IV.
Ústavní soud vždy v prvé řadě zkoumá, zda jsou splněny všechny požadované předpoklady procesní, aby se mohl návrhem na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení zabývat meritorně. V daném případě je z podaného návrhu zřejmé, že se navrhovatel v podstatě domáhá revize celého současného systému financování politických stran nejen na parlamentní, ale i na krajské, resp. komunální úrovni, a že nenapadá pouze obsáhlé ustanovení § 20 zákona č. 424/1991 Sb., ale že v odůvodnění návrhu (nikoli v jeho petitu) protestuje i proti úpravě příspěvku na úhradu volebních nákladů podle zákona č. 247/1995 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Shodné konstatování platí i pro obsah obsáhlého přednesu navrhovatele u ústního jednání (jenž byl Ústavnímu soudu předložen i v podobě písemné). Z napadeného přípisu Ministerstva financí ze dne 9. 12. 2002 č. j. 143/133437/2002 však plyne, že toto ministerstvo odepřelo vyplatit navrhovateli stálý příspěvek s poukazem na ustanovení § 20 odst. 4 a 6 zákona č. 424/1991 Sb., jež váže nárok na stálý příspěvek těm stranám, které ve volbách do Poslanecké sněmovny získaly 3 % hlasů. Ostatní napadená ustanovení, tj. § 20 odst. 1 až 3, 5, 7 až 11, tedy nebyla v žádném řízení, které předcházelo podání ústavní stížnosti, přímo uplatněna, takže ohledně nich nejsou splněny podmínky, za nichž lze podat - spolu s ústavní stížností - návrh na zrušení zákona (§ 74 zákona o Ústavním soudu). Proto Ústavnímu soudu nezbylo, než v této části návrh odmítnout jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou [§ 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu], což se týká i alternativního návrhu na zrušení celého ustanovení § 20 předmětného zákona.