VII.
Zásadně je věcí Nejvyššího soudu posoudit, zda rozhodnutím napadeným stížností pro porušení zákona byl porušen zákon. Úkolem Ústavního soudu je posouzení toho, zda Nejvyšším soudem zvolená interpretace zákonných ustanovení neporušuje základní práva a svobody stěžovatele, resp. posouzení toho, zda lze případně nalézt takovou interpretaci aplikovaných ustanovení zákona, která by základní práva a svobody stěžovatele neporušovala.
Ústavní stížnost je důvodná, neboť napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu nevzalo přiměřeně v úvahu základní právo stěžovatele plynoucí z čl. 15 odst. 1 Listiny na svobodu svědomí chápanou ve shora uvedeném smyslu a rozsahu. Ač totiž stěžovatel poukazoval na své náboženské přesvědčení, odmítnutí (vyhýbání se) služební (vojenské) povinnosti bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení stěžovatele toliko podílely.
Dřívější rozhodnutí Ústavního soudu týkající se kolize povinnosti nastoupit vojenskou službu se základními právy se soustředila především na rozpor této povinnosti se svobodou náboženského vyznání (srov. rozhodnutí ve věcech sp. zn. II. ÚS 285/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 12, č. 117; a sp. zn. II. ÚS 187/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 21, č. 40). Z důvodu odlišnosti svobody svědomí a svobody náboženského přesvědčení vyložené shora Ústavní soud zkoumal nejprve vztah napadených rozhodnutí ke svobodě svědomí ve smyslu čl. 15 odst. 1 Listiny. Ústavní soud je totiž toho názoru, že odmítnutí nastoupit vojenskou službu lze učinit i z důvodů nesouvisejících s náboženským přesvědčením a že i takovou svobodu Listina chrání.
Nejvyšší soud nedostál povinnosti posoudit zákonnost stížností pro porušení zákona napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, které mu předcházelo, ve světle čl. 15 odst. 1 Listiny, kterou měl z důvodů uvedených shora. Skutečnost, že tzv. Ústava 9. května odepřela svobodě svědomí charakter tzv. absolutního práva, plynula již z podstaty politického režimu nastoleného v únoru 1948. Nové omezení svobody svědomí přerušilo kontinuitu chápání svobody svědomí jako absolutního práva tak, jak ji chránila ústavní listina z roku 1920. Poúnorová ústavní konstrukce svobody svědomí se právně filosoficky odchyluje od vývoje základních práv, který započal norimberským tribunálem a pokračoval přijetím Všeobecné deklarace lidských práv.
Pro demokratický právní stát, jímž Česká republika má být podle normativního příkazu plynoucího z čl. 1 odst. 1 Ústavy, je nepřijatelné, aby Nejvyšší soud vykládal § 267 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, tak, že přezkumem zákonnosti napadeného rozhodnutí se rozumí výklad aplikovaného "starého práva" v souladu s někdejší dobovou judikaturou. Ze stejného důvodu také není možné, aby při úvahách o tom, zda stížností pro porušení zákona napadené původní rozhodnutí je zákonné, nebral v úvahu a nevážil základní práva a principy českého ústavního pořádku, do nichž bylo napadeným rozhodnutím zasaženo. Ignorování těchto referenčních norem a principů činí napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu nejen vadným pro porušení subjektivního práva stěžovatele, nýbrž, a to Ústavní soud považuje za nutné nad rámec posuzované věci podotknout, i nesrozumitelným pro společnost, neboť podrývá její právní, resp. ústavní vědomí a přispívá k existující nedůvěře v soudnictví v tom smyslu, že české soudy nedokáží ochránit práva občanů ve vztahu ke státní moci, když se projevila excesivně. Tak se zmenšuje důvěra v materiálně chápanou demokratickou právní státnost České republiky. Nemá-li princip právní kontinuity působit destruktivně ve vztahu k české ústavní státnosti, je třeba důsledně trvat při aplikaci "starého práva" na hodnotové diskontinuitě s ním a reflektovat tento přístup v soudních rozhodnutích.
Pokud Nejvyšší soud přehlédl působení čl. 15 odst. 1 Listiny na výklad § 267 odst. 3 trestního řádu, ve spojení s § 270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon, k čemuž skutečně došlo, neboť zmíněné ustanovení trestního řádu vykládal restriktivně a nadto předmětem jeho úvah ve vztahu k citovanému ustanovení trestního zákona bylo toliko právo na náboženské přesvědčení, nikoliv svoboda svědomí v dimenzi absolutního práva, pokračoval v zásahu do svobody svědomí stěžovatele, který započal odsuzujícím rozsudkem v roce 1954. Nejvyšší soud svým rozhodnutím tento zásah neodstranil, a nedostál tak své povinnosti poskytnout ochranu základnímu právu, jak mu ukládá čl. 4 Ústavy.
Rozpor s dalšími základními právy, jejichž porušení bylo namítáno, nebylo za této situace třeba zkoumat.
Předseda Ústavního soudu:
JUDr. Holeček v. r.
******************************************************************