Článek 2
1. S výhradou ustanovení článku 9 je státní příslušník kterékoli smluvní strany oprávněn požívat výhod ze zákonů a nařízení kterékoli smluvní strany za stejných podmínek, jako by byl jejím státním příslušníkem
(a) v případě dávky při pracovním úrazu za předpokladu, že bydlí na území jedné ze smluvních stran;
(b) v případě jakékoli jiné dávky než dávky při pracovním úrazu za předpokladu, že má obvyklé bydliště na území této druhé smluvní strany;
(c) v případě dávky nárokované v souvislosti s nemocí, mateřstvím nebo nezaměstnaností za předpokladu, že měl obvyklé bydliště na území této druhé smluvní strany před prvým lékařským potvrzením nemoci, předpokládaným datem početí nebo vznikem nezaměstnanosti, podle daného případu;
(d) v případě dávky poskytované v nepříspěvkové soustavě, jiné než dávky při pracovním úrazu, za předpokladu, že bydlel šest měsíců na území této druhé smluvní strany.
2. Ve všech případech, kde zákony a nařízení kterékoli ze smluvních stran stanoví omezení práv státních příslušníků této strany, kteří se nenarodili na jejím území, bude se se státním příslušníkem kterékoli jiné smluvní strany narozeným na území této strany zacházet tak, jako by byl státním příslušníkem prvé smluvní strany narozeným na jejím území.
3. Ve všech případech, kde zákony a nařízení některé ze smluvních stran činí při určení nároku na dávku rozdíly podle státní příslušnosti dětí, dostane se dítěti, které je státním příslušníkem kterékoli jiné smluvní strany, stejného zacházení, jako by bylo státním příslušníkem této prvé smluvní strany.