I.
Vymezení věci a rekapitulace návrhu
Okresní soud v Přerově podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, předložil Ústavnímu soudu návrh na zrušení § 42 odst. 1 zákona č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (dále též "zákon o utajovaných skutečnostech"). Návrh na zrušení uvedené části zákona opírá navrhovatel o následující důvody:
Zákonem č. 310/2002 Sb. došlo s účinností od 12. července 2002 ke změně zákona č. 148/1998 Sb. Tím bylo v čl. I bodu 4 novelizováno ustanovení § 42 odst. 1 zákona č. 148/1998 Sb. tak, že z uvedeného ustanovení bylo vypuštěno slovo "advokáti", v důsledku čehož dle názoru navrhovatele byli advokáti vyňati ze seznamu osob, u nichž se bezpečnostní prověrka neprovádí. Citovaným zákonem č. 310/2002 Sb. však již nebyl novelizován trestní řád (dále též "tr. řád"), a tudíž § 35 odst. 4 tr. řádu platí v nezměněné podobě zakotvené zákonem č. 265/2001 Sb.
Podle § 35 odst. 1 tr. řádu obhájcem v trestním řízení může být jen advokát. Podle názoru navrhovatele však novelizované znění § 42 odst. 1 zákona č. 148/1998 Sb. v konečném důsledku znamená, že v trestním řízení, ve kterém jsou probírány utajované skutečnosti chráněné zvláštním zákonem, již nadále nepostačuje u obhájců-advokátů toliko poučení podle § 35 odst. 4 tr. řádu, nýbrž advokáti musí být odpovídajícím způsobem prověřeni podle zákona č. 148/1998 Sb. Pro tento závěr svědčí i skutečnost, že poučení advokátů podle § 35 odst. 4 tr. řádu bylo nezbytné již za předchozí právní úpravy, kdy ještě advokáti byli z bezpečnostních prověrek vyňati. Z uvedeného tedy vyplývá, že pokud nyní advokáti, kteří mají být seznámeni s utajovanými skutečnostmi, musí podstoupit bezpečnostní prověrku podle zákona č. 148/1998 Sb., pak v trestním řízení, v němž jsou probírány utajované skutečnosti chráněné zvláštním zákonem, nepostačuje již u nich poučení podle § 35 odst. 4 tr. řádu. S tímto právním názorem navrhovatele plně koresponduje i stanovisko Národního bezpečnostního úřadu (dále též "NBÚ"), založené ve spisu sp. zn. 1 T 312/2001 Okresního soudu v Přerově).
Navrhovatel dovozuje, že nyní platné ustanovení § 42 odst. 1 zákona č. 148/1998 Sb., ve znění zákona č. 310/2002 Sb., je v rozporu s čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), které garantují právo obviněného na svobodnou volbu obhájce. Rovněž je třeba mít na mysli čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), podle něhož každý, kdo je obviněn z trestného činu, má minimálně právo obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru. Dále navrhovatel poukázal i na průběh legislativního procesu při projednávání předmětné novely zákona č. 148/1998 Sb., kdy Senát Parlamentu České republiky (dále jen "Senát") právě s ohledem na vynětí advokátů z okruhu osob, u nichž se bezpečnostní prověrka neprovádí, tuto novelu vrátil Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky (dále jen "Poslanecká sněmovna") s pozměňovacími návrhy, které však následně Poslanecká sněmovna neakceptovala.
K důvodům podání předmětného návrhu navrhovatel dále uvedl, že v posuzované trestní věci vedené pod sp. zn. 1 T 312/2001 obžalovaní (V. H. a MUDr. Ch.) využili svého práva a zvolili si vlastní obhájce, na své volbě trvají a nehodlají si volit obhájce jiné. Žádný ze zvolených obhájců přitom neprošel příslušnou bezpečnostní prověrkou. Podle názoru soudu z těchto okolností, s přihlédnutím k platné právní úpravě, vyplývá, že žádný ze zvolených advokátů nemůže nadále vystupovat jako obhájce v tomto trestním řízení. Okresní soud však poukázal na § 2 odst. 4 tr. řádu, podle něhož se trestní věci musí projednávat co nejrychleji a s plným šetřením práv a svobod zaručených Listinou a mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách. Při rozhodování je soudce podle čl. 95 odst. 1 Ústavy vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu. Podle čl. 95 odst. 2 Ústavy dojde-li soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu. Ustanovení čl. 95 odst. 2 Ústavy je pro trestní řízení dále rozvedeno v § 224 odst. 5 tr. řádu, podle něhož soud přeruší trestní stíhání, má-li za to, že zákon, jehož užití je v dané trestní věci rozhodné pro rozhodování o vině a trestu, je v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou, která má přednost před zákonem; v tomto případě předloží věc Ústavnímu soudu. Navrhovatel dále doplnil, že v takových případech nezáleží na tom, zda se pochybnosti soudu týkají zákonné normy hmotněprávní či procesněprávní ani zda jde o normu trestního práva nebo o zákon z jiného právního odvětví. Podle názoru navrhovatele je přitom v posuzované věci zcela nepochybné, že zákon č. 148/1998 Sb., ve znění zákona č. 310/2002 Sb., musí soud aplikovat pro svůj procesní postup, neboť tato právní úprava bezprostředně zasahuje do práva obžalovaných na obhajobu, které jim garantuje zejména čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny, čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy a dále pak i § 2 odst. 13 trestního řádu. Obžalovaní totiž mají právo na účast svých zvolených obhájců při úkonech prováděných v rámci trestního řízení, zejména při dokazování prováděném v hlavním líčení. Citovaný zákon však realizaci tohoto ústavního práva obžalovaných fakticky znemožňuje. Pouze pro úplnost ještě navrhovatel doplnil, že u jednoho z obžalovaných (V. H.) jsou dány i důvody nutné obhajoby podle § 36 odst. 3 tr. řádu, přičemž v takovém případě už vůbec nelze konat hlavní líčení bez přítomnosti obhájce (§ 202 odst. 4 tr. řádu).
Navrhovatel dále poukázal na některé širší souvislosti a aspekty předmětné právní problematiky. Především zmínil skutečnost, že z dnešního stavu advokátů neprošel bezpečnostní prověrkou zřejmě nikdo, protože tak dosud nemusel činit. Navíc nelze přehlédnout, že podle žádného právního předpisu nelze advokáty přimět k tomu, aby se bezpečnostní prověrce podrobili; to může vést k situaci, že pokud advokáti odmítnou podrobit se dobrovolně bezpečnostní prověrce, nebude k dispozici žádný prověřený advokát, který by mohl poskytovat právní pomoc ve věcech týkajících se utajovaných skutečností. Česká advokátní komora rovněž nevede a ani nemusí vést zvláštní seznam advokátů, kteří se mohou seznamovat s utajovanými skutečnostmi, neboť jí takovou povinnost žádný právní předpis neukládá. Z toho prý mimo jiné vyplývá, že v současné době si nejenže obviněný nemůže v takových věcech obhájce zvolit, ale ani soud mu nemůže v případech tzv. nutné obhajoby žádného obhájce ustanovit, přestože takovou povinnost ze zákona má. Dále navrhovatel poukázal na to, že advokát poskytuje právní pomoc i mimo oblast trestního či občanskoprávního řízení, a to nejen na území České republiky, ale i v zahraničí. Ve všech těchto případech může být klientem seznámen se skutečnostmi, které podléhají utajení.
Navrhovatel dodal, že v České republice jsou všichni advokáti oprávněni vykonávat právní pomoc bez omezení. V tomto směru jsou srovnatelné všechny dostupné evropské právní úpravy. Navrhovateli není známa žádná zahraniční úprava, která by stanovila povinnost advokátů podrobovat se bezpečnostní prověrce pro zastupování ve věcech s utajovanými skutečnostmi. Zavádění jakýchsi zvláštních seznamů advokátů svým způsobem navozuje návrat do doby nesvobody, kdy v období 2. světové války existoval zvláštní seznam advokátů oprávněných zastupovat před Říšskými soudy, nebo do dob před rokem 1990, kdy rovněž existoval zvláštní seznam advokátů oprávněných seznamovat se s utajovanými skutečnostmi, což je jistě nežádoucí a neslučitelné s principy demokratického právního státu. Poskytnutí výjimky advokátům, kteří se vedle poslanců a senátorů nemuseli podrobovat bezpečnostní prověrce, bylo faktickým výrazem zásadních principů výkonu advokacie. Vyzrazení utajované skutečnosti přitom principiálně nehrozí již s ohledem na absolutní povinnost mlčenlivosti stanovenou advokátům zákonem a nezrušitelnou pokynem žádné třetí osoby s výjimkou klienta samotného. V této souvislosti je třeba respektovat i jeden ze základních principů výkonu advokacie, tj. nezávislost advokáta na státu tak, aby advokát mohl advokacii svobodně vykonávat, tedy vystupovat jako právní zástupce i proti státu bez obavy ze sankce státu vůči sobě. Pokud by v těchto případech byla projednávána utajovaná skutečnost, mohl by být advokát státním zásahem vyřazen z poskytování právní služby právě tím, že by mu příslušná prověrka nebyla udělena. Stát by tak získal možnost de facto rozhodovat o tom, kdo proti němu bude ve sporu vystupovat. Nyní již zrušená výjimka z bezpečnostních prověrek tak nebyla neopodstatněnou výsadou či jakýmsi nedůvodným privilegiem advokáta, nýbrž sloužila k prospěchu spotřebitele právní služby.
Navrhovatel konečně uvedl, že si je plně vědom skutečnosti, že zákon č. 148/1998 Sb. pozbývá platnosti dnem 31. 12. 2003 a že tudíž bude Parlamentem České republiky přijata nová komplexní právní úprava v této oblasti. Dodal, že si je vědom toho, že Ústavní soud jako negativní zákonodárce může v rámci svých kompetencí rozhodnout pouze o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem, a že tudíž nemůže rozhodnout o opětovném včlenění advokátů do okruhu osob, u nichž se bezpečnostní prověrka neprovádí. Pokud by tedy Ústavní soud dospěl po provedeném řízení k závěru, že nejsou dány důvody ke zrušení § 42 odst. 1 zákona č. 148/1998 Sb. a návrh zamítl, je namístě, aby alespoň v odůvodnění rozhodnutí uvedl svůj právní názor k nastíněné právní otázce týkající se bezpečnostních prověrek advokátů. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud rozhodl tak, že se § 42 odst. 1 zákona č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zrušuje dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů.