VI./a
Ústavní konformita blokace internetových her
28. Ústavní soud dospěl k závěru, že napadená ustanovení nejsou v rozporu s ústavním pořádkem - ani § 82 a 84 zákona o hazardních hrách, obsahující právní úpravu blokace nepovolených internetových her, ani navazující ustanovení § 123 odst. 5 téhož zákona vymezující správní delikt, který poskytovatel připojení k internetu spáchá tím, že neučiní potřebná opatření k zamezení přístupu k internetovým stránkám, na nichž jsou hazardní hry provozovány.
29. Úkolem Ústavního soudu je výhradně přezkum ústavnosti a v tomto smyslu institut blokace ilegálních hazardních her nabízených na internetu obstojí. Uvedený institut nelze přirovnávat k limitům omezení svobody projevu a práva na informace podle čl. 17 odst. 4 Listiny, práva podnikat ve smyslu čl. 26 odst. 2 Listiny a ochrany vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 3 Listiny. Vlastnictví zavazuje, nesmí být zneužito v rozporu se zákonem a jeho výkon nesmí ohrožovat lidské zdraví, což se v případě provozu nepovolených internetových hazardních her právě děje, jsou-li volně přístupné dětem či osobám zapsaným v rejstříku fyzických osob vyloučených z účasti na hazardních hrách ve smyslu § 16 zákona o hazardních hrách. Provozovatelům nelegálních hazardních her pojmově ani nemůže svědčit ochrana uvedenými ústavně chráněnými hodnotami, neboť jde o nezákonnou činnost, která ohrožuje řadu důležitých zájmů společnosti, navíc je často provázána se závažnými kriminálními aktivitami. Účelem napadeného zákona je ochrana společenských zájmů; nelze jej přirovnávat k cenzuře internetu jako (systematické) kontrole či omezování sdělování informací - jde o technické opatření, jehož účelem je zamezit ilegálním aktivitám a které musí být používáno tak, aby nedocházelo k zásahu do legálního obsahu internetu. Blokace je prováděna především v souladu s rozpočtovými zájmy ("v zájmu fisku") a odůvodněna bojem proti praní špinavých peněz (tzv. predikativní delikt).
30. Uvedené nic nemění na povinnosti dbát na ústavně konformní interpretaci a aplikaci zákona o hazardních hrách ve správním řízení o zápisu konkrétní internetové stránky na seznam nepovolených hazardních her a v případném přezkumném řízení před správními soudy. Podle zákona o hazardních hrách je blokování možné jen v nutném rozsahu a s vyloučením zásahů do ostatního (legálního) obsahu internetu. V této souvislosti se uplatní zásada subsidiarity rozhodovací činnosti Ústavního soudu, zdrženlivosti a minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci - pokud lze napadená ustanovení interpretovat a aplikovat ústavně konformním způsobem, není namístě je rušit pro rozpor s ústavním pořádkem.
31. V této souvislosti nelze přehlédnout návaznost napadené úpravy na § 252 trestního zákoníku, který upravuje trestný čin neoprávněného provozování hazardní hry. Zatímco institut blokování nelegálních internetových her představuje správní větev regulace (potírání) hazardních her a jeho účelem je především efektivně zabránit přístupu k nim, úprava trestního zákoníku zakotvuje následný postih za tyto kriminální aktivity, který se vztahuje jak na fyzické osoby, tak i na právnické osoby v intencích zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů. Vzhledem k tomu, že podle § 252 odst. 1 trestního zákoníku spáchá trestný čin ten, kdo "neoprávněně provozuje, organizuje, propaguje nebo zprostředkovává hazardní hru", není podle tohoto ustanovení vyloučen dokonce ani postih poskytovatele připojení k internetu, který se aktivně podílí na šíření přístupu k takové hře. Příslušný orgán veřejné moci by měl vždy zvažovat, zda je namístě trestní oznámení podle § 8 odst. 1 trestního řádu, zejména v případech, kdy jde o úmyslné zavinění.
32. Za protiústavní nepovažuje Ústavní soud ani konstrukci ukládající povinnost účinně zamezit v přístupu k internetovým stránkám s nelegálními hazardními hrami poskytovatelům připojení k internetu, nikoli samotným provozovatelům her. Nelegální hry jsou totiž pravidelně nabízeny ze (vzdáleného) zahraničí, v řadě případů záměrně či dokonce jen formálně, právě proto, aby byli provozovatelé obtížně dostižitelní kontrolními orgány státu. Zákonodárce proto uložil zamezit v přístupu k závadnému obsahu poskytovatelům připojení k internetu, kteří mohou blokaci zajistit nejefektivněji a současně jsou dostupní jak za účelem komunikace se správními orgány ohledně účinné aplikace zákona, tak i pro případný postih za jeho porušování. Ve vztahu k provozovatelům nelegálních hazardních her, a zejména vůči poskytovatelům připojení, na které je odpovědnost za blokování přístupu k nim de facto přenášena, se nicméně musí jednat o takovou formu rozhodnutí, která podléhá řádnému přezkumu ve správním soudnictví, což je i případ napadené úpravy, jak je dále rozvedeno.
33. U poskytovatelů připojení jsou předpoklady pro průběžné (automatizované) sledování změn v seznamu nepovolených internetových her, ministerstvo je povinno jim v tomto směru poskytnout účinnou podporu a součinnost, na což ostatně pamatuje i důvodová zpráva, která zdůrazňuje, že seznam musí být veden v elektronické podobě a způsobem umožňujícím nepřetržitý dálkový přístup; poskytovatele nelze vnímat jako subjekty odpovědné za nezákonné provozování hazardní hry, nýbrž nanejvýš za podíl na protiprávním stavu (zvláštní část důvodové zprávy, k § 82). S realizací zákona by neměla být spojena větší administrativní zátěž poskytovatelů, neboť po určitém ustálení poměrů lze předběžně očekávat blokování v řádu desítek, nanejvýš stovek internetových stránek, a to průběžně v delším časovém horizontu (v této souvislosti důvodová zpráva uvádí, že v Dánsku je blokováno celkem 12 a ve Francii cca 180 internetových stránek). Na jednotlivých poskytovatelích bude, aby zvolili technicky nejvhodnější metodu blokování.
34. Zákonodárce nevykročil z ústavního rámce své činnosti ani vymezením předpokladů a podmínek zproštění odpovědnosti (liberace), jak jsou upraveny v § 128 odst. 1 a 3 zákona o hazardních hrách. Svojí povahou se jedná o odpovědnost objektivní, nikoli však absolutní (za výsledek), přičemž základním liberačním důvodem je vynaložení veškerého úsilí, které lze po poskytovateli připojení (rozumně) požadovat. Pro aplikaci liberačního důvodu jsou rozhodné konkrétní kroky poskytovatele k zamezení přístupu k závadným stránkám, náročnost obcházení blokace i přiměřenost nákladů.