§ 2
(1) Zaměstnanci, jehož pracovní poměr u téhož zaměstnavatele nebo v témž podniku trval nepřetržitě alespoň 9 měsíců (čekací doba), náleží v roce 1949 (v dalším jen "kalendářní rok"), jestliže v tomto roce konal práci alespoň po 75 dnů, dovolená v délce 2 kalendářních týdnů, pokud pro něho neplatí výhodnější úprava délky dovolené podle odstavce 2 nebo 3.
(2) Dovolená se prodlužuje o jeden kalendářní týden zaměstnancům
a) mladším 18 roků,
b) starším 50 roků, pokud se na ně nevztahuje ustanovení odstavce 3,
c) jejichž pracovní poměr po dosažení 18. roku věku trvá u téhož zaměstnavatele nebo v témž podniku, po případě v témž oboru nebo v téže skupině povolání déle než 5 roků.
(3) Dovolená se prodlužuje o dva kalendářní týdny zaměstnancům, jejichž pracovní poměr po dosažení 18. roku věku trvá u téhož zaměstnavatele nebo v témž podniku, po případě v témž oboru nebo v téže skupině povolání déle než 15 roků.
(4) Do doby rozhodné pro délku dovolené podle odstavce 2 nebo 3 se započítává doba, po kterou zaměstnanec nemohl býti zaměstnán, protože konal vojenskou službu v československé nebo spojenecké armádě, a doba, po kterou nemohl býti za doby nesvobody zaměstnán z důvodu národnostního, rasového nebo politického útisku. Vláda může po slyšení jednotné odborové organisace stanovit nařízením další dobu, která se započítává do doby rozhodné pro prodloužení dovolené podle odstavce 2 nebo 3, ač zaměstnanec nebyl v pracovním poměru.