VII.
1. V souzené věci Ústavní soud především konstatuje, že zákonem č. 217/2000 Sb. byl sice novelizován zákon č. 10/1993 Sb., nicméně tato novelizace spočívala výhradně v derogaci § 6 čl. V odst. 1, 3 a 4 tohoto zákona a ve zrušení označení odstavce 2 a odstavce 1. Navíc zákon č. 10/1993 Sb. je rozdělen na dvě relativně samostatné části, z nichž první je nadepsána (a obsahově také upravuje) "Státní rozpočet České republiky na rok 1993", zatímco druhá část - kam spadá předmětný § 6 - je nadepsána "Úprava platů a dalších požitků ústavních funkcionářů a některých pracovníků ústředních orgánů státní správy a dalších orgánů". Další části zákona č. 10/1993 Sb. se již týkají samostatných zákonů, které tento zákon novelizuje.
2. Ústavní soud v prvé řadě shledal, že ani sami navrhovatelé neoznačili v zákoně č. 10/1993 Sb. žádné ustanovení, které by chtěli z důvodu protiústavní procedury jeho přijetí či z věcných důvodů zrušit, byť - jak vyplývá z výše uvedeného - proti změnám provedeným v tomto zákoně brojí. Zrušit v tomto konkrétním případě některou část zákona č. 10/1993 Sb. novelizovanou zákonem č. 217/2000 Sb. totiž "technicky" ani nelze, jelikož žádné ustanovení tohoto zákona nebylo zákonem č. 217/2000 Sb. doplněno nebo změněno, nýbrž toliko zrušeno. Protože však Ústavní soud hodnotí každý návrh z hlediska jeho obsahu a nikoliv jen formy, musel se i v tomto konkrétním případě vypořádat s otázkou, jaké důsledky by mělo vyhovění návrhu na zrušení zákona č. 217/2000 Sb., pokud jde o novelizaci zákona č. 10/1993 Sb. Ústavní soud totiž zastává právní názor, podle něhož zrušením napadeného protiústavního ustanovení zákona neožívá ustanovení dřívější, které bylo protiústavním ustanovením zrušeno či změněno. Ústavní soud totiž v řízení o kontrole norem vystupuje jako tzv. negativní zákonodárce, oprávněný v případě vyhovění návrhu napadený právní předpis toliko derogovat. Proto také zrušením napadeného předpisu může dojít výhradně k jeho "vyřazení" z právního řádu České republiky, a nikoliv k faktickému konstituování nové úpravy formou "ožívání" předpisu již dříve zrušeného. Opačný názor by podle přesvědčení Ústavního soudu mohl vést ke vzniku značné právní nejistoty a k překračování ústavně vymezených kompetencí Ústavního soudu. Proto lze uzavřít, že k "ožívání" dříve zrušeného či změněného právního předpisu v důsledku nálezu Ústavního soudu v uvedeném smyslu by mohlo dojít pouze tehdy, jestliže by to ústavní předpisy přímo umožňovaly (viz např. čl. 140 odst. 6 Ústavy Rakouska).
3. Ústavní soud proto konstatuje, že pokud by (za daného stavu) některé ustanovení zákona č. 10/1993 Sb. bylo Senátem schváleno za situace, kdy tento návrh Senát nebyl oprávněn projednat a rozhodnout o něm - musel by (Ústavní soud) zároveň logicky dospět k právnímu názoru, že tato změna není způsobilá vyvolat jakékoliv právní následky. Jinak řečeno, protože dle čl. 42 odst. 2 Ústavy Senát není oprávněn k projednání a schvalování zákona o státním rozpočtu (arg. a maiori ad minus ani k jeho novelizaci), musely by být jakékoliv jeho zásahy do tohoto zákona chápány jako zásahy subjektu, který k nim není vůbec oprávněn. Protože zákon o státním rozpočtu může projednat a schválit výhradně Poslanecká sněmovna, je tento zákon přijat již schválením v Poslanecké sněmovně, tzn. zcela nezávisle na jeho případném dalším projednávání a schvalování v Senátu. Pokud je současně se zákonem o státním rozpočtu (resp. s jeho novelou) projednáván a schvalován jiný (tzn. "běžný") zákon (zákony), případně jeho novela (novely) - což však odporuje zákonu o jednacím řádu Poslanecké sněmovny - je nutno tuto situaci interpretovat tak, že Senát může projednávat a schvalovat toliko "běžné" zákony a jejich novely, a jeho rozhodnutí má proto právní význam jen u těchto zákonů, nikoliv však u zákona o státním rozpočtu.
4. V souzené věci je nicméně relevantní ta skutečnost, že změna zákona č. 10/1993 Sb. se týkala toliko části, která se svou materií i formálním začleněním k otázce státního rozpočtu bezprostředně nevztahuje. Jestliže totiž čl. 42 odst. 2 Ústavy hovoří o "zákonu o státním rozpočtu", je nutno tento pojem chápat nikoliv ve formálním, nýbrž v materiálním smyslu. Jinak řečeno, nikoliv každý zákon - označený jako zákon rozpočtový (resp. nikoliv každá jeho část) - se bezprostředně týká problematiky státního rozpočtu, a naopak je možno si představit situaci, kdy materie zákona o státním rozpočtu bude upravena zákonem, který takto označen nebude. Na podporu tohoto názoru lze poukázat na komparaci s ústavami některých jiných zemí, které rovněž pojem "zákon o státním rozpočtu" chápou v materiálním smyslu, když jasně vymezují, co je pod takovýmto zákonem nutno spatřovat. Jako příklad může sloužit čl. 51 odst. 3 rakouské ústavy, který stanoví, že "Spolkový finanční zákon musí obsahovat návrh příjmů a výdajů Spolku (spolkový rozpočet), rozvržení položek na budoucí rozpočtový rok, jakož i další podstatné náležitosti pro státní rozpočet v příslušném rozpočtovém roce.". Rovněž lze odkázat na čl. 134 odst. 2 španělské ústavy, podle něhož "Státní rozpočet se sestavuje na jeden rok; obsahuje souhrn výdajů a příjmů veřejného sektoru a vyznačí v nich podíl příjmů, jejichž zdrojem jsou daně stanovené státem.".
5. Lze tedy shrnout, že při posuzování toho, zda je možné v konkrétním případě návrh zákona chápat jako "zákon o státním rozpočtu" podle čl. 42 odst. 2 Ústavy, nepostačuje omezit se na formální označení takového návrhu (zákona). Tento postup by totiž ve svých důsledcích mohl vést k tomu, že by byl v případě některých důležitých zákonů Senát vyloučen ze zákonodárného procesu tím, že by byl návrh zákona nazván "zákon o státním rozpočtu", byť by ve skutečnosti tento zákon upravoval materii se státním rozpočtem přímo nesouvisející. Na druhé straně považuje Ústavní soud za nutné zdůraznit, že materiální chápání pojmu "zákon o státním rozpočtu" nesmí v praxi vést ani k jeho příliš extenzivnímu výkladu, jelikož je zřejmé, že se státním rozpočtem přímo či alespoň zprostředkovaně souvisí prakticky každý návrh zákona, již jen z toho důvodu, že jeho realizace má zpravidla dopady na státní rozpočet (na jeho příjmovou nebo výdajovou část). Pojem "zákon o státním rozpočtu" je nutno interpretovat v souladu s normativní úpravou rozpočtových pravidel státu obsažených v zákonu České národní rady č. 576/1990 Sb., o pravidlech hospodaření s rozpočtovými prostředky České republiky a obcí v České republice (rozpočtová pravidla republiky), který platil v době vydání citovaného zákona č. 10/1993 Sb. i zákona č. 217/2000 Sb. Podle ustanovení § 3 zákona č. 576/1990 Sb. ("Obsah státního rozpočtu republiky") "Státní rozpočet republiky zahrnuje očekávané příjmy, jakož i výdaje na zabezpečení úkolů a krytí potřeb České republiky v daném rozpočtovém roce. Obsahuje i finanční vztahy k rozpočtům obcí, okresních úřadů a k rozpočtům státních fondů republiky.". Jinými slovy pojem "zákon o státním rozpočtu" v materiálním pojetí je nutno interpretovat takovým způsobem, že se jedná o zákon bezprostředně upravující plánovanou příjmovou a výdajovou složku rozpočtu veřejného sektoru České republiky související s výkonem funkcí státu vždy na následující časové období (tzn. rozpočtové roky). Pouze takto koncipovaný zákon je nutno podřadit pod čl. 42 odst. 2 Ústavy, a pouze takovýto návrh zákona proto Senát není oprávněn projednávat a schvalovat.
6. Ústavní soud považuje za žádoucí - nad rámec posuzované věci - zdůraznit, že materiální pojetí pojmu zákona o státním rozpočtu v čl. 42 Ústavy má i jiný rozměr. Vytvořením specifické ústavní kategorie zákona o státním rozpočtu ústavodárce zdůraznil zvláštní místo a význam tohoto zákona v právním řádu České republiky, podobně jako to učinil v případech volebního zákona či "stykového" zákona podle čl. 40 Ústavy. Tím, že vyňal návrh zákona o státním rozpočtu z režimu schvalování návrhů "běžných" zákonů, vyjádřil svou vůli směřující k tomu, aby zákonodárce posuzoval materii státního rozpočtu uceleně a odděleně od materií, které se státním rozpočtem přímo nesouvisejí. Jinými slovy, předmětem úpravy zahrnuté do návrhu zákona o státním rozpočtu se mohou stát výhradně pravidla vztahující se materiálně k problematice státního rozpočtu, nikoli pravidla jiná. Včleňovat do návrhu zákona o státním rozpočtu ustanovení, jež materiálně s materií státního rozpočtu přímo nesouvisejí, je z hlediska Ústavy nepřípustné. Takový přístup k materiálnímu pojetí zákona o státním rozpočtu lze ostatně dokumentovat např. i v Ústavě Irské republiky, jejíž čl. 22 odst. 1 stanoví, že "Návrhem finančního zákona (a Money Bill) je takový návrh zákona, který obsahuje pouze ustanovení (contains only provisions) týkající se některých nebo všech následujících věcí: uložení, zrušení, snížení, změny nebo úpravy zdanění, uložení dávek z prostředků občanů určených na splácení státního dluhu nebo na jiné fiskální účely, vydávání peněz, dále přidělování, přijímání, správy, vydávání nebo revize účtů veřejných prostředků, vypsání nebo záruky na jakoukoli půjčku nebo její splacení, věci s výše uvedeným spojené nebo některým z nich podřízené.".
Na tomto místě je však třeba konstatovat, že uvedený zásadní závěr Ústavního soudu nelze vztáhnout na posuzovaný případ, neboť schvalovací procedura zákona č. 10/1993 Sb. byla ukončena dříve, než Ústava vstoupila v platnost, a proběhla podle tehdy platné československé právní úpravy.
7. Proto Ústavní soud dospívá k závěru, že napadený zásah do zákona o státním rozpočtu č. 10/1993 Sb. (takto formálně označeného) provedený novelizujícím zákonem č. 217/2000 Sb. zjevně nelze považovat za zásah do zákona o státním rozpočtu v materiálním smyslu. Jak totiž vyplývá již z výše uvedeného textu - a jak správně ve svých vyjádřeních k návrhu uvádějí účastníci řízení - materie vlastního zákona č. 10/1993 Sb. je rozdělena do dvou relativně samostatných částí, kdy problematiku státního rozpočtu České republiky na rok 1993 přímo upravuje pouze část první; část druhá (§ 6 čl. V), která je napadeným zákonem č. 217/2000 Sb. částečně derogována, se týká již problematiky odlišné (úprava platů a požitků některých vedoucích pracovníků a dalších funkcionářů). Senát tedy nepochybil, když v daném případě projednal návrh celého zákona č. 217/2000 Sb. a také jej - ve znění pozměňovacích návrhů - schválil. Napadený zákon totiž novelizoval zákony č. 1/1992 Sb., č. 143/1992 Sb. a č. 132/2000 Sb., jež nelze považovat za zákony o státním rozpočtu ani ve formálním, ani v materiálním smyslu, a novelizace zákona č. 10/1993 Sb. se týkala toliko té jeho samostatné části, která materii státního rozpočtu neupravovala.
Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud návrh skupiny senátorů jako nedůvodný zcela zamítl.
Předseda Ústavního soudu:
JUDr. Kessler v. r.
******************************************************************