II.
Posouzení přípustnosti návrhu
6. Ústavní soud nejprve hodnotil otázku, zda navrhovatel je oprávněn podat návrh na zrušení napadených ustanovení.
7. Aktivní legitimaci soudu k podání návrhu na zrušení právního předpisu, resp. jeho ustanovení, vymezuje čl. 95 odst. 2 Ústavy tak, že pokud soud dospěje k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, jev rozporu s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu. K tomu, aby obecný soud mohl zpochybnit ústavnost konkrétního zákona, resp. jeho jednotlivého ustanovení, a věc předložit Ústavnímu soudu, je nezbytná jeho reálná aplikace, a nikoli jen jeho hypotetické použití, resp. jiné širší souvislosti [srov. usnesení ze dne 1. 4. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 29/13 (v SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz)].
8. Jak již bylo řečeno v bodě 2 nálezu, navrhovatel podal návrh na zrušení napadeného ustanovení v souvislosti se svou rozhodovací činností, kdy jako příslušný soud projednává pod sp. zn. 29 C 81/2015 žalobu člena Nejvyššího kontrolního úřadu, kterou se žalobce domáhá zaplacení doplatku ke svému platu za měsíc leden 2015. S ohledem na předmět sporu přitom dochází k aplikaci napadených ustanovení pouze ve vztahu ke členovi Nejvyššího kontrolního úřadu, a nikoliv i ve vztahu k prezidentovi a viceprezidentovi Nejvyššího kontrolního úřadu. Proto v části, kdy navrhovatel, alespoň formálně v petitu svého návrhu, brojí proti napadeným ustanovením, pokud se týkají prezidenta a viceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu, se návrh odmítá, neboť je podán osobou k tomu zjevně neoprávněnou.
9. Dále vzhledem k tomu, že předmětem sporu je plat za měsíc leden 2015, je po stránce hmotněprávní v daném řízení před Obvodním soudem pro Prahu 7 rozhodné ustanovení § 3a odst. 1 zákona o platu, ve znění zákona č. 359/2014 Sb., neboť v něm je obsažena platová základna pro představitele [viz § 1 písm. f) zákona o platu] pro období od 1. ledna 2015 do 31. prosince 2015. Ústavní soud si je přitom vědom, že navrhovatel v petitu svého návrhu výslovně uvádí, aby Ústavní soud zrušil § 3a zákona o platu, naposledy ve znění zákona č. 11/2013 Sb. V citovaném znění však § 3a zákona o platu obsahoval právní úpravu platové základny představitelů v letech 2011 až 2014 zavedenou zákonem č. 425/2010 Sb., přičemž zákonem č. 11/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, nebyl § 3a nijak dotčen. Takto formálně petitem vymezená napadená část zákona o platu nejen že není od 1. 1. 2015 platná, neboť k tomuto dni byla zrušena zákonem č. 359/2014 Sb., kterým se mění zákon č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu, ve znění pozdějších předpisů, ale nemůže být ani Obvodním soudem pro Prahu 7 v předmětném sporu týkajícím se platu až za měsíc leden 2015 aplikována (uvedená podoba petitu zřejmě vznikla mechanickým převzetím výroku nálezu sp. zn. Pl. ÚS 28/13 navrhovatelem).
10. K uvedenému však Ústavní soud konstatuje, že ač navrhovatel v petitu návrhu napadá § 3a zákona o platu, naposledy ve znění zákona č. 11/2013 Sb., přičemž však z odůvodnění daného návrhu je zřejmé, že návrh směřuje ke zrušení § 3a zákona o platu ve znění platném a účinném k 1. 1. 2015, tak Ústavní soud s ohledem na vyloučení přílišného formalismu dovodil, že navrhovatel napadá § 3a zákona o platu, ve znění zákona č. 359/2014 Sb.
11. V souladu se shora uvedenými závěry pak Ústavní soud podrobil meritornímu přezkumu jen § 3a odst. 1 zákona o platu, pokud se týká členů Nejvyššího kontrolního úřadu. Pokud jde o části, kdy navrhovatel ve světle shora uvedeného, alespoň formálně v petitu svého návrhu, brojí proti zbylým odstavcům § 3a zákona o platu, ve kterých jsou stanoveny platové základny pro období let 2016 až 2018, se návrh odmítá, neboť je podán osobou k tomu zjevně neoprávněnou.
12. Pokud jde o část petitu návrhu, kterým se navrhuje zrušení části § 3 odst. 3 zákona o platu, je v ní opět výslovně uvedeno, že jde o znění naposledy podle zákona č. 11/2013 Sb. Ovšem vzhledem k tomu, že napadená část § 3 odst. 3 zákona o platu je totožná jak ve znění zákona č. 11/2013 Sb., tak i ve znění pozdějších předpisů, nedochází zde již k rozporu mezi petitem a obsahem návrhu, jak bylo shora uvedeno ve vztahu k napadenému § 3a zákona o platu.
13. V § 3 odst. 3 zákona o platu je však obsažena platová základna na kalendářní rok obecně, bez fixace na konkrétní období. Ustanovení § 3 odst. 3 zákona o platu je tak v posuzované věci obecným ustanovením ve vztahu k § 3a zákona o platu, jehož shora citovaný odstavec 1 se pro výpočet platu žalobce za leden 2015 aplikuje namísto § 3 odst. 3 zákona o platu, a to jako ustanovení zvláštní (jedná se o metodu lex specialis derogat legi generali). Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že Obvodní soud pro Prahu 7 ve vztahu k napadené části ustanovení § 3 odst. 3 zákona o platu není oprávněným navrhovatelem, a nejsou tak v této části jeho návrhu splněny podmínky jeho aktivní legitimace v řízení o kontrole norem.