II.
Problematikou výsluhového příspěvku se již zabýval nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 9/95 v souvislosti s návrhem na zrušení zákona č. 34/1995 Sb. novelizujícího zákon č. 76/1959 Sb. I když se jednalo o odlišná ustanovení, lze i v tomto případě posuzovat výsluhový příspěvek v souladu s důvodovou zprávou k předmětnému zákonu. Výsluhový příspěvek je koncipován v našem právním řádu jako určitá kompenzace práce vykonávané ve ztížených podmínkách a kompenzace určitých osobních omezení vyplývajících z charakteru práce v ozbrojených složkách státu. Náleží všem, kteří splnili zákonem stanovené podmínky, a jsou součástí systému dávek sociálního charakteru souvisejících s ukončením služebního poměru. Nárok na všechny tyto dávky se zachovává.
Výsluhový příspěvek nelze chápat jako součást odměny za práci, nýbrž podle stanoviska ministra práce a sociálních věcí, s nímž se Ústavní soud ztotožnil, jako samostatný příjem, který nebyl součástí tzv. služebního příjmu a není ani součástí platu příslušníků ozbrojených sil. Jde o zvláštní kategorii peněžního příjmu odůvodněnou do určité míry sociálními důvody.
Ústavní soud zvážil nejprve námitku retroaktivity a zjistil, že pohled stěžovatele na zpětnou účinnost zákona je jednostranný. V již citovaném nálezu Ústavního soudu, v podstatě shodně s nálezem sp. zn. Pl. ÚS 3/94 č. 164/1994 Sb., je vysvětlen rozdíl mezi pravou a nepravou retroaktivitou. S odkazem na uvedené nálezy Ústavního soudu se v daném případě novely zákona č. 76/1959 Sb. nejedná o pravou retroaktivitu, nýbrž nepravou, kterou náš právní řád připouští, a kdy se právní vztahy, které vznikly za platnosti práva starého, spravují zásadně tímto právem až do doby účinnosti práva nového.
Pokud jde o posouzení, zda napadeným ustanovením § 33 odst. 11 zákona č. 76/1995 Sb. byla porušena navrhovatelem uvedená základní práva a svobody, má Ústavní soud za to, že nikoli.
Ústavní soud se zabýval nejprve námitkou porušení principu právní jistoty, kterou stěžovatel opírá o skutečnost, že vstoupil do služeb Policie České republiky v dobré víře, že stát, který mu v té době poskytoval výsluhový příspěvek, nebude náhlými změnami ohrožovat stálost a spolehlivost své sociální politiky, neboť občané mají právo na to, aby chování státu bylo pro ně vypočitatelné. Ústavní soud je názoru, že příliš časté změny právní úpravy - zvláště v otázkách hospodářské, mzdové a sociální politiky - oslabují právní jistotu občanů a věrohodnost státu samého. Na druhé straně však nelze zákonodárci upřít právo nově upravit společenské vztahy všude tam, kde to pokládá za potřebné a účelné z hlediska veřejného zájmu a pokud tím nejsou ohrožena základní práva a svobody občanů ve své podstatě.
Takové ohrožení Ústavní soud v daném případě nezjistil a námitku, že novou úpravou výsluhového příspěvku došlo k porušení práva stěžovatele na svobodnou volbu povolání dle článku 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nemohl než odmítnout. Ing. J. V. byl Vojenským úřadem sociálního zabezpečení na novelizaci zákona a s tím spojené odnětí výsluhového příspěvku předem upozorněn a mohl poté zvažovat, zda změní dosavadní zaměstnání za takové, které nespočívá na služebním poměru a při kterém by výsluhový příspěvek nadále pobíral, např. za zaměstnání v některém z oborů jeho technického vzdělání. Jestliže tak stěžovatel neučinil, dal tím najevo, že i přes ztrátu 4500 Kč v měsíčním rozpočtu své rodiny dává přednost i nadále práci u Policie České republiky. Jeho situace nebyla tedy taková, že by byl zbaven jakýchkoliv alternativ a že by byl donucen se novému opatření zákona podrobit. Je pravdou, že výplata výsluhového příspěvku po dobu jeho služebního poměru odpočívá - a Ústavní soud chápe, že to stěžovatel vnímá jako újmu - avšak nárok se neztrácí a další služební léta se započítávají do výše výsluhového příspěvku, který bude po skončení služebního poměru vyplácen. Smyslem výsluhového příspěvku je finanční kompenzace při odchodu ze služebního poměru vůbec, nikoli při pouhém přestupu z jednoho služebního poměru do druhého služebního poměru.
Ustanovením § 33 odst. 11 zákona č. 76/1959 Sb., v platném znění, není právo na svobodnou volbu povolání ani právo podnikat nebo provozovat jinou hospodářskou činnost omezeno. Obtíže hledání nového zaměstnání zmírňuje právě výsluhový příspěvek, na který by stěžovatel měl stálý nárok v každém jiném zaměstnání, s výjimkou služebního poměru.
Ústavní soud rovněž zvážil, že zákonodárce definoval zcela obecně a bez výjimek okruh subjektů, kterým při splnění shodných podmínek zůstává výsluhový příspěvek zachován, a stejně obecně i okruh těch, kteří na jeho výplatu, a to pouze po dobu dalšího služebního poměru, ztrácejí nárok. Tím zachoval princip rovnosti při posuzování personálního rozsahu zákona, protože jej vymezil, aniž by uvnitř těchto skupin osob zvýhodnil nebo znevýhodnil ty či ony subjekty. Kdyby se zrušení výsluhového příspěvku mělo vztahovat pouze na služební poměry, které teprve v budoucnu vzniknou, jak to navrhuje stěžovatel, došlo by právě tím k porušení principu rovnosti zvýhodněním oněch, kteří před účinností tohoto opatření ve služebním poměru již byli, oproti těm, kterým služební poměr vznikl nově. Ani námitka, že došlo k neoprávněnému zásahu do soukromého a osobního života, neobstojí. K ničemu takovému přímým působením napadené právní normy nedošlo. Pokud pak jde o přiznání či nepřiznání hodnosti podplukovníka též v novém služebním poměru stěžovatele, jde o otázku, která se vymyká posouzení v rámci tohoto řízení, protože kontinuita či diskontinuita hodnosti nesouvisí s výsluhovým příspěvkem.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem nezbylo Ústavnímu soudu, než návrh na zrušení ustanovení § 33 odst. 1 zákona č. 76/1959 Sb., ve znění zákona č. 160/1995 Sb., zamítnout.
Předseda Ústavního soudu České republiky:
v z. JUDr. Holeček v. r.
místopředseda
******************************************************************