Článek 14
Věcné dávky
(1) Osoba, která podle právních předpisů jednoho smluvního státu splňuje podmínky stanovené pro nárok na dávky, a
a) jejíž stav během pobytu v druhém smluvním státě vyžaduje poskytnutí nezbytných dávek, nebo
b) která obdržela od příslušného nositele povolení odebrat se na výsostné území druhého smluvního státu, aby se jí tam dostalo péče odpovídající jejímu stavu,
má nárok na dávky na náklady nositele příslušného pro tuto osobu od nositele v místě pobytu, jako by byla u něj pojištěna. Omezení pod písmeny a) a b) neplatí pro přeshraniční pracovníky ani pro dávky v mateřství.
(2) Povolení podle odstavce 1 písm. b) může být uděleno i dodatečně, jestliže si osoba z omluvitelných důvodů nevyžádala povolení předem nebo si je nemohla opatřit.
(3) Nezbytné dávky ve smyslu odstavce 1 písm. a) jsou takové dávky, jejichž poskytnutí nelze odložit bez ohrožení života nebo zdraví dotyčné osoby. Posudek ošetřujícího lékaře v této věci je závazný.
(4) Pokud by při použití odstavce 1 měla osoba nárok na dávky podle právních předpisů obou smluvních států, pak během pobytu v jednom smluvním státě má nárok na dávky pouze podle právních předpisů tohoto smluvního státu.