VI.
Posouzení důvodnosti zastavení řízení dle § 67 zákona č. 182/1993 Sb.
Ustanovení § 31 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění nálezu Ústavního soudu č. 234/2002 Sb., bylo s účinností od 27. dubna 2006 zákonem č. 160/2006 Sb. zrušeno a nahrazeno zněním novým.
Dle § 67 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je dán důvod zastavení řízení, jestliže zákon, jiný právní předpis nebo jejich jednotlivá ustanovení, jejichž zrušení je navrhováno, pozbudou platnosti před skončením řízení před Ústavním soudem.
K interpretaci uvedeného zákonného důvodu zastavení řízení se Ústavní soud vyjádřil zejména v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/01 (Sbírka rozhodnutí, svazek 24, nález č. 164, vyhlášen pod č. 424/2001 Sb.). Vycházeje ze smyslu a účelu § 67 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., konstatoval, že změna ke zrušení navrhovaného zákonného ustanovení zakládá důvod zastavení řízení o kontrole norem toliko tehdy, je-li pro posouzení ústavnosti tohoto ustanovení rozhodná. Uvedený právní názor byl následně potvrzen řadou dalších nálezů Ústavního soudu (sp. zn. Pl. ÚS 38/04, sp. zn. Pl. ÚS 43/04, sp. zn. Pl. ÚS 5/05 - vyhlášeny pod č. 409/2006 Sb., pod č. 354/2005 Sb. a pod č. 303/2006 Sb.).
Od uvedené je ale odlišná situace, v níž nedochází ke změně, nýbrž ke zrušení napadeného ustanovení a jeho nahrazení ustanovením (příp. právním předpisem) novým, a to i v případě jejich identického znění. Jelikož normativní existence právního předpisu (platnost) je utvářena jednotou normotvůrcovy vůle a jejího projevu (publikací předpisu), není u dvou obsahově identických a v čase po sobě následujících právních předpisů dána i jejich identita normativní (identita platnosti). Vycházeje z tohoto právního názoru, Ústavní soud ustanovení § 67 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. v obdobných případech i aplikoval (viz např. usnesení sp. zn. Pl. ÚS 39/04 - nepublikováno).
Podmínkou podání návrhu dle 95 odst. 2 Ústavy, § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, § 109 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je aplikace ke zrušení navrhovaného zákona, příp. jeho ustanovení, obecným soudem v konkrétním řízení [viz nálezy sp. zn. Pl. ÚS 5/05 (viz výše), sp. zn. Pl. ÚS 75/04 (vyhlášen pod č. 452/2006 Sb.)]. Z uvedené podmínky pro rozhodovanou věc vyplývá otázka, je-li pro její posouzení relevantní znění zákona č. 82/1998 Sb. před nabytím účinnosti jeho novely provedené zákonem č. 160/2006 Sb., anebo po něm.
Zákon č. 160/2006 Sb. neobsahuje na danou věc dopadající intertemporální ustanovení. Časový střet předchozí a nové dikce ustanovení § 31 zákona č. 82/1998 Sb. lze proto vyřešit jednak analogickou aplikací intertemporálních ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., a jednak použitím obecných pravidel intertemporality.
Podle § 36 zákona č. 82/1998 Sb. odpovědnost podle tohoto zákona se vztahuje na škodu způsobenou rozhodnutími, která byla vydána ode dne jeho účinnosti, a na škodu způsobenou ode dne jeho účinnosti nesprávným úředním postupem, přičemž odpovědnost za škodu způsobenou rozhodnutími, která byla vydána přede dnem jeho účinnosti, a za škodu způsobenou přede dnem jeho účinnosti nesprávným úředním postupem se řídí dosavadními předpisy (zákonem č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem). Analogickým použitím uvedeného ustanovení pro posuzovanou věc plyne závěr, dle něhož je pro rozhodování kmenové věci obecným soudem relevantní zákon č. 82/1998 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 160/2006 Sb.
V případě absence explicitních intertemporálních ustanovení, tj. za situace, kdy zákonodárce mlčí jak k otázce, zda je nárok podle předchozí úpravy zachován, tak k aplikovatelnosti nové úpravy, je dle Ústavního soudu třeba přijmout takový výklad (sp. zn. II. ÚS 444/03, sp. zn. II. ÚS 37/04, sp. zn. I. ÚS 287/04, sp. zn. I. ÚS 344/04, sp. zn. IV. ÚS 178/04 - Sbírka rozhodnutí, svazek 37, nálezy č. 134 a č. 135; svazek 35, nálezy č. 174 a č. 191; svazek 36, nález č. 18), který "šetří smysl a podstatu základního práva, v daném případě práva na legitimní očekávání. Opačný aplikační či interpretační postup znamená porušení čl. 4 odst. 4 Listiny", je proto "ve svém důsledku výkladem retroaktivním". Z uvedeného plyne stejné konstatování, jaké vyplývá i z analogického použití přechodných ustanovení obsažených v § 36 zákona č. 82/1998 Sb.
Vycházejíc z takto vyložených důvodů, bylo by možno dospět k závěru o naplnění podmínek zastavení předmětného řízení dle § 67 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., avšak teprve po zvážení právního názoru plynoucího z nálezu sp. zn. Pl. ÚS 33/2000 (Sbírka rozhodnutí, svazek 21, nález č. 5, vyhlášen pod č. 78/2001 Sb.).
Dle právního názoru obsaženého v uvedeném nálezu Ústavního soudu, na který se odkazuje i v odůvodnění nálezu sp. zn. Pl. ÚS 42/03 (vyhlášen pod č. 280/2006 Sb.), dojde-li soudce obecného soudu k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito (tedy nikoli pouze v té době platný, ale také v té době již neplatný, avšak ještě aplikovatelný zákon), je v rozporu s ústavním zákonem, je povinen předložit věc Ústavnímu soudu (čl. 95 odst. 2 Ústavy). Odmítnutí poskytnout obecnému soudu svým rozhodnutím o ústavnosti či protiústavnosti aplikovatelného zákona pomoc Ústavní soud považoval za důvod vzniku neřešitelné situace umělého právního vakua, rozhodnutí obecného soudu samotného o protiústavnosti aplikovaných ustanovení pak kvalifikoval jako postup v rozporu s Ústavou, a to v rozporu se zásadou koncentrovaného ústavního soudnictví (čl. 83 a čl. 95 odst. 1 a 2 Ústavy).
Obdobně, a to explicitní úpravou obsaženou v čl. 140 odst. 4 a 7, připouští Ústava Rakouské republiky možnost akademického výroku Ústavního soudu o protiústavnosti již zrušeného zákona, nicméně možnost "nového" posouzení předchozích skutkových jednání předpokládá toliko u případů, jež zavdaly podnět k řízení o kontrole norem, která vyústila do výroku o protiústavnosti již neplatného zákona. Ostatně analogicky ve své judikatuře postupuje i Ústavní soud České republiky v případech konkrétní kontroly norem, jejichž výsledkem je derogační nález (viz nálezy sp. zn. I. ÚS 102/2000, sp. zn. I. ÚS 738/2000, sp. zn. IV. ÚS 582/02, sp. zn. III. ÚS 569/03 - Sbírka rozhodnutí, svazek 24, nálezy č. 179 a č. 180; svazek 32, nález č. 30; svazek 33, nález č. 87).
Ilustrací uvedené situace je ustanovení § 154 odst. 1 o. s. ř., dle něhož v případech, ve kterých rozsudek pouze deklaruje práva a povinnosti účastníků, je rozhodný právní stav v době, kdy práva a povinnosti, o něž v řízení jde, vznikla, změnila se nebo zanikla. Bude-li obecný soud tudíž v rámci řízení o tzv. určovací žalobě posuzovat vznik určitého soukromoprávního vztahu v roce 1947, bude přitom aplikovat relevantní ustanovení obecného zákoníku občanského. Jevila-li by se mu tato ustanovení z pohledu stávajícího ústavního pořádku rozporná, pak ve smyslu nálezu sp. zn. Pl. ÚS 33/2000 by přerušil řízení a postupoval dle čl. 95 odst. 2 Ústavy. Vyhověl-li by poté Ústavní soud, předpokládejme akademickým výrokem, návrhu obecného soudu na kontrolu norem, pak by takovýto postup nutně nesl znaky pravé retroaktivity (k pojmu pravé retroaktivity viz E. Tilsch, Občanské právo. Obecná část, Praha 1925, s. 75 - 78; A. Procházka, Základy práva intertemporálního, Brno 1928, s. 111; A. Procházka, Retroaktivita zákonů. Slovník veřejného práva. Sv. III, Brno 1934, s. 800; L. Tichý, K časové působnosti novely občanského zákoníku, Právník, č. 12, 1984, s. 1104; z judikatury Ústavního soudu pak zejména nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96, Sbírka rozhodnutí, svazek 7, nález č. 13, vyhlášen pod č. 63/1997 Sb.).
Aplikace postupu založeného interpretací čl. 95 odst. 2 Ústavy obsaženou v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 33/2000, potvrzeném nálezem sp. zn. Pl. ÚS 42/03, otevírá prostor pro posuzování dřívějších právních jednání (případně právních událostí) dle pozdější, avšak již ústavně konformní právní úpravy, vykazuje proto znaky pravé retroaktivity. Nutno tudíž zodpovědět otázku, je-li takový postup rozporný s principem právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy), anebo tomu tak není.
Základní právo, resp. svoboda je obsahem vztahu mezi jeho subjektem (nositelem), kterým je člověk (fyzická osoba a derivativně i právnická osoba), a adresátem, kterým je veřejná moc. Výjimku z této obecné konstrukce představují případy horizontálního působení základních práv, případy, v nichž adresátem základních práv (svobod) není veřejná moc, nýbrž subjekty soukromého práva.
V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 21/96 Ústavní soud zformuloval hlediska, jež vylučují zákaz pravé retroaktivity, tj. hlediska, jejichž splnění zakládá její akceptovatelnost: "Z principu ochrany důvěry občanů v právo vyplývá, že princip nepřípustnosti retroaktivity nelze vztáhnout na zpětné působení právních norem, jež nepředstavují zásah do právní jistoty, resp. nabytých práv. Příkladem takového zpětného působení je situace, v níž za předpokladu rozdílných trestněprávních úprav v době spáchání skutku a v době rozhodování o něm, se skutek posuzuje dle právní úpravy, jež je pro pachatele výhodnější (čl. 40 odst. 6 věta druhá Listiny základních práv a svobod).".
Uvedená teze z pohledu členění základních práv a svobod s ohledem na jejich možné adresáty dopadá na případy, ve kterých je tímto adresátem veřejná moc. Pravá retroaktivita v případě vyslovení protiústavnosti již zrušeného zákona a posouzení předchozích skutkových jednání ústavně konformní právní úpravou s účinky ex tunc na straně veřejné moci nezakládá porušení principu ochrany důvěry občanů v právo, příp. zásah do právní jistoty, resp. nabytých práv.
Situace odlišná nastává v případech horizontálního působení základních práv a svobod. Na tyto případy ve vztahu k třetím osobám nutno vztáhnout principy ochrany důvěry občanů v právo, právní jistoty, resp. nabytých práv; neomezená aplikace postupu založeného interpretací čl. 95 odst. 2 Ústavy obsaženou v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 33/2000, potvrzeném nálezem sp. zn. Pl. ÚS 42/03, by tudíž u nich založila pravou retroaktivitu, a tedy rozpor s principem právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy). Za jediný možný případ průlomu zákazu zpětné účinnosti právní normy v řízení o kontrole norem u horizontálního působení základních práv a svobod by bylo lze akceptovat ochranu hodnot, jež spadají do rámce materiálního jádra Ústavy dle jejího čl. 9 odst. 2, hodnot, podmínky jejichž ochrany, a to i za cenu prolomení zákazu pravé retroaktivity, obsahuje slavná "Radbruchova formule": "Konflikt mezi spravedlností a právní jistotou patrně lze řešit jen tak, že pozitivní právo, zajišťované předpisy a mocí, má přednost i tehdy, pokud je obsahově nespravedlivé a neúčelné, vyjma toho, jestliže rozpor mezi pozitivním zákonem a spravedlností dosáhne tak nesnesitelné míry, že zákon musí jako ,nenáležité právo' spravedlnosti ustoupit." (G. Radbruch, Gesetzliches Unrecht und übergesetzliches Recht. 1946. Opětovně publikováno in: G. Radbruch, Rechtsphilosophie. Studienausgabe. Hrsg. R. Dreier, S. L. Paulson, 2. Aufl., Heidelberg 2003, s. 216).
Ustanovení § 31 odst. 4 věty třetí zákona č. 82/1998 Sb., ve znění nálezu Ústavního soudu č. 234/2002 Sb., upravuje právní vztah, ve kterém adresátem tvrzeného důvodu protiústavnosti (čl. 36 odst. 3 a 4 a čl. 37 Listiny) je veřejná moc, a nikoli subjekt soukromého práva.
Pro uvedené okolnosti jsou v rozhodované věci splněny podmínky pro řízení o konkrétní kontrole norem dle čl. 95 odst. 2 Ústavy ve smyslu právního názoru Ústavního soudu vyjádřeného v nálezech sp. zn. Pl. ÚS 33/2000 a sp. zn. Pl. ÚS 42/03, a není tudíž dán důvod zastavení předmětného řízení dle § 67 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.