Článek 3
Totožnost a bydliště skutečných vlastníků
1. Každý členský stát přijme postupy nezbytné k tomu, aby mohl platební zprostředkovatel zjistit pro účely článků 8 až 12 totožnost a bydliště skutečných vlastníků, a zajistí na svém území používání těchto postupů.
Tyto postupy musejí být v souladu s minimálními požadavky stanovenými v odstavcích 2 a 3.
2. Platební zprostředkovatel zjistí totožnost skutečného vlastníka na základě minimálních požadavků, které se liší podle počátku vztahů mezi platebním zprostředkovatelem a skutečným vlastníkem:
a) u smluvních vztahů vzniklých před 1. lednem 2004 zjistí platební zprostředkovatel totožnost skutečného vlastníka vyjádřenou jeho jménem a adresou na základě informací, jež má k dispozici, a to zejména na základě předpisů platných v členském státě, v němž je platební zprostředkovatel usazen, a se směrnicí Rady 91/308/EHS ze dne 10. června 1991 o předcházení zneužití finančního systému k praní peněz 6);
b) u smluvních vztahů vzniklých k 1. lednu 2004 nebo později nebo u transakcí provedených v této době bez existence smluvního vztahu zjistí platební zprostředkovatel totožnost skutečného vlastníka vyjádřenou jeho jménem, adresou a, pokud existuje, z jeho daňového identifikačního čísla přiděleného členským státem, v němž má skutečný vlastník bydliště. Tyto údaje se zjistí na základě cestovního pasu nebo úředního průkazu totožnosti předloženého skutečným vlastníkem. Pokud není adresa v cestovním pasu či na úředním průkazu totožnosti uvedena, je zjištěna na základě jiného průkazného dokladu předloženého skutečným vlastníkem. Není-li daňové identifikační číslo uvedeno v cestovním pasu, na úředním průkazu totožnosti, ani na jiném průkazném dokladu, včetně případného potvrzení o daňovém bydlišti, který skutečný vlastník předložil, jsou informace o totožnosti doplněny datem a místem narození skutečného vlastníka; tyto údaje se zjistí na základě jeho cestovního pasu či úředního průkazu totožnosti.
3. Platební zprostředkovatel zjistí bydliště skutečného vlastníka na základě minimálních požadavků, které se liší podle počátku vztahů mezi platebním zprostředkovatelem a skutečným vlastníkem úroků. S výjimkou níže uvedených ustanovení platí, že se bydliště skutečného vlastníka nachází v té zemi, v níž má skutečný vlastník trvalé bydliště:
a) u smluvních vztahů vzniklých před 1. lednem 2004 zjistí platební zprostředkovatel bydliště skutečného vlastníka na základě informací, které má k dispozici, zejména na základě předpisů platných v členském státě, v němž je usazen, a směrnice 91/308/EHS;
b) u smluvních vztahů vzniklých k 1. lednu 2004 a později nebo u transakcí provedených v této době bez existence smluvního vztahu zjistí platební zprostředkovatel bydliště skutečného vlastníka na základě adresy uvedené v cestovním pasu, v úředním průkazu totožnosti nebo případně z jakéhokoli průkazného dokladu předloženého skutečným vlastníkem, a to podle následujícího postupu: u fyzických osob, které předkládají cestovní pas či úřední průkaz totožnosti vystavený členským státem a které jsou dle vlastního prohlášení osobami s bydlištěm ve třetí zemi, se bydliště zjistí na základě potvrzení o daňovém bydlišti, které vydal příslušný orgán třetí země, v níž má daná fyzická osoba dle vlastního prohlášení bydliště. Pokud takové potvrzení není předloženo, má se za to, že se bydliště skutečného vlastníka nachází v členském státě, který vydal cestovní pas nebo jiný úřední doklad totožnosti.
------------------------------------------------------------------
6) Úř. věst. l. 166. 28. 6. 1991, s. 77. Směrnice naposledy pozměněná směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2001/97/ES (Úř. věst. l. 344. 28. 12. 2001. s. 76).