A.
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 9. 2004 se stěžovatelka, obchodní společnost E., s. r. o., domáhala zrušení usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 20. 7. 2004 č. j. E-Nc 11895/2002-52, kterým byl potvrzen příkaz k úhradě nákladů exekuce vydaný v exekučním řízení, v němž vystupuje v postavení povinného subjektu. Tvrdila, že napadeným usnesením bylo porušeno její právo zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), což zdůvodnila popisem vývoje exekučního řízení, zejména jeho závěrečné fáze týkající se určení nákladů exekuce a jejich úhrady. Soudu především vytýkala, že nepřihlédl k ustanovení § 11 odst. 2 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění vyhlášky č. 233/2004 Sb., kterou se mění vyhláška č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem. Dovodila, že když celý dluh dobrovolně uhradila, aniž by na tom měla podíl exekuce, došlo k upuštění od provedení exekuce, a tudíž odměna exekutora měla být určena podle § 11 odst. 1 písm. a) citované vyhlášky, tedy pouze ve výši 50 %. K tomu dodává, že pro případ nároku na odměnu v plné výši dle § 11 odst. 2 citované vyhlášky nebyly splněny potřebné podmínky, respektive nebyla splněna podmínka stanovená v § 11 odst. 2 písm. a). Řízení je vedeno pod sp. zn. I. ÚS 639/04.
2. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. E-Nc 11895/2002 Ústavní soud zjistil, že u něj byl proti stěžovatelce podán návrh na nařízení exekuce podle zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, k vymožení pohledávky ve výši 2 303 588 Kč s příslušenstvím. Usnesením ze dne 24. 10. 2002 č. j. E-Nc 11895/2002-9 byla exekuce nařízena a provedením exekuce byl pověřen soudní exekutor Exekutorského úřadu Praha 4, JUDr. D. K. Ze spisu dále vyplynulo, že povinnému byly doručeny navazující exekuční příkazy k provedení exekuce přikázáním dvou pohledávek z účtu, prodejem nemovitosti a prodejem movitých věcí. Dne 1. 12. 2003 vydal soudní exekutor příkaz k úhradě nákladů exekuce č. j. Ex 236/02-59, v němž stanovil jejich celkovou výši 278 467 Kč (z toho 276 408,60 Kč odměna exekutora za provedení exekuce, náhrada hotových výdajů 1 585,90 a náhrada za doručení 472,50 Kč), proti kterému stěžovatelka podala námitky založené na tvrzení, že základem pro určení odměny za provedení exekuce ukládající zaplacení peněžité částky je výše exekutorem vymoženého plnění, že však exekutor pouze vydal exekuční příkazy postihující majetkové hodnoty povinného, povinný však splnil zcela dobrovolně, zčásti přímo oprávněnému, zčásti na účet exekutora. Exekutor námitky postoupil soudu, který usnesením ze dne 16. 2. 2004 sp. zn. E-Nc 11895/2002 příkaz v dotčených výrocích zrušil, když se ztotožnil se stanoviskem stěžovatelky, že základem pro určení odměny je výše vymoženého plnění, a proto bude třeba, aby exekutor v odůvodnění příkazu k úhradě nákladů exekuce uvedl, jaká částka byla exekucí vymožena (nikoli vymáhána) a jakým způsobem pak byla následně výsledná odměna vypočtena. Dne 2. 5. 2004 vydal soudní exekutor nový příkaz k úhradě nákladů exekuce č. j. E 236/02-89, kterým stanovil náklady exekuce v celkové výši 384 040 Kč (z toho 382 796,50 Kč odměna exekutora, 708 Kč náhrada hotových výdajů, 535,50 Kč náhrada za doručení - pozn. při určení výše odměny vycházel exekutor ze základu ve výši 2 144 517 Kč), proti němuž stěžovatelka podala opět námitky. Po jejich postoupení soud příkaz k úhradě nákladů potvrdil, shledav nedůvodnost námitek. Vycházel přitom z novelizovaného znění § 5 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb., které bylo aplikovatelné rovněž na exekuční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti novelizace (pokud v nich nebylo pravomocně rozhodnuto o odměně soudního exekutora). Z toho vyplývá, že za vymožené plnění, které je základem pro určení odměny za provedení exekuce, se považovalo každé plnění, které bylo učiněno poté, co bylo povinnému doručeno rozhodnutí soudu o nařízení exekuce. Vzhledem k tomu, že vymáhaná částka byla povinným uhrazena po dni doručení usnesení o nařízení exekuce, soud shledal, že stanovená odměna exekutora i další požadované částky jsou v souladu s novelizovanou dikcí vyhlášky č. 330/2001 Sb. Ze soudního spisu Ústavní soud dále zjistil, že oprávněný k dotazu Obvodního soudu pro Prahu 3 informoval o průběhu úhrady pohledávky, k níž došlo tak, že po nařízení exekuce bylo do 21. 1. 2004 zaplaceno 1 819 975 Kč, dne 13. 2. 2004 bylo zaplaceno 324 542 Kč (tj. celkem 2 144 517 Kč), z toho prostřednictvím soudního exekutora suma ve výši 770 000 Kč) a dne 16. 2. 2004 bylo odpuštěno penále ve výši 159 071 Kč.
3. V průběhu řízení o ústavní stížnosti I. senát Ústavního soudu zkonstatoval, že v posuzovaném případě šlo o aplikaci § 5 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem (dále též jen "vyhláška"). Tato vyhláška byla vydána Ministerstvem spravedlnosti na základě zmocnění zařazeného do § 131 písm. a) až c) exekučního řádu a nabyla účinnosti 18. 9. 2001. Ustanovení § 5 odst. 1 v původní podobě znělo: "Nestanoví-li se dále jinak, je základem pro určení odměny za provedení exekuce ukládající zaplacení peněžité částky výše exekutorem vymoženého plnění.". Vyhláškou č. 233/2004 Sb. s účinností od 30. 4. 2004 bylo toto ustanovení doplněno tak, že jeho dikce zněla: "Nestanoví-li se dále jinak, je základem pro určení odměny za provedení exekuce ukládající zaplacení peněžité částky výše exekutorem vymoženého plnění. Za vymožené plnění se považuje každé plnění, které bylo učiněno poté, co bylo povinnému doručeno rozhodnutí soudu o nařízení exekuce, ke splnění povinnosti uvedené v usnesení o nařízení exekuce, nejde-li o plnění ke splnění povinnosti k úhradě nákladů exekuce nebo k úhradě nákladů oprávněného.". Podle algoritmu zařazeného do § 6 vyhlášky se ze základu vypočetla odměna exekutora:
"(1) Odměna za provedení exekuce ukládající zaplacení
peněžité částky činí do 3 000 000 Kč základu 15 %,
z přebývající částky až do 40 000 000 Kč základu 10 %,
z přebývající částky až do 50 000 000 Kč základu 5 %,
z přebývající částky až do 250 000 000 Kč základu 1 %.
(2) Částka nad 250 000 000 Kč se do základu nezapočítává.
(3) Odměna podle odstavce 1 činí nejméně 3 000 Kč.".
V přechodných ustanoveních bylo ve vyhlášce č. 233/2004 Sb. zakotveno toto pravidlo:
"1. Odměna stanovená touto vyhláškou náleží exekutorovi i v exekučním řízení, které bylo zahájeno přede dnem nabytí účinnosti této vyhlášky, s výjimkou řízení, ve kterém již bylo pravomocně o odměně soudního exekutora rozhodnuto.".
4. Vyhláška současně v obou verzích zohlednila "dobrovolné" splnění povinnosti dlužníkem v první fázi exekuce, tj. ještě před jejím provedením. V původním znění podle § 11 odst. 1 písm. a) náležela exekutorovi odměna, pokud od provedení exekuce upustil (dle § 46 odst. 3 exekučního řádu), v případě exekuce ukládající zaplacení peněžité částky ve výši 50 % odměny podle § 6 s tím, že za základ odměny se považovala výše pohledávky, která měla být vymožena. Podle novelizovaného znění náleží exekutorovi, který upustil od provedení exekuce odměna ve výši 50 % odměny podle § 6, jde-li o exekuci ukládající zaplacení peněžité částky. Současně byl doplněn druhý odstavec v tomto znění:
"(2) Exekutorovi náleží odměna v plné výši, upustil-li od provedení exekuce poté, co
a) písemně vyzval povinného k dobrovolnému splnění povinnosti, kterou povinnému ukládá exekuční titul, a
b) povinný splnil dobrovolně to, co mu ukládá exekuční titul, a uhradil náklady exekuce až po uplynutí přiměřené lhůty stanovené exekutorem ve výzvě podle písmene a).".
5. Podle § 46 odst. 3 exekučního řádu platí, že exekutor upustí od provedení exekuce jen tehdy, splní-li povinný dobrovolně to, co mu ukládá exekuční titul, a uhradí náklady exekuce; podle § 87 odst. 1 exekučního řádu tvoří náklady exekuce odměna exekutora, náhrada hotových výdajů, náhrada za ztrátu času při provádění exekuce, náhrada za doručení písemností, odměna a náhrada nákladů správce podniku, a je-li exekutor nebo správce podniku plátce daně z přidané hodnoty, je nákladem exekuce rovněž příslušná daň z přidané hodnoty.
6. První senát Ústavního soudu při posuzování důvodnosti ústavní stížnosti dospěl ke zjištění, že aplikované ustanovení § 5 odst. 1 věty druhé vyhlášky č. 330/2001 Sb., ve znění vyhlášky č. 233/2004 Sb., je v rozporu s ústavními předpisy, proto ve smyslu § 78 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") rozhodl usnesením ze dne 8. 2. 2006 č. j. I. ÚS 639/04-12 o přerušení řízení a o podání návrhu plénu Ústavního soudu na posouzení jeho ústavnosti.
7. Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 30. 11. 2004 se stěžovatel - P. s. b. d. domáhal zrušení usnesení Obvodního soudu po Prahu 5 ze dne 13. 9. 2004 č. j. Ne 733/2003-134 a příkazu k úhradě nákladů exekuce vydaného JUDr. J. P., PhD., soudním exekutorem, ze dne 29. 1. 2003 č. j. EX 1651/03-248 ve znění opravného usnesení ze dne 29. 3. 2004 č. j. 1651/03-264 a současně podal návrh na zrušení čl. II odst. 1 vyhlášky č. 233/2004 Sb., kterou se mění vyhláška č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem. Tvrdil, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 2 a čl. 40 odst. 6 Listiny, proto navrhl jejich zrušení; návrh na zrušení ustanovení čl. II odst. 1 vyhlášky odůvodnil zakázanou zpětnou účinností. Řízení je vedeno pod sp. zn. I. ÚS 752/04.
8. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. Ne 733/2003 Ústavní soud zjistil, že u něj byl proti stěžovateli podán návrh na nařízení exekuce podle zákona č. 120/2001 Sb. k vymožení pohledávky ve výši 5 261 822,42 Kč s příslušenstvím. Usnesením ze dne 21. 5. 2003 č. j. Ne 733/2003-6 byla exekuce nařízena a provedením exekuce byl pověřen soudní exekutor Exekutorského úřadu Praha 5, JUDr. J. P. Ze spisu dále vyplynulo, že soudní exekutor vydal dne 19. 8. 2003 příkaz na nařízení exekuce prodejem spoluvlastnického podílu na nemovitosti a že dne 23.11. 2003 doručil povinnému exekuční příkaz přikázáním pohledávky z účtu a současně příkaz k úhradě nákladů exekuce z téhož dne č. j. EX 1651/03-208 ve výši 1 016 493 Kč (z toho odměna exekutora 926 550 Kč, náklady exekuce 41 538 Kč a k tomu DPH 48 405 Kč). Stěžovatel proti němu podal námitky, v nichž upozornil, že dluh uhradil dobrovolně. Obvodní soud usnesením ze dne 16. 1. 2004 č. j. Ne 733/2003-60 příkaz k úhradě nákladů zrušil pro nepřezkoumatelnost a pro nesrozumitelnost. V mezidobí, a to dne 19. 12. 2003, vydal soudní exekutor další příkaz k úhradě nákladů exekuce č. j. EX 1651/03-230, v němž vyčíslil další náklady exekuce ve výši 2 496 784,50 Kč představující náklady spojené se správou podniku, tj. náklady správce podniku a jeho odměnu. Také proti tomuto příkazu podal stěžovatel námitky, v nichž vyjádřil názor, že odměna správce podniku je neopodstatněná, neboť exekuční příkaz na prodej podniku byl vydán v rozporu s exekučním řádem, protože již dříve zvolený způsob exekuce - prodej nemovitosti povinného - byl zcela postačujícím k vymožení dlužné částky. Obvodní soud usnesením ze dne 6. 2. 2004 č. j. Ne 733/2003-69 příkaz zrušil pro nepřezkoumatelnost. Dne 29. 1. 2004 (s nesprávným datem "29. 1. 2003", usnesením ze dne 29. 3. 2004 č. j. EX 1651/03-264 opraveným na správné datum) vydal soudní exekutor příkaz k úhradě nákladů exekuce č. j. EX 1651/03-248 ve výši 1 173 775,40 Kč (z toho odměna exekutora činila 926 550 Kč, náklady exekuce 35 561 Kč, DPH ve výši 22 % z odměny 203 841 Kč, DPH ve výši 22 % z nákladů exekuce 7 823 Kč). Proti příkazu podal stěžovatel námitky, protože odměnu považoval za neopodstatněnou a náklady za nedoložené a neprokázané. Souběžně Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 5. 3. 2004 č. j. NC 733/2003-102 exekuci zastavil co do částky 5 261 822,42 Kč s úrokem z prodlení a nákladů předcházejícího řízení, když vzal za prokázané, že pohledávka byla uhrazena povinným dobrovolně mimo exekuci a splněním zanikla; exekuce na náklady exekuce měla být nadále vedena. Následným usnesením ze dne 13. 9. 2004 č. j. Ne 733/2003-134 obvodní soud příkaz k úhradě nákladů exekuce změnil tak, že výši nákladů určil částkou 1 119 944,60 Kč, přičemž vyšel z novelizovaného znění § 5 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb., v souladu s ním vypočetl odměnu exekutora ve výši 917 830 Kč s DPH 201 922,60 Kč a hotové výdaje 600 Kč s DPH 132 Kč.
9. V průběhu řízení o ústavní stížnosti I. senát Ústavního soudu zkonstatoval, že také v tomto případě šlo o aplikaci § 5 odst. 1 vyhlášky (stejně jako v řízení o ústavní stížnosti ve věci sp. zn. I. ÚS 639/04) včetně přechodného ustanovení, jehož zrušení v této věci navrhoval stěžovatel - P. s. b. d., a ze shodných důvodů řízení usnesením ze dne 2. 11. 2006 č. j. I. ÚS 752/04-26 přerušil a podal návrh plénu Ústavního soudu na posouzení ústavnosti těchto ustanovení, protože je přesvědčen, že jsou v rozporu s ústavními předpisy.
10. Oba návrhy na zrušení právního předpisu se týkají právní úpravy odměny exekutora, jde tedy o obsahově shodné předměty řízení, které spolu skutkově souvisí. Vzhledem k těmto zjištěním a v zájmu hospodárnosti rozhodl Ústavní soud usnesením ze dne 14. 11. 2006 č. j. Pl. ÚS 8/06-18, Pl. ÚS 80/06 v souladu s § 63 zákona o Ústavním soudu za použití § 112 odst. 1 občanského soudního řádu o spojení těchto věcí ke společnému řízení s tím, že toto řízení bude nadále vedeno pod sp. zn. Pl. ÚS 8/06.