III.
Ústavní soud považuje za nesporné, že pro učitele a ostatní pedagogické pracovníky platí v plném rozsahu zákoník práce a předpisy tento zákoník provádějící a že tedy zákonem stanovená týdenní pracovní doba u této kategorie zaměstnanců činí 42,5 hodiny, jakož i to, že případná přesčasová práce této kategorie zaměstnanců je podrobena stejnému režimu jako u ostatních účastníků pracovněprávních vztahů, že tedy i pro tuto kategorii zaměstnanců platí § 96 odst. 1 zákoníku práce, podle kterého práce konaná zaměstnancem na příkaz zaměstnavatele nebo s jeho souhlasem nad stanovenou týdenní pracovní dobu vyplývající z předem stanoveného rozvržení pracovní doby a konaná mimo rámec rozvrhu pracovních směn je prací přesčasovou, která je omezena zákonnými limity a ze které vyplývají obecné nároky na příplatek, resp. náhradní volno (§ 7 nařízení vlády č. 108/1994 Sb.). U těch zaměstnanců, kterým přísluší příplatek za vedení, je plat stanoven již s přihlédnutím k případné práci přesčas (§ 10 odst. 2 zákona č. 143/1992 Sb., v platném znění).
Ze srovnání nařízení vlády č. 503/1992 Sb. s nynějším nařízením č. 68/1997 Sb. vyplývá, že byla zvolena poněkud jiná forma právní úpravy. Zatím co v dříve platném nařízení byla míra vyučovací povinnosti stanovena přímo v textu vlastního předpisu, dnes je obsažena v samostatné příloze. Určení tzv. dalších povinností [v obou případech jde o § 2 písm. b)] se liší jen formulačně. V obou případech jsou však limitovány "do rozsahu týdenní pracovní doby" s tím, že pod čarou je odvolávka na ustanovení § 83 zákoníku práce a na vyhlášku č. 63/1968 Sb., o zásadách pro zkracování týdenní pracovní doby a pro zavádění provozních a pracovních režimů s pětidenním pracovním týdnem, ve znění pozdějších předpisů. Jediný výraznější rozdíl vyplývá z porovnání počtu hodin přímé vyučovací povinnosti (resp. výchovné činnosti), nutno však konstatovat, že nelze mluvit o paušálním zvýšení počtu hodin. Stejný rozsah existuje především u vychovatelů (konkrétně 28 až 30 hodin ve školních družinách a speciálních mateřských školách, 25 až 27 hodin v zařízeních pro ústavní výchovu, 30 až 32 hodin v domovech mládeže apod.), také u mistrů odborné výchovy se rozsah nezměnil a je určen v rozmezí 30 až 35 hodin. U učitelů stanoví nařízení vlády č. 68/1997 Sb. přímou vyučovací povinnost o jednu až dvě hodiny vyšší (např. v mateřských školách 33 místo 31 hodin, na I. stupni ZŠ 24 místo 23 hodin, na II. stupni ZŠ 24 místo 22 hodin, na středních školách 23 místo 21 hodin). Současně však je poněkud nižší základní povinnost u učitelů prvních tříd na I. stupni, což je oproti dřívější úpravě nově vytvořená skupina s povinností 20 až 22 hodin. Na druhé straně však v nové úpravě chybí zápočet za funkci třídního učitele, který činil u učitelů 1. ročníků I. stupně dvě hodiny a u ostatních jednu hodinu. U ředitelů škol došlo rovněž ke zvýšení o dvě, resp. na středních školách o jednu hodinu, v některých případech došlo i ke snížení (např. u ZŠ nad jedenáct tříd z deseti na osm hodin).
Pokud jde o námitku, že bylo překročeno zákonné zmocnění obsažené v § 23 písm. a) zákona č. 143/1992 Sb., zastává Ústavní soud názor, že gramatický výklad zmocňovacího ustanovení by skutečně spíše naznačoval, že bude v tomto nařízení vlády určena pouze přímá vyučovací činnost nebo přímá výchovná činnost, tedy činnosti, které jsou uvedeny v § 2 písm. a) napadeného nařízení vlády. Z toho, že i pro učitele a jiné pedagogické pracovníky nesporně platí zákonná pracovní doba 42,5 hod., jak bylo výše uvedeno, totiž logicky nemůže plynout nic jiného, nežli to, že ve zbývající době vykonávají další práce vyplývající z jejich pracovního zařazení, a to podle pokynů zaměstnavatele [§ 35 odst. 1 písm. b) zákoníku práce]. Vymezení činností v § 2 písm. b) není tedy v rozporu se zmocněním vyplývajícím ze zákona, ale je spíše nadbytečné, neboť vyjadřuje pouze to, co vyplývá ze zákona. Pokud se však vyjde ze zásady "superfluum non nocet", tedy že nadbytečné neškodí, nemůže tato skutečnost sama o sobě být důvodem ke zrušení napadeného právního předpisu, i když si lze zajisté představit, že by se nařízení vlády omezilo pouze na přímou vyučovací povinnost, resp. výchovnou činnost. Lze si i představit, že by úprava byla méně rigidní a stanovila by v daleko širším rozsahu rozpětí, resp. maximálně přípustný limit, což by umožnilo ředitelům škol v daleko větší míře přihlédnout k podmínkám školy, náročnosti toho kterého předmětu, novinek ve výuce atd. Lze si dokonce i představit, že by nemuselo být v této oblasti přistoupeno k právní regulaci vůbec, neboť u žádného tvůrčího povolání, mezi které nepochybně učitelské povolání patří, nelze přesně vymezit, co je vlastním výkonem práce a co jsou činnosti, které nezbytně předcházejí či následují. Pracovní doba se v takovýchto povoláních těžko může stanovit způsobem obvyklým, např. v dělnických profesích. Lze tedy shrnout, že napadené nařízení vlády tím, že stanoví závazně míru přímé vyučovací povinnosti (resp. povinnosti výchovné práce), stanoví de facto poměr obou částí pracovní doby uvedených v § 2 písm. a) a v § 2 písm. b) - zde, jak již řečeno, poněkud nadbytečně.
Pokud jde o námitku, že zvýšením počtu hodin přímé vyučovací či výchovné činnosti došlo k porušení § 83 zákoníku práce, je Ústavní soud názoru, že napadené nařízení vlády samo o sobě nové povinnosti nezakládá. Jak vyplývá z výše uvedeného obecného závěru o charakteru tohoto nařízení, tento právní předpis tím, že v některých případech stanoví větší počet hodin přímé vyučovací povinnosti či výchovné práce, mění současně poměr mezi touto prací a pracemi ostatními, avšak v rámci zákonné pracovní doby. Např. u zvýšení z 23 na 24 hodin se poměr mění z 0,54 na 0,56, u zvýšení z 22 na 24 hodin se poměr mění z 0,52 na 0,56 apod. Touto změnou poměru, kromě toho, že jde o míru malou a nikoliv nemalou (jak tvrdí navrhovatelé), nedochází ještě nutně k překročení zákonné pracovní doby. To ovšem nevylučuje, že může v konkrétním případě dojít k naplnění všech znaků přesčasové práce a ke vzniku nároků z toho vyplývajících.
V obecné rovině považuje Ústavní soud za účelné připomenout, že podle čl. 78 Ústavy je vláda oprávněna vydávat nařízení k provedení zákona v jeho mezích, což znamená, že vláda nepotřebuje výslovnou delegaci v příslušném zákoně. Nařízení však nemůže vybočit ze zákonných mezí, nemůže tedy být praeter legem. Jinak řečeno, musí se držet v mezích zákona, které jsou buď vymezeny výslovně, anebo vyplývají ze smyslu a účelu zákona (viz část odůvodnění nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/95 ze dne 25. 10. 1995, sv. 4, str. 161 Sbírky nálezů a usnesení ÚS ČR). Z těchto mezí vláda nevybočila.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud návrh skupiny poslanců a skupiny senátorů zamítl.
Předseda Ústavního soudu:
JUDr. Kessler v. r.
******************************************************************