Článek 13
Odpovědnost za škody
(1) Smluvní státy se navzájem zříkají veškerých nároků na náhradu škody způsobené ztrátou nebo poškozením majetkových hodnot, které jsou jejich vlastnictvím, jestliže byla škoda způsobena pracovníkem orgánu uvedeného v článku 2 nebo národní ústředny druhého smluvního státu při plnění úkolů souvisejících s prováděním této smlouvy.
(2) Smluvní státy se navzájem zříkají veškerých nároků na náhradu škody způsobené újmou na zdraví nebo smrtí pracovníka orgánu uvedeného v článku 2 nebo národní ústředny, jestliže škoda vznikla při plnění úkolů souvisejících s prováděním této smlouvy. Tím nejsou dotčeny nároky na náhradu škody pracovníka nebo pozůstalých osob.
(3) Způsobí-li pracovník orgánu uvedeného v článku 2 nebo národní ústředny jednoho smluvního státu na území druhého smluvního státu při plnění úkolů souvisejících s prováděním této smlouvy škodu třetí osobě, odpovídá za škodu ten smluvní stát, na jehož území vznikla, a to podle právních předpisů, které by se použily v případě, že by škodu způsobil jeho vlastní pracovník. Celková částka náhrady škody, kterou tento smluvní stát poskytl poškozeným nebo jejich právním nástupcům, mu bude uhrazena smluvním státem, jehož pracovník škodu způsobil. Předchozí věta se nepoužije, pokud škoda vznikla při plnění policejních úkolů podle článku 7.
(4) Orgány smluvních států budou úzce spolupracovat, aby usnadnily vyřízení nároků na náhradu škody. Zejména si budou vyměňovat veškeré jim dostupné informace o škodních případech ve smyslu tohoto článku.
(5) Ustanovení odstavce 1 a první věta odstavce 2 se nepoužijí, jestliže byla škoda způsobena úmyslně nebo z hrubé nedbalosti.