VI./c
Srovnání se zahraničím a právem Evropské unie
41. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že z podkladů, které mu byly v řízení předloženy, je zjevné, že institut blokování přístupu k internetovým stránkám, na nichž jsou provozovány nelegální hazardní hry, je poměrně běžný i v ostatních členských státech Evropské unie, resp. Evropského hospodářského prostoru sdružujícího členské země Evropské unie a Evropského sdružení volného obchodu (s výjimkou Švýcarska). Aniž by bylo třeba provádět podrobnější analýzu (či dokonce vést v tomto směru dokazování), vycházeje z podání účastníků a rešerše provedené analytickým odborem Ústavního soudu, lze konstatovat, že blokaci internetových stránek s nepovolenými hazardními hrami zavedly do právních řádů např. Belgie, Bulharsko, Dánsko, Estonsko, Francie, Itálie, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Portugalsko, Rumunsko, Řecko, Slovinsko nebo Španělsko; na Slovensku a v Polsku je v legislativním procesu.
42. Blokace naopak chybí například v Chorvatsku, Irsku, Nizozemsku nebo Velké Británii, v dalších zemích je nadbytečná vzhledem ke státnímu monopolu na provozování hazardních her (Finsko, Švédsko). V Německu je předmětem tzv. státní smlouvy mezi všemi spolkovými zeměmi; v dřívějším znění tohoto pramene práva byl institut obsažen, avšak následně byl vypuštěn, a to i vzhledem k pochybnostem, zda lze její realizaci spravedlivě přenášet na poskytovatele připojení. V Rakousku se blokace týká výhradně porušování práv z duševního vlastnictví. Ve správním řízení je o blokaci rozhodováno například v Belgii, Estonsku, Itálii, Litvě, Lotyšsku, Maďarsku, Portugalsku či Španělsku; stejně má být postupováno i v Polsku a na Slovensku. Naopak výhradně v kompetenci soudu, který rozhoduje na návrh správního orgánu, je blokace prováděna ve Slovinsku. Obě koncepce kombinují právní úpravy Bulharska, Dánska nebo Francie.
43. V právu Evropské unie na blokaci nelegálního obsahu pamatuje nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/2120 ze dne 25. listopadu 2015, kterým se stanoví opatření týkající se přístupu k otevřenému internetu; v odstavci 13 preambule označuje za přípustné omezení přístupu k otevřenému internetu v případech, na které se vztahují "obecně použitelná vnitrostátní opatření, soudní rozhodnutí, rozhodnutí veřejných orgánů s příslušnou pravomocí, nebo jiná opatření zajišťující dodržování unijních legislativních aktů nebo vnitrostátních právních předpisů (například povinnosti plnit rozhodnutí soudů či veřejných orgánů požadující blokovat nezákonný obsah)".
44. Bližší úpravu obsahuje čl. 3 uvedeného nařízení. Konkrétní postupy v boji proti nelegálním hazardním hrám ponechává Evropská unie na členských státech a soustředí se spíše na související aspekty volného pohybu služeb ve smyslu čl. 56 a násl. Smlouvy o fungování Evropské unie a ochrany účastníků her jako spotřebitelů. Věnuje se jim především doporučení Komise 2014/478/EU ze dne 14. července 2014 o zásadách pro ochranu spotřebitelů a hráčů služeb hazardních her online a pro prevenci hraní hazardních her online nezletilými osobami. Odstavec 5 preambule poukazuje na chybějící harmonizaci na úrovni Evropské unie s tím, že členské státy jsou povolány samy stanovit politiku v oblasti hazardních her a standard ochrany spotřebitelů. Mohou omezit přeshraniční poskytování služeb hazardních her online na základě cílů veřejného zájmu, jsou ale povinny dbát na vhodnost i nezbytnost opatření a cíle veřejného zájmu prosazovat konzistentně a systematicky. V odstavci 15 preambule klade Komise důraz na poskytování informací o hazardních hrách online za účelem prevence vzniku psychických poruch, zejména s cílem zabránit nezletilým v přístupu k hazardním hrám a odradit spotřebitele od využívání nelegálních nabídek. V ustanovení odstavce 17 preambule požaduje, aby členské státy efektivně zakročily proti provozování nepovolených služeb hazardních her online; ustanovení čl. X pak členské státy vyzývá ke zřízení regulačních orgánů, které budou sledovat a účinně zajišťovat dodržování vnitrostátních opatření k regulaci hazardních her nabízených online.
45. Relevantní normy obsahuje rovněž směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/31/ES ze dne 8. června 2000 o některých právních aspektech služeb informační společnosti, zejména elektronického obchodu, na vnitřním trhu ("směrnice o elektronickém obchodu"). Byť hazardní hry vylučuje ze své působnosti, lze na její úpravu odkázat ve vztahu k obecné odpovědnosti poskytovatelů zprostředkovatelských služeb za přenos informací; podle jejího ustanovení čl. 12 odst. 3 jsou členské státy oprávněny zakotvit do svých právních řádů pravomoci soudních nebo správních orgánů požadovat od poskytovatele služby, aby ukončil porušování práv anebo mu předešel. Pro úplnost lze poukázat i na článek 11 Úmluvy Rady Evropy o boji proti manipulaci se sportovními soutěžemi, která byla schválena dne 9. 7. 2014 a nachází se v ratifikačním procesu. Smluvní státy jsou podle něj povinny přijmout nejvhodnější prostředky pro boj proti provozovatelům nelegálních sportovních sázek a odpovídající opatření spočívající mj. v omezení přístupu na dálku (prostřednictvím internetu).
46. Soudní dvůr Evropské unie se k blokaci nelegálních internetových her vyjadřuje pouze v obecné rovině, i tak je nicméně zjevné, že přijímá instituty obdobné tomu, jaký byl zaveden do českého práva. V rozsudku ze dne 8. 9. 2009, věc C-42/07 Liga Portuguesa de Futebol Profissional, (všechna zde uváděná rozhodnutí jsou dostupná na http://curia.europa.eu) vyslovil, že svoboda volného pohybu služeb nebrání portugalské právní úpravě, která zakazuje nabízet hazardní hry prostřednictvím internetu na svém území hospodářským subjektům, které jsou usazeny v jiných členských státech a obdobné služby zde legálně poskytují. Soudní dvůr poukázal na specifický charakter nabízení hazardních her prostřednictvím internetu a omezení v Portugalsku označil za odůvodněné bojem proti podvodům a trestné činnosti; zohlednil, že odvětví hazardních her nabízených online není předmětem harmonizace na úrovni Unie a že s sebou nese oproti tradičním trhům odlišná a zvýšená rizika (body 69, 70 a 72). V rozsudku ze dne 3. 6. 2010, věc C-203/08 Sporting Exchange, dokonce aproboval nizozemskou právní úpravu, která podřizuje organizování a propagaci hazardních her exkluzivitě ve prospěch jediného hospodářského subjektu pro určitou hazardní hru a zakazuje všem ostatním nabízet prostřednictvím internetu tyto služby, včetně subjektů z jiných členských států.
47. Rozsudek ze dne 27. 3. 2014, věc C-314/12 UPC Telekabel Wien, se sice týkal specifické rakouské právní úpravy blokování internetových stránek s obsahem porušujícím autorská práva, jeho závěry jsou ovšem použitelné i na projednávanou věc. Soudní dvůr zde dospěl k závěru, že základní práva uznaná unijním právem nebrání tomu, aby bylo poskytovateli internetového připojení - v případě Rakouska příkazem vydaným soudem - zakázáno poskytovat zákazníkům přístup k webovým stránkám, na nichž jsou online zpřístupňovány předměty ochrany bez souhlasu nositelů práv. Společnosti UPC Telekabel Wien tak mohlo být uloženo zablokovat svým zákazníkům přístup k webovým stránkám, na nichž byly nelegálně "stažené " filmy vyrobené společnostmi Constantin Film a Wega. Soudní dvůr mimoto vyložil, že při blokaci nelze autoritativně stanovit, jaká opatření má poskytovatel připojení přijmout - to je pouze na volbě poskytovatele, který navíc musí mít možnost zprostit se odpovědnosti, pokud prokáže, že přijal všechna opatření, jež od něho lze rozumně požadovat a která nepřiměřeně nezamezují v přístupu k ostatním (legálním) informacím.