I.
Ing. J. V. podal dne 1. dubna 1996 k Ústavnímu soudu návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti proti rozhodnutí Ministerstva obrany č. j. 34/21-1495-44/2 ze dne 9. února 1996, kterým nevyhovělo jeho odvolání proti rozhodnutí Vojenského úřadu sociálního zabezpečení ze dne 10. ledna 1996 o zastavení výplaty výsluhového příspěvku. Zároveň s touto ústavní stížností podal navrhovatel návrh na zrušení ustanovení § 33 odst. 11 zákona č. 76/1959 Sb., o některých služebních poměrech vojáků, ve znění zákona č. 160/1995 Sb. V odůvodnění stížnosti navrhovatel uvedl, že dnem 31. března 1994 byl propuštěn ze služebního poměru vojáka z povolání a následující den byl přeložen do zálohy na základě rozkazu ministra obrany ze dne 17. února 1994. Byl propuštěn podle § 26 odst. 1 písm. g) zákona č. 76/1959 Sb., v platném znění, tj. dle ustanovení, že "u služebního poměru vojáka z povolání se propouští vojáci, pro něž není při snížení počtu ozbrojených sil nebo jejich reorganizaci jiné služební zařazení". Ke dni propuštění vykonal službu v ozbrojených silách v trvání 22 roků a 7 měsíců a do zálohy byl propuštěn v hodnosti podplukovníka. Vzhledem k výše uvedenému splňoval podmínky pro výsluhový příspěvek ve výši 32 % platu podle § 33 odst. 1 písm. c) cit. zákona. Vojenský úřad sociálního zabezpečení mu na základě toho přiznal výsluhový příspěvek ve výši 4500 Kč od 1. dubna 1994. Zároveň mu bylo v souladu s § 33 odst. 4 cit. zákona, v tehdy platném znění, sděleno, že pokud dojde po přiznání výsluhového příspěvku k přijetí do jiného služebního poměru než vojáka z povolání, přiznaný příspěvek náleží i nadále a při souběhu s jinými příjmy z výdělečné činnosti se nekrátí.
Dne 1. července 1994 byl navrhovatel na základě své žádosti a po splnění zákonných podmínek přijat do služebního poměru příslušníka Policie České republiky v hodnosti podporučíka a zároveň byl ustanoven do funkce policejního inspektora kriminální služby Okresního oddělení Policie České republiky Plzeň-sever. Při přijetí byl poučen o tom, že vzhledem k odlišnosti služebního poměru policisty od služebního poměru vojáka z povolání není dle zákona ČNR č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, možno přiznat mu dosaženou hodnost podplukovníka a není možné, aby mu byla započítána vykonaná služba ve služebním poměru vojáka z povolání. Byl proto jmenován do základní hodnosti podporučíka za osobního ohodnocení v 7. platové třídě bez praxe v 1. stupni s platem příslušníka po ukončení základní vojenské služby.
Dne 11. prosince 1995 byl navrhovatel upozorněn Vojenským úřadem sociálního zabezpečení na novelizaci zákona č. 76/1959 Sb. spočívající v doplnění o ustanovení § 33 odst. 11 cit. zákona tak, že při opětovném přijetí do služebního poměru podle jiných zákonů výplata výsluhového příspěvku nenáleží. Nato dne 10. ledna 1996 obdržel rozhodnutí o zastavení výplaty výsluhového příspěvku od Vojenského úřadu sociálního zabezpečení. Proti tomuto se v zákonné lhůtě odvolal, avšak odvolání bylo zamítnuto a napadené rozhodnutí potvrzeno.
Navrhovatel dále v odůvodnění uvedl, že výsluhový příspěvek chápal jako určité odškodnění státu za to, že byl bez svého zavinění zbaven své profese, kterou vykonával po řadu let nejproduktivnějšího věku. K Policii České republiky nastoupil proto, že byla nejblíže jeho původní profesi a podmínky zde byly pro něho přijatelné právě za předpokladu, že bude nadále pobírat výsluhový příspěvek, který mu vyrovnával platový rozdíl. Navrhovatel uvádí, že je ženatý, má tři děti a pouze díky výsluhovému příspěvku byl při výši platu u Policie České republiky schopen finančně zabezpečit potřeby své rodiny.
Stěžovatel namítá, že si zvolil nový služební poměr u Policie České republiky za platnosti zákonného ustanovení, dle něhož mu výsluhový příspěvek nadále náležel. Novým ustanovením § 33 odst. 11 zákona č. 76/1959 Sb. dochází - dle názoru stěžovatele - k porušení principu právní jistoty a k neoprávněnému zásahu do jeho rodinného a soukromého života, jakož i do jeho práva na svobodnou volbu povolání dle čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tento zásah vidí zejména v okolnosti, že zastavením výplaty výsluhového příspěvku se dostává rodina do tíživé hospodářské situace, jež si vynucuje hledání jiného, finančně výhodnějšího zaměstnání.
Dle názoru navrhovatele přímým uplatněním § 33 odst. 11 zákona č. 76/1959 Sb., ve znění pozdějších předpisů, došlo k vydání pravomocného rozhodnutí, které je v rozporu se shora uvedenými ústavními právy, a proto navrhl zrušení uvedeného ustanovení.
Ústavní soud nejprve zjišťoval, zda jsou splněny formální náležitosti ústavní stížnosti.
Navrhovatel podal ústavní stížnost poté, co jeho odvolání proti rozhodnutí Vojenského úřadu sociálního zabezpečení nebylo Ministerstvem obrany vyhověno a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Vzhledem k tomu, že se jednalo o konečné rozhodnutí nejvyššího orgánu státní správy na úseku obrany, navrhovatel tímto nevyčerpal všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, jak to ukládá ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, neboť se neobrátil na obecný soud s návrhem na přezkoumání zákonnosti rozhodnutí orgánu státní správy podle ustanovení § 244 občanského soudního řádu.
Ústavní soud však po posouzení návrhu dospěl k závěru, že v daném případě se jedná o otázku, která svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, neboť se jedná o široký okruh osob, které byly předmětnou novelou zákona č. 76/1959 Sb. dotčeny ex lege, tedy přímo ze zákona, a kterým tak byla zcela zastavena výplata výsluhového příspěvku, čímž ztratily část svých příjmů. Dále vzal Ústavní soud v úvahu i tu skutečnost, že na Ústavní soud se postupně obracejí a v budoucnosti by se zřejmě obraceli další občané, jichž se předmětná novela o odnětí výsluhového příspěvku dotkla.
Podle ustanovení § 75 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle odstavce 1 citovaného ustanovení, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo. Tuto podmínku stěžovatel splnil, neboť k zastavení výplaty výsluhového příspěvku došlo 1. února 1996 a ústavní stížnost podal 1. dubna 1996.
V daném případě Ústavní soud dovodil, že byly splněny obě výše uvedené podmínky ustanovení § 75 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., a proto ústavní stížnost neodmítl, i když navrhovatel všechny procesní prostředky před jejím podáním nevyčerpal.
Co do obsahu Ústavní soud zjistil z rozhodnutí o přiznání výsluhového příspěvku Vojenského úřadu sociálního zabezpečení, že navrhovateli byl s účinností od 1. dubna 1994 přiznán výsluhový příspěvek ve výši 4500 Kč měsíčně do doby dosažení věku 60 let, neboť byl rozkazem ministra obrany propuštěn ze služebního poměru vojáka z povolání dle § 26 odst. 1 písm. g) cit. zákona z důvodu snižování počtu ozbrojených sil.
Dále bylo zjištěno, že navrhovateli byla rozhodnutím Vojenského úřadu sociálního zabezpečení zastavena výplata výsluhového příspěvku s odůvodněním, že je to v souladu s novelou zákona č. 76/1959 Sb. účinnou od 1. ledna 1996, a to s účinností od 1. února 1996.
Rozhodnutím Ministerstva obrany o odvolání stěžovatele bylo zastavení výplaty výsluhového příspěvku v plném rozsahu potvrzeno s odůvodněním, že podle novely zákona č. 76/1959 Sb. (č. 160/1955 Sb., čl. XII), která doplnila ustanovení § 33 odstavcem 11, při opětovném přijetí do služebního poměru podle jiných zákonů výplata výsluhového příspěvku nenáleží. Z novely je zřejmé, že se vztahuje s účinností od 1. ledna 1996 na všechny příjemce výsluhových příspěvků ve služebním poměru bez ohledu na předchozí délku služby či na to, od kterého data byl příspěvek přiznán. Není tedy rozhodující, kdy poživatel výsluhového příspěvku do tohoto jiného služebního poměru vstoupil, zda před účinností tohoto zákona nebo za jeho účinnosti. Rozhodující je zde pouze datum účinnosti novely č. 160/1995 Sb., od něhož výplata příspěvku nenáleží, přičemž však nárok na tuto dávku zůstává zachován.
Dále se v rozhodnutí Ministerstva obrany uvádí, že uvedené ustanovení § 33 odst. 11 bylo do zákona doplněno proto, aby ustanovení zákona č. 76/1959 Sb. týkající se výsluhového příspěvku bylo uvedeno v soulad s obdobnými ustanoveními jiných zákonů o služebních poměrech (např. Policie České republiky a Bezpečnostní informační služba). Bylo by nedůvodné, aby bývalý voják z povolání nadále pobíral výsluhový příspěvek, když zákon o jiném služebním poměru, podle kterého byl přijat, mu na obdobnou dávku z titulu služebního poměru nárok nadále zachovává a zároveň mu pro nárok na tuto dávku a její výši započítá i dobu služby vojáka z povolání v činné službě. Pokud navrhovatel splní podmínky pro nárok na příspěvek za službu dle zákona ČNR č. 186/1992 Sb., v platném znění, bude navrhovateli po skončení služebního poměru policisty přiznán příspěvek za službu podle tohoto zákona a doba vojenské činné služby mu bude pro nárok na příspěvek za službu započtena.
Předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky ve svém vyjádření uvádí, že zmíněné ustanovení cit. zákona vychází z principu, že právní vztahy hmotného i procesního práva, které byly založeny dosavadní právní úpravou (tj. v daném případě před přijetím zákona č. 160/1995 Sb.), se spravují zásadně tímto právem, a to až do doby účinnosti práva nového, po jeho účinnosti se však řídí právem novým. Cit. zákon tedy nezasahuje do právních vztahů a nároků z nich vzešlých před 1. lednem 1996, nýbrž pouze v souladu s ústavním pořádkem České republiky stanoví do budoucna podmínky pro přiznávání a vyplácení výsluhového příspěvku. V této souvislosti poukázal na nálezy Ústavního soudu uveřejněné ve Sbírce zákonů pod č. 164/1994 Sb. a č. 107/1996 Sb., v nichž se Ústavní soud mimo jiné zabýval i otázkou retroaktivity právních předpisů.
Dle sdělení předsedy Poslanecké sněmovny byl zákon č. 160/1995 Sb. schválen potřebnou většinou poslanců dne 30. června 1995, byl podepsán příslušnými ústavními činiteli a řádně vyhlášen. Zákonodárný sbor jednal v přesvědčení, že přijatý zákon je v souladu s Ústavou, ústavním pořádkem i právním řádem České republiky.