VI.
1.
Ústavní stížností je napadeno shora označené rozhodnutí Nejvyššího soudu, v němž Nejvyšší soud vycházel z teze, dle níž v řízení o stížnosti pro porušení zákona posuzuje "správnost" (správně zákonnost) napadeného rozhodnutí i "správnost" (správně zákonnost) předchozího řízení ex tunc, tedy dle skutkového a právního stavu v době, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, popř. kdy bylo konáno řízení, jež tomuto rozhodnutí předcházelo, nova (nové skutečnosti a důkazy) jsou nepřípustná.
Tato výchozí teze není však dle názoru Ústavního soudu uplatnitelná beze zbytku. Výklad i sebestarších trestněprávních norem, je-li díky využitelnému procesnímu prostředku prováděn soudem dnes s důsledky pro posouzení trestního postihu osoby, tedy s důsledky zasahujícími do osobní sféry takové osoby, nemůže být proveden bez ohledu na dnes platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku České republiky. Jen takto omezeně, hodnotově diskontinuálně, lze chápat kontinuitu se "starým právem" (viz nález Ústavního soudu Pl. ÚS 19/93 - Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 1, č. 1 - vyhlášený pod č. 14/1994 Sb.), jehož aplikace (zákonnost) je předmětem soudobého řízení o stížnosti pro porušení zákona.
Obdobně se k aplikaci "starého práva" vyjádřil i Evropský soud pro lidská práva (rozhodnutí ve věci Streletz, Kessler, Krenz v. SRN ze dne 22. 3. 2001), když mj. uvedl, že "soudy státu, který nahradil dříve existující stát, nemohou být kritizovány za aplikaci a interpretaci tehdy platných právních norem prováděnou ve světle principů ovládajících stát podléhající principu panství práva (rule of law)". Ještě pregnantněji je tato idea rozvedena ve stanovisku soudce Levitse, doplňujícím odůvodnění uvedeného rozhodnutí. Uvedl: "zdá se, že interpretace a aplikace práva závisí všeobecně na politickém režimu, v němž právo funguje jako subsystém. (...) Rozdíly v interpretaci a aplikaci práva mezi demokratickým a socialistickým systémem pokrývají všechny důležité elementy práva. (...) To nás přivádí k otázce, zda po změně politického režimu ze socialistického na demokratický je legitimní aplikovat "staré" právo (...) takovými interpretačními a aplikačními postupy, které jsou inherentní novému demokratickému politickému režimu. Chci říci, že dle mého názoru není jiné řešení možné. Demokratické státy mohou povolit svým institucím aplikovat právo, které má původ v předdemokratickém režimu, pouze takovým způsobem, který je inherentní demokratickému politickému řádu (ve smyslu, ve kterém je tento pojem vykládán v tradičních demokraciích). Užití jiných metod aplikace práva (z nichž vyplývá dosažení odlišného výsledku z téhož právního textu) by poškodilo samotné jádro "ordre public" demokratického státu. (...) Důsledně vzato, interpretace a aplikace právních norem socialistickou nebo jinou nedemokratickou metodologií (s netolerovatelnými důsledky pro demokratický systém) by měla být z pohledu demokratického systému považována za vadnou. (...) Dle mého názoru jde o výzvu, která je odvozena z inherentní univerzality lidských práv a demokratických hodnot, jimiž jsou vázány všechny demokratické instituce. Přinejmenším od dob Norimberského procesu je této koncepci demokratického řádu ve světě velmi dobře rozuměno a proto je předvídatelná pro každého".
S názorem vyjádřeným soudcem Levitsem se Ústavní soud plně ztotožňuje.
2.
Vzhledem k tomu, že v řízení o stížnosti pro porušení zákona měla být přezkoumávána zákonnost řízení a rozhodnutí označeného shora ve vztahu k odsuzujícímu rozsudku (rovněž označenému shora) za trestný čin vyhýbání se služební povinnosti, je zapotřebí zkoumat, zda napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu nedošlo k porušení základních práv stěžovatele, včetně jeho základního práva na svobodu svědomí, která je obsažena v čl. 15 odst. 1 Listiny.
a) Svoboda svědomí má konstitutivní význam pro demokratický právní stát respektující liberální myšlenku přednosti odpovědné důstojné lidské bytosti před státem - tj. myšlenku úcty (respektu a ochrany) státu k právům člověka a občana [čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Naopak je příznačné pro totalitní politické režimy, že nerespektují autonomii svědomí jednotlivce, když se pokoušejí i za pomoci represivní trestní politiky potlačovat svobodu svědomí jednotlivce, a tak jej nutí k přijetí vůle vládnoucích, která si činí nárok na jediné možné dobré rozhodnutí a v tomto smyslu jediné etické rozhodnutí. Tento trend lze sledovat i v československé, resp. české ústavní rovině. Tak ústavní listina č. 121/1920 Sb., stejně jako současná Listina, nepředpokládala možnost zákonného omezení svobody svědomí, kterou výslovně obsahovala. Tzv. Ústava 9. května č. 150/1948 Sb. sice v § 15 svobodu svědomí deklarovala, avšak zároveň ji negovala tím, že stanovila, že svoboda svědomí nemůže být důvodem k odepření splnění občanské povinnosti, kterou stanovil obyčejný zákon. Ústava Československé socialistické republiky č. 100/1960 Sb. již svobodu svědomí vůbec nezmiňuje.
Svoboda svědomí se projevuje v rozhodnutích jednotlivce učiněných v určitých konkrétních situacích, tedy "tady a teď", pociťovaných jako hluboce prožitá povinnost. Nejde tedy o postoj jednotlivce k abstraktním problémům platný jednou provždy a ve všech situacích. V rozhodnutí diktovaném svědomím jde o splynutí pro jednotlivce závazné mravní normy s jím vyhodnocenou situací. Jde tedy o integraci poznané normy s posouzením skutkového stavu. Rozhodnutí diktované svědomím spočívá na existenci svědomí samotného, nikoliv na specifických náboženských či ideologických představách. Strukturálním znakem svědomí je kromě souvztažnosti k normě a zároveň k situaci i osobní prožitek bezpodmínečné povinnosti.
Z uvedeného vyplývá, že svobodu svědomí nelze zaměňovat se svobodou víry ani se svobodou náboženskou. Na rozdíl od těchto svobod je rozhodnutí diktované svědomím vždy konkrétní, neboť jeho předmětem je konkrétní chování v konkrétní situaci. Abstraktní, obecné nebo absolutní mohou být jen důvody nebo maximy, které spoluvytvářejí normu, již svědomí v daný okamžik akceptuje. Rozhodnutí diktované svědomím v nich může nalézt normativní odůvodnění, které se uplatní při řešení konfliktu mezi takovým principem či maximou a právní normou zavazující k opaku. Situace je ovšem vždy individualizována časem, místem a konkrétními okolnostmi. Podstatné je, že jde o vážné, mravní, na kategorie dobro a zlo orientované rozhodnutí [srovnej např. rozhodnutí Ústavního soudu SRN in BVerfGE 12, 45 (55)], které jednotlivec prožívá jako závaznou povinnost či jako bezpodmínečný příkaz k určitému chování.
Ve specifickém mravním charakteru a v jeho vztahu k osobní morální pravdivosti či opravdovosti, která rozhodnutí propůjčuje bezpodmínečnost, spočívá rozlišení mezi rozhodnutím učiněným toliko poukazem na motivaci politickou či ideologickou (jde o externí veličiny nepromítnuté do vnitřní morální roviny) nebo na psychický stav (který existuje bez nutnosti činit morální soud).
b) Svoboda svědomí patří k tzv. základním právům absolutním, tj. k takovým, která nelze omezit obyčejným zákonem, jehož účelem by bylo omezit takové absolutní základní právo, v tomto případě svobodu svědomí. Každý zákon z jedné strany vyjadřuje veřejný zájem a z druhé strany formuluje i mravní přesvědčení parlamentní většiny, díky níž byl přijat, a tímto způsobem formuluje mravní přesvědčení většiny společnosti, jejímž odrazem je složení parlamentu. Je-li individuální svědomí v rozporu s určitou právní normou, zajisté taková skutečnost nemůže mít za následek nezávaznost takové právní normy, byť i jen ve vztahu k osobě, jíž svědomí velí konkrétní právní normu nerespektovat. Svoboda svědomí však může mít vliv na uplatnitelnost či vynutitelnost takové právní normy ve vztahu k těm, jejichž svědomí se příčí. Při zvažování, zda se v případě takového konfliktu právní normy s konkrétně uplatňovanou svobodou svědomí má prosadit posléze jmenovaná svoboda svědomí, je třeba zvážit, zda by takové rozhodnutí nezasáhlo do základních práv třetích osob anebo zda prosazení svobody svědomí nebrání jiné hodnoty či principy obsažené v ústavním pořádku České republiky jako celku (ústavně imanentní omezení základních práv a svobod).