§ 7.
(1) Důkaz pravdy a omluvitelného omylu [§ 6, odst. 2, písm. a) a b)] je přípustný jen na návrh obviněného.
(2) Byla-li uvedena nebo sdělena skutečnost života rodinného nebo vůbec soukromého, je důkaz pravdy a omluvitelného, omylu přípustný jen v těchto případech:
a) jestliže tu byly takové zvláštní okolnosti, které odůvodňovaly nutnost uvésti nebo sděliti tuto skutečnost i nutnost učiniti tak způsobem, jakým byl čin spáchán;
b) jestliže tato skutečnost je předmětem veřejného jednání soudu;
c) jestliže tato skutečnost zakládá trestný čin stíhatelný jen na soukromou žalobu nebo na návrh třetí osoby a oprávněný žalobu nebo návrh již podal nebo je obviněn sám, že tuto skutečnost uvedl nebo sdělil.
(3) Nebyla-li pravdivost uvedené nebo sdělené skutečnosti dokázána, vysloví to soud na návrh žalobce v rozsudku.