odporuje čl. 11 odst. 1 Listiny.
Na rozdíl od obecné skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. napadené ustanovení o pojistném podvodu je v základní skutkové podstatě (§ 250a odst. 1 a 2) konstruováno jako tzv. předčasně dokonaný delikt, tedy jako zvláštní forma přípravy, kdy se k trestnosti nevyžaduje uvedení v omyl ani využití omylu, ale postačí již uvedení nepravdivého nebo hrubě zkresleného údaje. Ve srovnání s podvodem podle § 250 tr. zák. se u pojistného podvodu nevyžaduje ani úmysl způsobit škodu nebo obohatit sebe nebo jiného. Způsobení škody je pouze okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby, jestliže škoda v patřičné výši skutečně vznikne [§ 250a odst. 3, odst. 4 písm. b) a odst. 5].
Je zřejmé, že předmětem útoku, jak dovozuje navrhovatel, je majetek pojišťoven a s ohledem na konstrukci skutkové podstaty k trestní odpovědnosti postačí i jednání, u něhož nenastane žádný škodlivý následek, jakož i jednání, kdy škodlivý následek nastane jen v důsledku nedostatku péče vlastních pracovníků pojišťovny, kteří neurčí výši pojistného plnění správně.
Je tedy zřejmé, že majetek jedné části soukromých subjektů, jakými jsou pojišťovny, je chráněn výrazně přísněji a podstatně rozdílným způsobem než majetek subjektů jiných, ať už jde o subjekty podnikatelské nebo soukromé občany. Neobstojí tu námitka, že majetek pojišťoven je napadán častěji než majetek jiný, a v důsledku toho je společenský dosah takovýchto útoků závažnější a tudíž zasluhuje přísnějšího potrestání, a že i v jiných právních řádech (např. v německém) znají trestní zákony zvláštní případy pojistného podvodu. O takový případ speciálního pojistného podvodu zde nejde, neboť nejde o přísnější postih z důvodu častěji napadaného předmětu útoku, ale jde o zcela jinou konstrukci trestní ochrany majetku pojišťoven proti podvodnému jednání i proti jednání, které ani znaky podvodu (uvedení v omyl nebo využití omylu) nemá.
Za těchto okolností bylo povinností Obvodního soudu pro Prahu 5 postupovat podle § 224 odst. 5 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "tr. ř.") trestní stíhání přerušit a věc předložit Ústavnímu soudu, neboť sám soud měl dojít k závěru, že použití uvedeného ustanovení trestního zákona, které je rozhodné pro rozhodování o vině a trestu, je v rozporu s Listinou.
Závěrem navrhovatel konstatuje, že aplikace § 250a tr. zák. v jeho trestní věci zvýhodňuje ochranu majetku pojišťovny proti ochraně jeho majetku i majetku ostatních subjektů, a je proto samo toto ustanovení v rozporu s Listinou.